Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

„Jako mladou novinářku vás lidé neberou vážně.“ Získala Pulitzera, učí, jak poznat fake news

Bakala Foundation
Donald Trump
Fake news
Média
Mediální gramotnost
Novinářky
Rusko
Spojené státy americké
SpolupráceUSA
Žurnalistika
Gabriela Knížková
| 20. 12. 2022 | 2 komentáře | 1 862
„Jako mladou novinářku vás lidé neberou vážně.“ Získala Pulitzera, učí, jak poznat fake news
Americká investigativní novinářka Brenna Smith. Foto: Ondřej Besperát/Bakala Foundation

Pracovala pro prestižní deník The New York Times nebo investigativní skupinu Bellingcat. Americká novinářka Brenna Smith se zaměřuje především na fake news a na ověřování fotografií, které letos přijela vyučovat na pozvání nadace Bakala Foundation na pražskou letní školu žurnalistiky Journey. „Ve Spojených státech teď zažíváme období velkých politických rozepří a společenských příkopů,“ zamýšlí se v rozhovoru Heroine.cz. Co podle ní opomíjí Elon Musk? A jaké je to, pracovat ve velkých amerických médiích?

O pojmu fake news toho v posledních letech slýcháme z různých stran hodně: na sociálních sítích, ve zpravodajství, od politiků. Jak byste vysvětlila, co fake news vlastně jsou? 

Fake news můžeme rozdělit na dvě různé kategorie: mylné informace a dezinformace. Do první škatulky spadají zprávy, které nejsou pravdivé a šíří se po světě, ale není za nimi žádný špatný záměr. Jsou podobné třeba fámám. Dezinformace naopak mají svůj jasný účel – oklamat příjemce a podpořit určitou ideologii nebo úhel pohledu. 

Dá se nějak rozlišit, o kterou z těchto kategorií se v konkrétním případě jedná? 

Když jsem pracovala pro The New York Times, strávila jsem hodně času ověřováním fotografií z loňského srpna, kdy se americké vojenské jednotky stahovaly z Afghánistánu. Spousta lidí na sociální sítě přidávala různé fotky nebo videa nebo je sdílela z jiných profilů: často k nim dodávala popisky typu „podívejte se, co se včera dělo v Afghánistánu“. Materiál byl přitom třeba už tři dny starý. Uživatelům pravděpodobně vůbec nešlo o to, někoho zmást: měli prostě špatné informace a neuváženě sdíleli příspěvky z Twitteru. Když se ale spletete a váš příspěvek má velký dosah, můžete pořád nadělat pěknou paseku. 

Dalším příkladem je několik explozí na letišti v Kábulu v době, kdy se lidé z místa evakuovali. Nastal tehdy velký zmatek ohledně toho, ke kolika výbuchům vlastně došlo a kde přesně. Neměli jsme k dispozici mnoho informací. Velká řada účtů na sociálních sítích tehdy začala tvrdit, že fotografie, které sdílejí, jsou aktuální. Když jsme ale začali obrázky podrobně zkoumat, zjistili jsme, že byly pořízeny klidně několik let zpátky. Šlo přitom o uživatele, kteří už byli na poli fake news dobře známí.

Čtěte také:

Postavily se Putinovi. Ženy vedou ruský odpor proti válce

ruské ženyFoto: Profimedia, Ivan Petrov / Anadolu Agency

Může se zdát, že se fake news objevily teprve v posledních letech. Kdo ale trochu zná historii médií, ví, že tomu tak není. 

Ano. Fake news jsou staré jako novinařina samotná. 

Jak se podle vás změnily v jednadvacátém století s rozvojem internetu? Jsou zákeřnější? 

Myslím, že lidé, kteří fake news vytvářejí, měli odjakživa často ne úplně čisté úmysly. Problém je, že v dnešní době jsou fake news mnohem rozšířenější. Internet demokratizoval právo na vytváření a šíření informací, což je v mnoha směrech úžasné. Znamená to ale, že pokud se příspěvek stane virálním, lidé mu snáze uvěří. Ve Spojených státech teď zažíváme období velkých politických rozepří a společenských příkopů – důsledkem je to, že velká část občanů odmítá věřit určitým médiím a kanálům, i když jsou seriózní. 

