„Když to nahlásíte, nikdo vás nezaměstná!“ Rusko oběti sexuálního násilí umlčuje
Současné Rusko se čím dál víc hlásí ke konzervativním hodnotám, jako je autorita, vlast a pravoslavná tradice, což jen podporuje patriarchální zvyklosti. Stále zřetelněji se objevuje pokrytectví a strach vedoucí k bezpráví, násilí a zamlčování zločinů. Zbývá v putinovském režimu ovládaném válečnou propagandou ještě prostor na lidskoprávní otázky? Proč se tam o sexuálním násilí mlčí a tresty pro násilníky jsou nízké?
Dnes se často mluví o rozpolcené evropské společnosti. V Rusku je však tato situace mnohem horší. O solidaritě se něco dozvíte maximálně v anarchistických knihách, na webových stránkách protirežimních médií, od aktivistů nebo v dopisech politickým vězňům. Chorý režim se sice chlubí, jak od začátku války na Ukrajině zvládl nahradit v Rusku spoustu zahraničního zboží a služeb těmi domácími, ale stále nedokázal pochopit, že pokud neumí a nepotřebuje zajistit základní lidská práva, stávají se konzum a zvířecí agrese jediným životním cílem. Potom se lidskému životu dostává sotva větší hodnoty, než má dobytek.
Příběh Marie z Nižního Novgorodu, kterou v jedenácti letech začal zneužívat vlastní otec, nepředstavuje v příbězích současného Ruska žádnou výjimku. Po prvním pohlavním styku se s ní rodič pokoušel promluvit, potřeboval zjistit její názor na to, co se stalo. Vzlykal a ptal se, jestli ho opravdu považuje za násilníka. Samozřejmě že jedenáctiletá dívka zůstala na jeho straně. Časem se vše jen zhoršovalo. Pokaždé, když dcera odmítala sex, ozývaly se slzy, sténání a vydírání. Tehdy ještě milovaný otec tvrdil, že neuvěřitelně trpí, že se opravdu nechce cítit jako násilník a že se snaží, ale nedokáže bojovat se svou touhou a láskou. Později jí začal vyhrožovat a pod různými záminkami nutit k pohlavnímu styku. Oznámení na policii dcera podala až po zhruba devíti letech, v roce 2019, a vyslechla si u toho neměnné úřední: „Proč jste nic neoznámila dřív? Jste si jistá, že jste si to celé nepřála?“
Foto: Shutterstock
Otce zatkli a odsoudili, neboť poslední schůzky dcera nahrávala na mobilní telefon a takové důkazy nikdo nemohl rozporovat. Takto se o celé situaci dozvěděla Mariina matka. Rozzlobila se, následně však dceru objala a začala ji přesvědčovat, aby stáhla obvinění a celou záležitost si vyříkali v rodinném kruhu. Zpětně Marie zjistila, že si matka s otcem dopisovala, když se nacházel ve vyšetřovací vazbě. Násilník svou ženu ujišťoval, že ji miluje, zjišťoval, jaké důkazy musí předložit, aby byl propuštěn a zproštěn viny, a navíc přesvědčoval matku, že právě jejich dcera ho celou dobu sváděla, zneužívala a manipulovala jím. Zároveň sexuální vztah nikdy nepopíral, ale shazoval veškerou vinu na Marii.
Chtěla se rozejít, tak jí usekl ruce
Řád, autorita, tradice, vlast, rodina, náboženství, soukromé vlastnictví, hierarchizace společnosti a morálka – tyto pojmy patří mezi základní pilíře konzervativců. Současné Rusko se k nim hlásí, navíc k těmto hodnotám z devatenáctého století přidalo pokrytectví a strach. Takový koktejl vede k „Potěmkinově“ stabilitě, bezpráví, ponižování, násilí a zamlčovaní zločinů. Navíc kombinace pravoslavné tradice a patriarchálních zvyků v současné době tabuizuje hlášení sexuálního násilí na pracovišti, v rodině či ve veřejném prostoru. Současná válečná propaganda nenechala na lidskoprávní otázky skoro žádný prostor.
I v jednadvacátém století zůstává nejpopulárnějším způsobem řešení problému strkání hlavy do písku. Adekvátní dokumentace násilí neexistuje. Podle údajů nezávislé organizace pro přeživší sexuálního násilí Sestry, která byla založena v roce 1994, nahlásí v Rusku pouze 10 až 12 procent obětí sexuální násilí policii. Strážci pořádku nechápou nebo odmítají pochopit, co je domácí násilí, jaká je jeho podstata a jak mají s oběťmi jednat. Nerozumějí tomu ani lidé na traumatologických odděleních.
