Heroine do schránkyPředplatit časopis 
Předplatné časopisu

Jaké je být mladou ženou, ptala se režisérka. V jejím filmu nosí dívky minisukně, oběťmi nejsou

Coming out
Film
Finsko
Girl Picture
Mediální partnerství
Mezipatra
Rozhovor
Ženy ve filmu
Gabriela Knížková
| 3. 11. 2022 | 4 komentáře | 3 139
Jaké je být mladou ženou, ptala se režisérka. V jejím filmu nosí dívky minisukně, oběťmi nejsou
Láska, sex a zklamání ve filmu Girl Picture. Foto: Citizen Jane Productions / Mezipatra

Tři dívky na prahu dospělosti, tři různé příběhy. Hrdinky snímku Holčičí film (Girl Picture) od finské režisérky Alli Haapasalo ale mají jedno společné: trochu neohrabaně se snaží popasovat s vlastní identitou. „Ve společnosti podléháme jedné velké lži: máme dospět a rázem v sobě mít všechno vyřešené. Ve skutečnosti to podle mě vůbec neplatí,“ říká autorka v rozhovoru pro Heroine.cz. Její film bude uveden na festivalu Mezipatra, který začíná 3. listopadu.

Zápletka vašeho filmu se točí kolem tří dospívajících dívek, které se potýkají s rodinnými vztahy, láskou i zklamáním. Zatímco Rönkkö řeší první sexuální zážitky, Emma bojuje s tlakem na sportovní výkon a Mimmi se snaží překonat své vnitřní démony. Co vás na námětu zaujalo? 

Když jsem na projektu začala pracovat, příběhy, o nichž mluvíte, ještě nebyly jasně definované. Scénář ještě neexistoval: scenáristky Ilona Ahti a Daniela Hakulinen ale měly jasnou představu o postavách a tématech, jimž se chtěly ve snímku věnovat. Zápletka se během let postupně měnila, přestože jádro postav zůstalo stejné. Trvalo dlouho, než jsme přišly na to, jakou cestou se bude každá z dívek ubírat. Nebyl to jednoduchý úkol: na začátku jsme věděly jen to, že nás zajímá, jaké je být mladou ženou. To pro mě bylo velmi přitažlivé. Byla jsem nadšená, že se do tohohle tématu můžu vrhnout. 

Fotogalerie: Momentky i dojemné scény. Jak se natáčel snímek Holčičí film:

Zdroj: Citizen Jane Productions/Mezipatra
Další fotky v galerii (12)

Coby režisérku mě zajímají hlavně ženské příběhy. Líbilo se mi, že Holčičí film slibuje spíše studii postav než dějové zvraty, takže mám čas se soustředit hlavně na vnitřní život dívek. Je to film o objevování sebe sama – přesně takový, jaký bych bývala chtěla v mládí sama vidět.

Svoji roli hraje ve filmu také sexuální orientace, jejíž objevování se ale děje velmi přirozeně. Žádná z postav si kvůli ní neprochází vnitřním konfliktem ani problémy s okolím, jak je to ve filmech s queer tematikou časté. Snažila jste se vyhnout klasickému filmovému coming outu? 

Vzpomínám si na jeden z prvních rozhovorů se štábem, kde jsme řešili, jestli by se měl coming out v příběhu objevit. Naštěstí jsme si brzy uvědomili, že tohle není ten pravý film, kam ho zařadit. Příběhy o coming outu jsou velmi důležité – myslím si ale, že podobně jako ty ženské jsou queer postavy často redukovány na oběti. I coming out může vyznívat jako něco traumatického, přestože záměr je ukázat ho v pozitivním světle. Buď je sexuální orientace prezentována jako zdroj konfliktu v rodině a mezi přáteli, nebo představuje vnitřní rozpor. Považuji to za velmi problematické. Chtěli jsme, aby měly homosexuální páry v našem filmu stejné privilegium jako ty heterosexuální: jejich intimní život nikoho nezajímá. Mohou si dělat, co chtějí, aniž by to někdo rozebíral. To by mělo platit pro všechny.

Je ve skandinávských filmech tento přístup častější a odráží podle vás větší progresivitu severské společnosti? Skandinávii máme ve zbytku Evropy tendenci vnímat trochu jako „ráj rovnoprávnosti“. 

Na to se složitě odpovídá. Ve Skandinávii se určitě společnost ubírá správným směrem. Všichni naši herci a herečky, kteří jsou vesměs o dvacet let mladší než já, na place ukázali, že vyrostli v docela jiné atmosféře než moje generace. Na střední školu jsem chodila v polovině 90. let; urážky jako „buzna“ tehdy byly normální. To už by v současnosti ve stejných kruzích neprošlo a okolí by to v žádném případě nepřijímalo, zejména ve větších městech. Chci ale věřit tomu, že rozdíly jsou skutečně spíše generační a nezáleží na tom, jestli jste ve městě, nebo na venkově. V porovnání s mnoha dalšími zeměmi jsme na tom z hlediska rovnoprávnosti velmi dobře. 