Pokud jste hodně konzervativní, pravděpodobně nebudete chtít číst The New York Times nebo sledovat BBC, protože věříte, že vám lžou. Naopak: přečtete si třeba ruský dezinformační server Sputnik nebo se podíváte na kanál Russia Today. Tyhle stránky mi ostatně přijdou nejnebezpečnější – do práce jsem před pár lety jejich obsah často načítala a všímala si, že 95 % z toho, co vydávaly, bylo stejné jako to, co produkovaly velké noviny a zpravodajské servery. Zbývajících pět procent pak tvořily jednoznačné lži, které měly za úkol podpořit ruskou propagandu. Pro obyčejné lidi to bylo hodně těžké rozlišit, protože ve vás servery vytvářely pocit důvěry. Při všem, co se děje na Ukrajině, už jsou ale v současnosti možná se svou propagandou otevřenější: já je analyzovala kolem roku 2018.

Zrcadlo v labyrintu 

Nerozmělňuje se v poslední době význam toho, co fake news vlastně jsou, právě proto, jak často se tímto pojmem operuje v rámci politického boje? Například bývalý americký prezident Donald Trump výraz fake news často používal jako bič na média, která mu nevyhovovala. 

Myslím, že je to tak. Slovní spojení fake news na nás začalo útočit z mnoha různých zdrojů, a ne proto, že by ho do mainstreamu dostávali novináři. Lidé z médií ostatně častěji používají slovo dezinformace. Trump z fake news udělal zbraň určenou k šíření jeho vlastního světonázoru. Řada novinářů naopak apeluje na to, aby se tenhle termín přestal používat, právě kvůli jeho politickému náboji. Z fake news se stalo trochu deformované zrcadlo v labyrintu, které ukazuje to, čemu zrovna věříte. Podstatou ale zůstává, že fake news spočívají v šíření nepravdivých informací, zejména těch, které jsou pro určitou stranu výhodné.

Když zmiňujeme Donalda Trumpa, je téměř nemožné nezačít přemýšlet o Twitteru a jeho vlivu na fake news. Novým majitelem Twitteru je Elon Musk, který vyjádřil podporu občanské žurnalistice a dal najevo svoji nevoli k ověřování zpráv a rozdělování zdrojů na důvěryhodné a nedůvěryhodné. Vstupujeme do éry silné občanské žurnalistiky? Co to znamená pro etablovaná média? 

Myslím, že výraz občanská žurnalistika má, podobně jako fake news, dva aspekty. Například ve válečných konfliktech jsou občanští žurnalisté nedocenitelní, protože zaznamenávají to, co se kolem nich skutečně děje. Příkladem je arabské jaro v roce 2011, kdy na internetu řada lidí vysvětlovala zbytku světa, co se děje v jejich zemi. Obzvláště cenná je občanská žurnalistika ve společnostech, kde neexistuje svoboda slova a tisku. V Americe je ale také spousta lidí, kteří „sedí ve sklepě“ a tvrdí o sobě, že jsou občanští novináři, zatímco jenom papouškují zkreslené informace. Elon Musk ve chvíli, kdy mluví o občanské žurnalistice, v těchto nuancích nepřemýšlí. 

Co byste doporučila lidem, kteří mají zájem si zprávy ověřovat, ale nevědí, jak na to, a nemají prostředky typicky dostupné novinářům? 

Nehezká pravda je, že to vyžaduje hodně času. Ověřování fotografií lze dělat přes zpětné vyhledávání dalších obrázků z času a místa, kdy byl záznam pořízen. Pokud narazíte na jakékoliv jiné informace, je potřeba vždy jít k primárním zdrojům, například k vědeckým studiím a oficiálním statistikám. Nejjednodušší cestou je ale každou zprávu konzumovat z mnoha různých zdrojů: jakmile vidíte nějaké zásadní nesrovnalosti v interpretacích, víte, že médium, které se vymyká, možná nemusí být úplně důvěryhodné. Když se díváme jen na jeden zdroj, začneme být až moc pasivní: děláme to ale do určité míry všichni, včetně mě.

Hlavně mluvit s lidmi

Americký mediální trh byl odjakživa z velké části rozdělený na pravé a levé politické křídlo. Myslíte si, že by mu prospěla silnější média veřejné služby? 

Domnívám se, že NPR (National Public Radio, americká nezisková mediální organizace, pozn. red.) a PBS (Public Broadcasting Service, americká veřejnoprávní televizní stanice, pozn. red.) mají na trhu poměrně dobrou pozici: v Americe ale málokdy zdůrazňujeme jejich veřejnoprávnost. Pro spoustu lidí nejsou tak kontroverzní jako třeba CNN. Jsem ale toho názoru, že nedůvěru v mainstreamová média v Americe nevyřeší média veřejné služby, ale rozvoj lokální žurnalistiky. 