Tato celospolečenská ignorance se odehrává na pozadí velmi medializovaných případů, jako byla třeba kauza Margarity Gračevy, které muž v prosinci 2017 usekl obě ruce sekerou a u soudu své jednání vysvětloval žárlivostí, neboť se mu nelíbilo, že se s ním jeho žena chce rozejít. Za svůj čin skončil na čtrnáct let ve vězení. Jiným známým případem byl příběh sester Chačaturjanových obviněných z vraždy jejich otce, který je mnoho let fyzicky a sexuálně zneužíval. Společenská tabu se vztahují na násilí v rodinách nejen v rámci partnerských vztahů, ale i na zneužívání vlastních dětí.
Když se policie vysmívá obětem
V roce 2012 se v hlavním městě Chakaské republiky Abakanu ztratila dívka. V roce 2015 beze stopy zmizely další dvě a tak to pokračovalo. Po sedmi letech od prvního případu byl odsouzen na doživotí místní taxikář Dmitrij Lebed. Některé přeživší oběti se však mnohem dřív snažily obrátit na policii a ukazovaly místa, kde k útokům došlo, avšak vyšetřovatelé tehdy považovali za nutné vyslechnout i druhou stranu. Dospěli k závěru, že ve všech případech sex probíhal po vzájemném souhlasu. Tlačili na oběti, aby stáhly obvinění, vysmívali se jim a nezapomněli zdůraznit, že byly určitě v ten moment opilé a že se taxikáři samy nabídly. Navíc jednu z obětí přesvědčovali, že pokud bude trvat na tom, že ke znásilnění přece došlo, nikdo ji nezaměstná. Naprosto necitlivě jí nabízeli osobní schůzku s podezřelým, kde se mohou pokusit se na všem dohodnout. Logicky se dívka tomuto setkání chtěla vyhnout a svá obvinění stáhla.
Foto: Tomáš Beran
Propuštěný taxikář několik dalších let znásilňoval a vraždil mladé dívky – čtyři z nich uškrtil. Další oběť, která šla vypovídat k vyšetřovateli, si vyslechla, že policista nevidí důvod pro zahájení trestního řízení. Slečna si dobře pamatovala útočníkovu tvář a vzhled i barvu jeho auta, ale její svědectví nestačilo. Naopak se ji snažili přesvědčit, že jednání taxikáře není trestným činem, že by pouze ztratila čas a nervy a bylo by to zbytečné. Pod nátlakem sepsala novou výpověď, podepsala ji a odešla. Až v dubnu 2019 byl Dmitrij Lebed odsouzen na doživotí, ale žádný z vyšetřovatelů, kteří odmítli zahájit trestní řízení podle původních výpovědí znásilněných dívek, nedostal trest odnětí svobody. Někteří z nich odešli od policie a našli si jinou práci, jiní stále pracují na „stráži násilí“.
Násilí jako norma
Výše zmíněné případy jen ilustrují a potvrzují bezútěšný celospolečenský status quo, kdy se příbuzní a policie tváří, že sexuální násilí je marginální problém, který řeší pouze úzký okruh aktivistů. Pro širší veřejnost je těžké pochopit, že za násilí nemůže oběť, že se násilí v jakékoli formě nezametá pod koberec, proč je důležité, aby útočník nevyvázl s podmíněným trestem a směšnou pokutou. Veřejnost nemá odkud čerpat informace – v televizi se o podobných problémech nemluví. Oficiálně v Rusku žádný takový problém neexistuje.
Absurdita ruské reality
Kazaňský digitální umělec a fotograf vystupující pod pseudonymem Lev Pereulkov připomíná ve svých dílech absurditu ruské reality. Svět digitálního umění poskytuje jistou míru anonymity, a tak si může dovolit publikovat i politická díla. Mezi jeho samostatné projekty patří profily Pereulje, kde zveřejňuje surrealistické koláže ruských měst, a Pereulkov s fotografiemi historické a moderní architektury Kazaně.
Celou situaci navíc ještě více komplikuje zákon, který před šesti lety podepsal Vladimir Putin a jenž de facto dekriminalizuje domácí násilí. Trestní postihy jsou nyní stanoveny pouze pro druhý a další opakovaně nahlášené případy. Při prvním hlášení hrozí agresorovi jen pokuta ve výši pět tisíc až třicet tisíc rublů (tisíc sedm set až deset tisíc korun) nebo vězení v maximální délce patnácti dnů, proto se dnes sexuálnímu a domácímu násilí skoro nejde bránit. Navíc k pokrytectví ze strany úřadů a tichému mlčení v rodině nabízí konzervativní ruský stát velmi levné odpustky a oficiální vůdčí osobnost pravoslavné církve, patriarcha Kirill, v Istanbulské úmluvě vidí především hrozbu rodinám jako institucím podporujícím stát v existující neměnné podobě.
Tento kruh se zdá být začarovaný, proto je důležité podporovat zbývající nezávislá centra, aktivisty a právníky, který se snaží tento neútěšný stav změnit, protože stejní lidé se snaží vycházet na demonstrace proti válce na Ukrajině a proti totalitnímu režimu, pokoušejí se něco změnit, ale bohužel tento boj s ruským morálním morem prohrávají.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