Na druhou stranu před pár týdny finský parlament projednával návrh zákona, který by trans lidem umožnil legálně změnit pohlaví, aniž by byli sterilizovaní. Na plénu občas od poslanců zaznívaly skutečně stupidní argumenty, které odhalily obrovské nepochopení lidských práv. Máme vládu řízenou ženami a legislativu podporující duhové rodiny: to všechno je ale stále poměrně čerstvé.

Milovat se v neúplnosti

V některých scénách jsem instinktivně očekávala, že se dívky dostanou do nebezpečí. Mimmi, Rönkkö i Emma samy chodí do klubů a vracejí se nočním městem. Rönkkö se navíc na večírku skoro vyspí se spolužákem v odlehlé chatce v lese. Řada režisérů a scenáristů by měla tendenci postavy potrestat za jejich nerozvážnost – nic takového se ale ve vašem filmu neodehraje. Byl to záměr? 

Určitě. Když jsme film natáčeli, s kreativním týmem i herci jsme se hodně bavili o ženách na plátně a o tom, co vědomě či nevědomě definuje naše představy o ženských příbězích. Zjistili jsme, jak moc jsou podmíněné tím, co ve filmu běžně vídáme. Daniela a Ilona původně napsaly scénář, v němž se nebezpečí, o němž mluvíte, skutečně projeví. Později nám ale došlo, že mu dívky ve filmu ve skutečnosti nechceme vystavit, ale že jsme jako společnost příliš zvyklí na ženu v roli oběti.  

V tu chvíli jsme byli naštvaní sami na sebe: rozhodli jsme se proto podobné scény vynechat a vytvořit svět, v němž se naše hrdinky nebojí. Mimmi, Rönkkö ani Emma se jedinkrát nepozastaví nad tím, jestli si mohou vzít minisukni a ke komu půjdou domů. Nikdo je nezesměšňuje ani se k nim nechová blahosklonně. Mohou zkrátka být samy sebou. To platí i pro jejich sexuální stránku, protože s ní pocit nebezpečí často souvisí. Pokud dívka nebo žena hledá rozkoš podobně jako Rönkkö, setká se obvykle minimálně se slut shamingem. V mnoha příbězích je ale znásilněná nebo znásilnění o vlásek unikne. Implicitně se tím říká, že je nebezpečné být sexuálně aktivní ženou a že sexuálně aktivní ženy jsou nakonec vždycky potrestány. Naším filmem jsme chtěli říct pravý opak. 

Alli Haapasalo

Alli Haapasalo
Foto: Citizen Jane Productions / Mezipatra

Finská filmová režisérka a scenáristka. Narodila se v roce 1977 a původně se začala živit jako novinářka. Následně vystudovala na filmové škole Tisch School of the Arts v New Yorku, kde debutovala snímkem On Thin Ice. Mezi její další filmy patří Láska a hněv z roku 2016 a drama Síla zvyku z roku 2019. Je autorkou dvou cestopisů o New Yorku, kde prožila deset let. V současnosti žije ve finských Helsinkách.

V postavě Rönkkö ilustrujete hledání vlastní sexuality, a nakonec možná i asexuality. Úvahy o sexu jsou přitom velkou součástí života každého teenagera.

Šlo mi především o přijetí sebe sama v neúplné podobě. Je v pořádku se neumět přesně definovat. Ve společnosti podléháme jedné velké lži: údajně máme dospět a zčistajasna v sobě mít všechno vyřešené. Většinou se tahle změna očekává někdy na začátku dospělosti. Ve skutečnosti to podle mě vůbec neplatí. Je mi 45 let a moje identita se pořád mění, žije si svým životem. Naše prostředí, rodina, věk a zkušenosti nás proměňují neustále. Nedáváme ve filmu jasně najevo, jestli je Rönkkö asexuálka, nebo zkrátka ještě nezjistila, co jí vyhovuje. Její šťastný konec nespočívá v tom, že si vybere „správnou“ nálepku, ale v tom, že si může říct: „Nepotřebuju se nijak onálepkovat, protože jsem spokojená taková, jaká jsem.“ Zejména mladšímu publiku jsem chtěla zdůraznit, že mají sami sebe milovat i v neúplnosti. 

Jako náctiletá jsem si myslela, že se v dospělosti budu cítit úplně jinak: od té doby se toho samozřejmě mnoho změnilo, ale čím jsem starší, tím víc poznávám, že dospělost musíme všichni tak trochu předstírat. 

Přesně tak to je! Někteří lidé celý život trpí úzkostí z toho, že nevědí, kdo jsou a jaký je jejich hlavní úkol. Odpustí si to třeba až ve stáří. Všichni bychom si přitom měli dovolit být trochu „nedopečení“.