Brenna Smith

Americká novinářka a lektorka. Vystudovala Kalifornskou univerzitu v Berkeley, kde pracovala pro studentské noviny The Daily Californian. Několik měsíců pracovala pro americké ministerstvo zahraničí. Mezi lety 2019 a 2021 byla součástí investigativního portálu Bellingcat, kde se zabývala převážně kryptoměnami. Jako stážistka si vyzkoušela práci pro deník USA Today, rok působila v deníku The New York Times. V současnosti je reportérkou pro deník The Baltimore Banner. V srpnu 2022 přednášela na letní žurnalistické škole Journey: Journalism Bootcamp v Praze, který pořádá nadace Bakala Foundation. Ve volném čase si nejraději otevře dobrou knížku, zatímco jí na klíně spí její třínohý pejsek Ernie.

V posledních dvaceti nebo třiceti letech vidíme masivní úbytek regionálních médií: na mnoha místech tak chybějí novináři, kteří by vám řekli, co se děje ve vašem městě a ve vaší komunální politice. Vznikají tím takzvané informační pouště. Místní se pak musejí spoléhat buď na největší televizní stanice a noviny, nebo v horším případě na blogy a influencery. Velká média se sice snaží, ale nemohou pokrýt všechno. To je také jeden z důvodů, proč v současnosti pracuji pro deník The Baltimore Banner, který je výjimečný v tom, že má dobré finanční podmínky a může si dovolit dělat ambiciózní novinařinu. Na maloměstech je ale situace mnohem méně příznivá. 

Jaké rozdíly vnímáte mezi prací pro velká média, jako je USA Today nebo investigativní skupina Bellingcat, a lokální žurnalistikou? 

Pracovat pro USA Today bylo skvělé: hodně se tam teď redukuje počet zaměstnanců, což je smutné, protože spousta mých bývalých kolegů končí. Deník ale vlastní akciová společnost Gannett Company, která potřebuje být schopná vyplácet dividendy akcionářům a generovat zisky, takže musí v současné situaci sáhnout do zaměstnaneckých řad. The Baltimore Banner je oproti tomu nezisková organizace, což nám uvolňuje ruce, protože nám jde především o službu občanům. V USA Today jsem se věnovala především obrazové investigativě: analyzovala jsem fotografie z otevřených zdrojů a z nich sestavovala příběhy. 

Když mě The Baltimore Banner oslovil s tím, že bych to samé mohla dělat u nich, byla jsem nadšená, protože to v regionální novinařině není časté. Přinesla jsem spoustu zpráv, na které jsem velmi pyšná, ale je to těžké – dříve jsem mohla hledat inspiraci po celém světě, zatímco teď se soustředím výhradně na Baltimore. Něco se ale vždycky najde: jedna z mých nejoblíbenějších stránek téhle profese je, že často začínám od zdánlivě nevýznamné zprávy, která se rozvětví. Líbí se mi, že nejlepší způsob, jak z téhle práce vykřesat skvělé texty, je mluvit s lidmi. Jsou navíc vidět okamžité dopady zpráv, které přinášíte. 

Věnujete se také vzdělávání. V letošním roce jste přednášela na letní škole Journey: Journalism Bootcamp v Praze, pořádané nadací Bakala Foundation. Jak přistupujete k výuce novinářů a studentů žurnalistiky? Co nejdůležitějšího si z vašich lekcí odnášejí? 

Většina mých přednášek se týká ověřování obrazových materiálů. Učím novináře, jak zjistit, na jakém místě byly snímky vyfoceny nebo jak fotografie zpětně dohledávat. Považuji to za ohromně důležité: ne nadarmo se říká, že obrázek vydá za tisíc slov. Když čtenářům ukážete fotografii, automaticky budou předpokládat, že je její obsah pravdivý, pokud alespoň trochu odpovídá přiloženému textu. Zajímavou technikou je chronolokace, která spočívá v analyzování stínů na fotografii a následného určení denní doby, během níž byl snímek pořízen.

Nejistá mateřská

Jaké je být novinářkou ve Spojených státech? Potýkají se ženy v této profesi s nějakými specifickými výzvami?

