Společně silnější. K čemu potřebujeme ženskou lobby

Kvóty
PolitikaPrezidentkyŽeny v politice
Petra Schwarz Koutská
| 18. 10. 2021 | 1 komentář | 9 272
Společně silnější. K čemu potřebujeme ženskou lobby
Zdroj: Shutterstock

Ženská politická lobby má u nás slavnou tradici. Nadstranické uskupení žen by mohlo být příležitostí pro nositelky čerstvých mandátů, kterých se do parlamentu nově dostalo 25 %. To ale na proměnu politické kultury, a hlavně citelnou reprezentaci a posun v tématech, které se pojí s převážně ženskou zkušeností, nemusí stačit.

Je podzim 2017 a na půdě Sněmovny se scházejí političky a odbornice diskutující na téma porodní praxe u nás. Na akci pořádané Českou ženskou lobby pak deklarují memorandum o založení nadstranické iniciativy Političky napříč spektrem. Dle zakládajícího dokumentu vychází motivace z potřeby vzájemné spolupráce a solidarity v prostředí české politiky. V převážně mužském složení je totiž na politické scéně obtížné prosazovat témata, s nimiž se v české společnosti setkávají především ženy. 

Vzápětí vzniká na Facebooku skupina Političky napříč spektrem s ambicí rokovat o legislativě, scházet se a přiživovat ženská témata v parlamentu. Političky se sejdou ještě několikrát během roku 2018. Pak iniciativa i její facebooková skupina postupně umlkají. A ztichlé jsou dodnes. Poslankyně Olga Richterová, která u vzniku před čtyřmi lety stála, dnes říká: „Pokus o ženskou nadstranickou platformu tu byl už víckrát, jenže podobná iniciativa se často zasekne u polarizujících témat, jako je třeba Istanbulská úmluva. Naopak se daří spolupracovat nad dílčími změnami, jako je nová podoba dětských skupin nebo podpora pěstounských rodin,“ popisuje poslankyně pirátské strany.

Ženy jsou v české politice pořád silně podreprezentovány. Inspirovat se političky ostatně nemusejí jen za oceánem nebo ve Skandinávii, ale mohou navázat na tradici ženských spolků ze začátku 20. století a období první republiky.

Provětraná Sněmovna by teď po volbách mohla být nadějí pro nový začátek spolupráce žen v politice. Už jen kvůli tomu, že od roku 2017 se toho mnoho nezměnilo a ženy jsou v české politice pořád silně podreprezentovány. Inspirovat se političky ostatně nemusejí jen za oceánem nebo ve Skandinávii, ale mohou navázat na tradici ženských spolků ze začátku 20. století a období první republiky. 

Ženská národní rada: rovnoprávnost v praxi

Je únor roku 1920 a na stole Tomáše Garrigua Masaryka leží čerstvě sepsaná ústava, dokument na svou dobu progresivní a evropský. Jakoby mladost republiky umožnila čerpat inspiraci přesně tam, kde byl demokratický duch na vzestupu. Rušila „výsady pohlaví, rodu a povolání.“ Jejím přijetím odzvonilo šlechtickým titulům a ženy konečně získaly plné volební právo. 

„Cestu k rovnoprávnosti umetla i první světová válka, kdy ženy ukázaly, že jsou schopny v nepřítomnosti manželů převzít rodinné podniky i práci ve fabrikách. Ústavou 1920 se staly, alespoň teoreticky, rovnoprávnými občankami,“ shrnuje průvodkyně prohlídky Prahou Po stopách velkých žen, Michaela Efrati. Dodává však, že rovnoprávnost v praxi zdaleka zaručena nebyla. 

Prezidentská debata Heroine on-line

Prezidentská konference s významnými ženami, které by podle nás mohly obstát v prezidentské volbě, se koná už tuto středu. Vstupenky jsou beznadějně vyprodané, ale i tak můžete být u toho s námi. Sledujte on-line stream DVTV.

Video bude dostupné ve středu na webu Heroine.cz a na Faceboku časopisu Heroine

V platnosti totiž zůstala celá řada diskriminačních zákonů a pravidel, například občanský zákoník z roku 1811, který určoval, že veškerá práva v rodině náležela muži, včetně disponování s manželčiným věnem nebo podpisovými právy ohledně dětí. Tyto skvrny na rovnoprávnosti si tehdejší hlava emancipačního hnutí Františka Plamínková a její souputnice dobře uvědomovaly. Tři roky po přijetí ústavy proto vzniká zastřešující ženská organizace s názvem Ženská národní rada (ŽNR), která má rovnoprávnost na papíře propojit s každodenní zkušeností žen. Ženské zájmy prosazovala připomínkováním zákonů, opravnými návrhy a diskusemi s osobnostmi politického dění. 