Vidím také určitou paralelu mezi Rönkkö a Emmou. Rönkkö si vysní dokonalý sexuální zážitek, kterého se jí i kvůli vlastní nervozitě stále nedaří dosáhnout – Emma se podobným způsobem upíná ke své krasobruslařské soutěži, kde chce předvést perfektní skok. V hlavě si tak vytvoří řadu zábran. Chtěla jste, aby se oba příběhy propojily, komunikovaly spolu? 

Moc se mi líbí, že to takhle vnímáte. Nebyl to ale náš původní záměr. Všechny tři dívky stojí na prahu změny: jsou ve věku, kterému říkám hraniční, protože přichází těsně před dospělostí. Pořád přepínají mezi tím, že se cítí jako děti a jako hotoví dospělí. V tom jistou paralelu vidím. Každý ale v příběhu může číst něco jiného. 

„Nechci zplošťovat muže“

Mimmi a Rönkkö se v jedné scéně pohádají a hodně si ublíží. Vzápětí se ale usmiřují. Spousta filmů má tendenci ženské postavy stavět buď proti sobě, nebo naopak nikdy neukázat ani náznak konfliktu. Proč jste se rozhodla jít jinou cestou? 

V týmu jsme hodně přemýšleli nad tím, jak s touhle scénou pracovat. Mimmi si najde vztah a zamiluje se, přestože o lásku vůbec nestála. Je to přitom hlavně Rönkkö, kdo touží po romantice. Když se zamiluje váš kamarád nebo kamarádka, může to ve vzájemném vztahu způsobit krizi – obzvlášť pokud trochu žárlíte. Konflikt těchto postav pro nás ale nakonec nebyl příliš zajímavý. Přišlo nám tak mnohem lepší, aby si vzájemně nechaly prostor pro vlastní růst a jejich přátelství příliš neutrpělo. Dobří přátelé jsou ale od toho, aby vám řekli i pravdu, kterou nechcete slyšet. Původní plán byl takový, že se Rönkkö a Mimmi usmíří až v další scéně: Aamu a Eleonoora (představitelky Mimmi a Rönkkö, pozn. red.) se ale při natáčení objaly téměř okamžitě a já naslouchala jejich instinktu, který se ukázal jako skvělý.  

Ve snímku vystupuje jen několik mužských postav. Žádná z nich ale ani ve vypjatých situacích nesklouzává k toxické maskulinitě, i když nejsou všechny jednoznačně pozitivní.  

Pamatuju si, že se mě v raných stadiích natáčení někdo zeptal, jestli je můj film jeden z těch, kde se jenom prohazují genderové role. To by ale nebylo moc feministické, ne? Je jasné, že hlavní hrdinky mají mnohem větší hloubku než vedlejší postavy. To ale neznamená, že je odbydu stejně, jako to řada filmařů dělá s vedlejšími ženskými rolemi. Jsme zvyklí vídat ženy, které jsou jenom maminkami, dcerami, atraktivními cizinkami a podobně, ale nenabízejí nic dalšího. O to nestojím ani opačně: muže mám ráda a nechci je ve filmu zplošťovat. Žádná z mých postav vlastně není vyloženě záporná – rodiče dívek občas něco nechápou, ale snaží se. Nic není černobílé. 

Co by si měly zejména mladé divačky z filmu odnést? Dostala jste nějaké zajímavé reakce? 

Dostáváme jich spousty z celého světa, což mě ohromně těší. Mnoho diváků film velice zasáhl. Nejčastěji se mi ozývají lidé, kteří mají pocit, že poprvé konečně vidí sami sebe. Nejde přitom jen o teenagery – nedávno se mi ozvala jedenapadesátiletá žena, která je podobně jako Emma a Mimmi v lesbickém vztahu a vychovává dítě. Napsala mi, že by si přála, aby Holčičí film bývala mohla vidět mnohem dříve. Dojalo mě to, ale také trochu rozezlilo: nemyslím si, že by se měl někdo poprvé silně identifikovat s filmem po padesátce, protože jiné příležitosti nedostal. Tím rozhodně nechci tvrdit, že je náš film prvním feministickým dílem s queer tematikou na světě. Myslím si ale, že je to stále výjimečná záležitost. Snímky s touto optikou jsou pořád přehlížené.  

Největším poselstvím Holčičího filmu je pro mě zmiňovaná neúplnost sebe sama. Proměnlivost a vstup do neznáma jsou přirozenými součástmi života. Zároveň doufám, že diváci budou přemýšlet nad vypravěčskými zkratkami, s nimiž se denně setkáváme, například právě z hlediska žen jako pasivních obětí. Normalizujme ženskou rozkoš a akceptujme ženy tak, jak jsou. Nechtěla jsem jako režisérka být cynická: na našem filmu je nejdůležitější láska. I přes to, že to pro někoho může být laciné.

Film Girl Picture uvede v úterý 8. listopadu v Kině Lucerna 23. ročník Queer filmového festivalu Mezipatra. Heroine je mediálním partnerem festivalu. 

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 4 komentáře

Vstoupit do diskuze