Myslím si, že sexismus je prostoupen celou naší společností. Žurnalistika v tomhle není výjimkou. V padesátých a šedesátých letech minulého století ženy mohly pomáhat reportérům například s rešeršemi, ale nebyly považované za skutečné novinářky. Zejména investigativní žurnalistika je v Americe dodnes představována zejména bílými muži, ačkoliv v newsroomech přibývají ženy a lidé různých barev pleti. Totéž platí pro management v médiích. Je to problematické, protože perspektiva bílých mužů samozřejmě není ta jediná, na níž záleží: jako reportér pokrýváte rozličná místa s různým demografickým složením. 

Jsem si vědoma privilegií, kterých se mi dostává, protože jsem běloška a měla jsem možnost vystudovat dobrou univerzitu. Jako mladá žena se ale pořád můžete setkat s tím, že vás lidé neberou vážně nebo si přivlastňují vaše nápady. V investigativě se často stává, že mladé reportérky dostávají mnohem více administrativní práce než jejich mužští kolegové.  

Jak těžké je v Americe skloubit rozjetou novinářskou kariéru se založením rodiny? 

Sama ještě rodinu nemám, takže nemůžu mluvit z vlastní zkušenosti. Už teď mám ale obavy z toho, jak to budu zvládat, protože bych děti jednou ráda měla. Svou práci miluju – pracuju hodně, a především chci pracovat hodně. V těhotenství musíte dát svoje tělo úplně všanc a poté se postarat o toho malého tvorečka, kterého budete mít do konce života. Dítě kariéru samozřejmě hodně promění. Jako máma nejspíš ponesu hlavní břemeno všech povinností kolem dětí. Když se vaše dítě zraní, škola s největší pravděpodobností bude volat mně, ne tatínkovi.

Všichni se pořád učíme, že tohle není jediná cesta. Ve Spojených státech se začínají rozšiřovat možnosti otcovské dovolené, ale pořád je to málo. V žurnalistice neexistuje jistota, že vám vaše médium dá mateřskou. Myslím, že když muž jednou za čas řekne, že potřebuje jít vyzvednout dítě ze školky, je to bráno jako roztomilé. Ženy to většinou ale musí dělat dennodenně.

Říkáte, že svou práci milujete. Co vás na ní tak přitahuje?

Je to velmi dynamické odvětví. Každý den se učím nové věci, mluvím s novými lidmi, dělám něco nového. Zároveň můžu skrze své reportáže pomáhat lidem a zlepšovat jejich životy. Novinařina je zajímavá a zábavná a zároveň je to stále služba veřejnosti. To mi připadá skvělé.

Článek vznikl ve spolupráci s Bakala Foundation.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Šťastné a veselé v posteli!
    Lidi s feministickým pohledem na svět si prý užívají lepší sex než ostatní. Dokážou se totiž vykašlat na představy o tom, co je a není normální, a je pro ně zásadní vzájemný respekt. Heroine představuje první vydání věnované sexu. Buďte bez obav, že bychom chtěli někoho nebo něco soudit. Ať vás tenhle dárek příjemně naladí…
  • „Bylo to jako šlápnout na minu“
    Tak začíná článek Pavlíny, která krátce po 40. narozeninách dala průchod své touze po sexu, po cizích mužských tělech, po potěšení bez závazků. Potřebovala zjistit, kdo vlastně je. Text, u kterého se možná budete červenat, protože naráží na představy o tom, co se může a sluší.
  • Máte rádi áčko?
    Chtějí ženy anální sex, nebo se jen přizpůsobují mužské touze a představám z porna? Na to se v článku ptá Zuzana Kašparová, spoluautorka podcastu Vyhonit ďábla. Vyzpovídala několik žen, pro které je tato praktika důležitým zdrojem slasti, a připomíná, že penetrace není všechno.
  • Komu vadí svobodné ženy
    Na rozdíl od doby před pár lety už dnes v Česku jen málokdo veřejně hlásá, že když žena říká ne, myslí tím ve skutečnosti ano. Ten posun ovšem nenastal sám od sebe. Obrovskou zásluhu na něm má naše cover star, zakladatelka organizace Konsent a neúnavná čeřitelka stojatých sexistických vod Johanna Nejedlová.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 2 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

opica | 20. 12. 2022 12:28

Keby tam nedali drísty o bielych privilégiách a pod., bol by ten rozhovor oveľa lepší.

Ja ináč tiež ťažím z privilégia, že som vyštudoval slušnú (technickú) školu. Ale je to snáď moja chyba, že to isté neurobil Dežo Lakatoš? Štúdium je v zásade bezplatné, brigády dostupné, a intrák aspoň za mojich čias stál mesačne menej, než Dežo za ten čas prefajčil...

+1
Reagovat