Upozorňovala na nepoměr mezi platem muže a ženy, vzdělávala ženy o jejich právech a povinnostech. V právní komisi ŽNR pracovala od studentských let Milada Horáková, tehdy ještě Králová, na návrzích reformy občanského zákoníku a na změnách manželského práva. Během německé okupace byly mnohé členky ŽNR aktivní v odbojové činnosti, což vedlo k definitivnímu zákazu činnosti v roce 1942 a nakonec i popravě Františky Plamínkové na konci června téhož roku. Tím české ženské emancipační hnutí na dlouhá desetiletí ustrnulo. Komunistické spolky pochopitelně nebyly ani svobodné, ani nezaručovaly podhoubí pro výměnu idejí světových intelektuálek, jako tomu bylo v meziválečném období.

Inspirace v zahraničí: klub dam made in USA

Ženskými politickými spolky se lze inspirovat i za oceánem a nemusíme se vracet v čase hned o sto let. V Americe za vznikem nejvýznamnější ženské politické lobby (National Women's Political Caucus – NWPC, v překladu Národní politický výbor žen) stojí obrýlená ikona druhé vlny feminismu, intelektuálka Gloria Steinem, která byla v podání Julianne Moore k vidění v nedávném filmu The Glorias. Kromě brýlí k ní neodmyslitelně patří pultík s mikrofonem a transparent s nápisem ERA – Equal Rights Amendment. Tento zrovnoprávňující dodatek americké ústavy byl předložený zákonodárcům již roku 1923. Kongres jej ovšem schválil až v roce 1972, a to právě díky obrovskému nasazení ženského hnutí. Dosud jej ratifikovalo jen 38 států a je předmětem právních sporů. 

Gloria NWPC zakládala na začátku sedmdesátých let po boku Betty Friedan, autorky knihy Feminine Mystique, nebo političek jako Shirley Chisholm nebo Bella Abzug, po nichž jsou dnes pojmenovány parky New Yorku. Politicky pluralitní výbor měl zvýšit participaci žen ve veřejném životě, podpořit ženy coby stranické delegátky i jmenované úřednice, odstraňovat zakořeněný sexismus a rasismus. Dnes výbor vzdělává angažované ženy a pomáhá s kampaněmi i fundraisingem. 

V české porevoluční politice zatím kromě pokusu z roku 2017 žádná akceschopná politická lobby žen nevznikla. A tak političky dále chybějí, stejně jako témata, která by do prostoru vnášely.

Pár let po založení NWPC vznikl přímo při Kongresu takzvaný Congressional Caucus for Women’s Issues, který je jeho oficiální členskou organizací. Nadstranický étos kongresového výboru symbolizovalo počáteční spolupředsednictví newyorské demokratky Elizabeth Holzman a Margaret Heckler, republikánky z Massachusetts. Za 43 let se ukázalo, že spolupráce republikánek a demokratek je možná, a tyto snahy vedou k reprezentativnější a efektivnější demokracii, stojí na stránkách platformy. 

Současné české ustrnutí

V české porevoluční politice zatím kromě pokusu z roku 2017 žádná akceschopná politická lobby žen nevznikla. A tak političky dále chybějí, stejně jako témata, která by do prostoru vnášely. Je to už jako ohraný refrén: absolventek vysokých škol máme více než absolventů, přesto je na postech, kde se rozhoduje o zásadních otázkách, žen jako šafránu. Mezi třicítkou a čtyřicítkou se kamsi propadají. A mnozí tuto realitu stále popírají. „Do politiky přece můžou a ty schopné se tam i dostanou!“ nebo „Která normální žena by tam chtěla?“ – taková zvolání bývají třešničkou na pomyslném argumentačním dortu.Výsledkem „mizení třicátnic“ je také to, že v ČR citelně chybí řešení témat jako jsou kvalita života, environmentální politika, sexualizované násilí nebo neplacená péče o blízké osoby. Na jejich absenci doplácí celá společnost, což v plné nahotě ukázala pandemie covidu.

Kvóty pro muže

kvóty v politiceFoto: Shutterstock

„Nezáleží na tom, co má kdo mezi nohama,“ říká nejčastěji člověk, který z velké části řídí svou životní dráhu podle toho, co má mezi nohama. Ano, pokud nejde zrovna o činnost, při které člověk používá pohlavní orgány, pak skutečně nezáleží na tom, co daný člověk „má mezi nohama“. Právě proto by nás ale mělo zarážet, jak vychýlené je například prostředí české politiky směrem k mužům.

