Jsi ošklivá, zasloužíš znásilnit a do veřejného prostoru nepatříš. S útoky se potýká většina českých poslankyň

„Co si udělala pro mír ty, p*čo?“ „Fetko za*ebaná, nikoho nezajímáš.“ To jsou komentáře, které pod svým příspěvkem na sociální síti X před několika dny nasbírala pirátská europoslankyně Markéta Gregorová. „Zrůdo z ANO, běž do p*dele,“ dozvíte se zase při zběžném pročtení komentářů na instagramovém profilu místopředsedkyně hnutí ANO Aleny Schillerové. Na Instagram ministryně obrany Janě Černochové (ODS) pak v poslední době dorazil například vzkaz neurčitě slibující, že „...tvůj čas se krátí, ty frigido“.

Pokud si otevřete jakoukoliv ze sociálních sítí vaší oblíbené političky, téměř jistě narazíte na libovolnou variaci na výše zmíněné výroky. Slovní útoky na ženy v politice jsou natolik všudypřítomné a univerzální, že si k nim často vytváříme jakousi pohodlnou selektivní slepotu. To, že je vyhrožování veřejně aktivním ženám v Česku běžnou součástí společenského života, potvrzuje čerstvý výzkum sdružení Fórum 50 procent ve spolupráci s neziskovou organizací Friedrich-Ebert-Stiftung. Zúčastnilo se ho celkem 36 českých poslankyň. Zkušenost s psychologickým násilím, jako jsou výhrůžky, nadávky nebo zastrašování potvrdilo 81 procent z nich. Ve věku do čtyřiceti let dokonce všechny do jedné.

Převažovaly hrozby násilím, nadpoloviční většina oslovených zákonodárkyň ale zažila také slovní útoky a sexistické poznámky či poznámky se sexuálním podtextem. S oplzlými řečmi se opět nejvíce potýkaly ženy pod čtyřicet. Více než 30 procent dotázaných političek se podle průzkumu v minulosti také ocitlo v situaci, kdy někdo zveřejnil jejich znevažující fotografie. Necelých 42 procent poslankyň potvrdilo, že zažilo přímo sexuální obtěžování či násilí.

Moc ošklivá, moc krásná

Agrese směřovaná vůči politikům a političkám, stejně jako jiným veřejně známým osobnostem, pochopitelně není ničím novým ani překvapivým (což ovšem neznamená, že bychom ji měli přijímat jako status quo). Mezi tím, na co se musí po vstupu do politiky připravit žena, a tím, co si ve svých zprávách nebo v komentářích běžně mohou přečíst třeba premiér Petr Fiala nebo šéf opozice Andrej Babiš, ale panuje zásadní rozdíl.

Vůči političkám totiž na rozdíl od těch namířených na politiky útoky zpravidla bývají mnohem osobnější a „kreativnější“. „Na sociálních sítích kolují různé fotokoláže se mnou, kde je cizí nahé tělo,“ popisuje jedna z oslovených političek v českém šetření. „Jeden politik na svůj profil na Facebooku napsal, že bych si zasloužila jet do povodí řeky Kongo, aby mě tam někdo znásilnil,“ stojí v další výpovědi.

Zatímco nadávky, s nimiž se potýkají poslanci, členové vlády nebo senátoři, častěji vycházejí z jejich politických kroků, konkrétních postojů a životních okolností – například na Fialově facebookovém profilu se pravidelně objevuje myšlenka, že je „nastrčenou loutkou Ukrajiny“, nebo zesměšňování jeho profesorského titulu – mezi stálice útoků na ženy patří kromě přání sexuálního napadení a obligátního posílání k plotně také oblíbené závěry o tom, že politické funkce jako celek zjevně „nezvládají“.

Političky si nemohou dovolit být pouze političkami. Jsou především ženami, a do veřejném prostoru tak podle přetrvávajících společenských stereotypů vlastně nepatří. Platí to tehdy, pokud dle soudu diskutujících nejsou dostatečně pohledné, aby „se na ně alespoň dalo koukat“, pokud jsou naopak pohledné až příliš (a tudíž musejí být buď hloupé, nebo se hodí jedině do filmů pro dospělé), pokud hlasitě projevují svůj názor, jsou starší (tedy „vyšeptalé“ a neatraktivní) nebo naopak mladé (jinými slovy nezkušené a drzé). Coby žena v politice zkrátka nemůžete vyhrát, ať už jste kdokoliv. Když říkám vyhrát, nemám na mysli výhru v politickém boji, nýbrž stav, kdy víc záleží na tom, co říkáte, než jak u toho vypadáte, případně jaké máte pohlavní orgány.