Oblékala se jako muž, předstírala, že je Arabka. Lína riskovala život pro západní novináře, teď si zvyká na Prahu

Fixerkou se Lína stala vlastně náhodou, když se jí naskytla šance postarat se o novináře, který chtěl natáčet mezi kurskými bojovníky. Lína se tehdy teprve učila anglicky a neměla žádné kontakty, pomohl jí ale kamarád, který sám fixera dělal. „Cítila jsem obrovskou zodpovědnost za toho novináře,“ vzpomíná Lína. „Chtěla jsem, aby to proběhlo hladce a aby se stihlo všechno, co bylo potřeba. Po celou tu dobu jsem se oblékala do mužských šatů, aby na mě vojáci nekoukali jako na ženu. Uvědomila jsem si, že komunikace a důvěra je v mé práci to nejdůležitější. Jako fixerka jsem zodpovědná i za to, co se děje v pozadí, musím mít neustále kontakt s velením, vojáky, úřady, bezpečnostními složkami, řidiči… A neustále je přesvědčovat o tom, jak je důležité natočit reportáž, udělat fotky.“

Většinou pracovala mezi muži, s muži a pro muže. Mnohdy se mezi nimi cítila osamělá. „Viděli jsme hodně raněných, umírající civilisty, někdy zemřel někdo z naší jednotky. Neměla jsem si o tom s kým popovídat, a tak jsem to držela v sobě. Pamatuji se, že jsem mnohdy v noci brečela, těch emocí bylo strašně moc. Celou dobu jsem se musela tvářit, že je všechno v pořádku, protože jsem kdykoliv musela být připravená zařídit povolení, překládat a být dostupná pro veškeré otázky novinářů, vojáků a velitelů. Musela jsem být neustále na telefonu a komunikovat, na nějaký smutek nebyl čas,“ vysvětluje. Když pracovala s reportérkami, měla pocit, že jsou si bližší. Na druhou stranu se ale o ženy víc bála a víc měla potřebu je ochraňovat.

Kurdové, mezi které Lína patří, jsou ve většinově arabském světě v neustálém ohrožení. I proto Lína raději předstírala, že je Arabka. Vzpomíná na setkání s vojáky v bitvě u Mosulu: „Jeden se mě zeptal, odkud jsem. Odpověděla jsem, že z Damašku. Podíval se na mě a bez jakýchkoli rozpaků řekl, že až zabijí všechny z Islámského státu, tak zabijí i všechny Kurdy v Sýrii. Jen jsem se usmála, představila jsem se mu totiž jako Arabka, ale moje srdce pukalo bolestí.“

Ve válečných oblastech se Lína pohybuje stále. Pracuje pro štáby z celého světa a doprovází je v Libyi, Iráku, Sýrii. Ta pro ni je a bude místem, které nosí v srdci: „Přes to všechno, co se tam děje, zůstane mým domovem. Bylo pro mě velice těžké vidět, jak moji lidé trpí. V každé ženě a v každém muži vidím své rodiče. Jejich bolest je moje bolest.“ Jak prožívala smrt kamaráda, když byla v práci? Kdy se bála o českou novinářku a fotografku Janu Andert? A jak si Lína zvykla v Česku? Rozhovor plný lehčích i smutných vzpomínek na práci ve válečné zóně si přečtěte na webu Heroine.cz.