Komentář Petra Bittnera: Narovnat politiku znamená zrušit neviditelné kvóty na muže

Akademické výzkumy (namátkou Barnello a Bratton 2007; Poggione 2004 nebo Sanbonmatsu 2003) přitom dávno prokázaly, že političky častěji přicházejí s návrhy zákonů o rodině, sociální politice nebo zdraví. Totéž potvrzuje lobbistka z České ženské lobby Ivana Antalová: „Zkušenosti ze zemí, kde je podíl žen a mužů v rozhodovacích pozicích vyváženější, ukazují, že se do politické agendy více dostávají sociální témata, zdravotnictví a školství. Jedná se o oblasti, které u nás v převážné míře leží na bedrech žen v rolích matek, pečovatelek, zdravotnic či učitelek a jsou finančně podhodnocená. Přitom pandemie ukázala, jak jsou právě tyto profese nenahraditelné.“ 

Nedávno neformální spolupráce žen na sněmovní půdě umožnila po letech prosadit přelomové zrušení ústavní péče pro děti do tří let. Podobných zásahů vyžadujících odvahu i specifickou ženskou zkušenost potřebuje Česko nespočet, protože podle statistiky Evropského institutu pro genderovou rovnost (EIGE) máme šestý nejhorší výsledek v celé EU. A nejhůř jsme na to právě ohledně podílu na moci. Průměr ženských poslaneckých mandátů se pohybuje kolem pětiny, v Senátu je žen necelá šestina. Takže kde začít?

Kvóty nejsou jediná možnost

Kvóty v ČR jsou většinově chápány jako ponižující narušení jakéhosi přirozeného trhu idejí a schopností (jako by nějaký takový někdy existoval), a to nejen postaršími muži v oblecích. Nepomáhají ani příklady ze Skandinávie, kde genderově neutrální kvóty jako dočasné prostředky pomohly rozbít skleněné stropy v mnoha oblastech společenského života. Je to přitom „jen“ magických třicet procent, které představují hranici pro prosazení zájmů skupiny. Pak je možné se krůček po krůčku blížit takzvanému paritnímu prahu, tedy 40% zastoupení garantujícímu rovnoprávnost. 

Nabízí se tedy začít u vzájemné podpory žen v politice, která může být novým gravitačním polem, kolem něhož by se ženy propojily, konzultovaly legislativu, zvaly političky z regionů a motivovaly ostatní k politickému angažmá. Příklady totiž táhnou. A právě s tím do politiky vstoupilo hned několik současných „růží mezi trním“. „Pokud ženy drží spolu, vzniká tím sesterské pouto, které má nebývalou sílu. Ve vysokém managementu nebo politice, kde zvyklosti nahrávají asertivním mužům, je ženská solidarita v podstatě jedinou cestou, jak nezůstat osamocená. Ženy totiž častěji kladou důraz na prospěch celku, a proto se zdráhají prosazovat vlastní názor, dokud si nejsou jisté, že ho sdílí i ostatní,“ říká lídryně Zelených a starostka Mníšku pod Brdy Magdalena Davis.

Myšlenka politického spolku má své zastánkyně i mezi senátorkami. „Nadstranické uskupení žen zahrnující poslankyně, senátorky a další političky by mohlo navázat na práci Ženské národní rady a bylo by mi ctí být jeho členkou. Osobně se domnívám, že nízké zastoupení žen v politice a nedostatek ženských vzorů může být jednou z příčin toho, že se do politiky nechce mladým lidem z generace Z, kteří jsou citliví na mezilidské vztahy a rovnost,“ myslí si senátorka Adéla Šípová.

Nejde přitom o to vpustit ženy do ringu, aby houfně ohýbaly generická maskulina, sváděly identitární války nebo ideologizovaly v duchu akademického feminismu. Jde o to, aby v politice byly zastoupeny alespoň tak, jako je to v EU běžné, mohly nastolovat opomíjená témata a produkovat zákony, které nejsou neutrální pouze zdánlivě. Pak by byly zákonodárné sněmy méně šedivé, jednotvárné a ustrnulé. Když se oddáme dennímu snění, třeba by se časem mohlo hledisko kvality života stát vážně branou metrikou jako na Islandu, na Novém Zélandu nebo ve Skotsku. Tedy v zemích, v jejichž čele – světe div se – stojí ženy.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 1 komentář

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

umfa | 18. 10. 2021 14:08

Jestli ty články publikované za poslední rok na idnes.cz a podepsané ženskou lobby skutečně pocházejí od nich a není to vtípek nějakého trolla, tak myslím, že můžeme být v klidu, těm úspěch v nějakých volbách nehrozí :-)

-1
Reagovat