Heroine do schránkyPředplatit časopis
Předplatné časopisu

Narovnat politiku znamená zrušit neviditelné kvóty na muže

Petr Bittner | 11. 5. 2021 | 33 komentářů | Prezidentky | 3 249

Narovnat politiku znamená zrušit neviditelné kvóty na muže
Zdroj: Shutterstock

„Nezáleží na tom, co má kdo mezi nohama,“ říká nejčastěji člověk, který z velké části řídí svou životní dráhu podle toho, co má mezi nohama. Ano, pokud nejde zrovna o činnost, při které člověk používá pohlavní orgány, pak skutečně nezáleží na tom, co daný člověk „má mezi nohama“. Právě proto by nás ale mělo zarážet, jak vychýlené je například prostředí české politiky směrem k mužům.

Je zajímavé, že ona zdánlivě rovnostářská poučka o tom, jak jsme si přeci všichni rovni a nemusíme řešit pohlaví, směřuje nejčastěji k feministkám, přestože by si ji potřebovala daleko spíš připomínat druhá strana. Třeba když se zaměstnavatel ptá mladé uchazečky o místo, zda plánuje děti. To jako kdyby na tom najednou záleželo. „Ehm, ještě jsme to s přítelem neřešili.“ A místnost rázem znovu osvěží rovnostářský duch francouzské revoluce – po menším intermezzu už opět nezáleží na tom, co má kdo mezi nohama.

On se vůbec v poslední době ozývá hlas přísné genderové rovnosti především ve chvíli, kdy by se mělo ženám nějak aktivně pomáhat – třeba kvótami. Naopak v každodenním běhu věcí, kdy se kupříkladu do české Sněmovny co pár let po stovkách nasáčkují noví (a staronoví) muži, je zdá se namístě takový výsledek přirozeného chodu věcí jen tiše akceptovat a uklonit se. Neviditelný penis trhu promluvil – a kdo jsme my, abychom křivili jeho harmonii? O zástupech mužů rozhodl samovolný spád prozřetelnosti dějin, nikým neregulovaná vůle falu nepokřiveného pozitivní diskriminací.

A přeci jen letos vůbec poprvé nebude závěrečná debata v předvečer voleb vypadat jako Studio fotbal. Mezi mužské lídry se zatoulala výjimka Markéta Pekarová Adamová – jen aby potvrdila pravidlo a demonstrovala, jak funguje tzv. skleněný útes: zatímco skleněný strop označuje neviditelnou překážku, kterou musí žena prorážet na cestě k výkonné pozici, skleněný útes označuje jakýsi stejně „přirozený“ horizont, po kterém se žena vyhoupne do řídící pozice ve chvíli, kdy je daná instituce na prahu zániku, pročež její čelní funkce ztratí svou někdejší lákavost a muži dobrovolně vyklidí pozice.

Heroine Prezidentky

Tištený speciál Heroine Prezidentky, věnovaný ženám v politice, ve veřejných funkcích a možná snad jednou i v nejvyšší funkci státní. Kdo by měl být první českou prezidentkou? Liší se ženský leadership od mužského? Jakým překážkám ženy v politice čelí?
Bradáčová, Kolínská, Němcová, Šípová, Nerudová. Pět rozhovorů s ženami, které na to mají. – Je čas na „ženský styl“ vedení – Feministická knihovnička – O závislosti na práci – Co nás učí Zuzana Čaputová – Vyplatí se kvóty?  
Více o speciálním vydání Heroine Prezidentky.

Proč k nám ženy nechtějí?

Nejsem fanoušek pojmů jako skleněný strop, protože mi připadají moc měkké, estetické, korporátní, společensky odpovědné. Realitu bych pojmenoval naplno: rozdělení rolí v dnešním politickém světě určují kvóty na muže. Jen jsou tak silně zabudované do všech pater systému, že je vůbec není nutné přikazovat: co je internalizované, netřeba formalizovat. I proto bych si přál, aby kvóty prodělaly určitý re-branding. Kampaň za kvóty na ženy by nyní nebyla kampaní za kvóty na ženy, ale kampaní za zrušení těchto zažraných kvót na muže.

Potřebujeme první českou prezidentku?

„Psal se rok 2018, když Česko vstupovalo do druhé přímé prezidentské volby. O pozici hlavy státu se ucházelo hned devět mužů, jejichž věkový průměr byl 62 let. De facto nikdo z nich nereprezentoval nějak specifickou životní zkušenost, byli to prostě zástupci velmi vymezeného úseku společnosti. Bez ohledu na gender se jednalo o lidi velmi podobně hodnotově ukotvené, zajištěné, ve většině případů kulturně i sociálně privilegované. Naopak absenci určitého druhu zkušenosti měli společnou: S péčí, s diskriminací nebo třeba se syndromem podvodnice, který je minimálně pro ženy stěžejní a typický, byť často nereflektovaný.“

Apolena Rychlíková o cestě žen do nejvyšší státní funkce. 

Poslední roky se čas od času oddávám krásné sociálně-inženýrské představě: Jaké by to bylo, kdyby se zavedla povinnost zipových kvót na kandidátkách? Muž a žena na střídačku? Kandidátní listina, která by nebyla schopná prostřídat deset mužů s deseti ženami, by prostě nebyla platná. Nemyslete si, nebylo by to tak hrozné, jak to vypadá – v mém snu by to bylo mnohem horší. To pravidlo bych nezaváděl rovnou, pak by se to dalo různě právně napadat a bouřit se proti tomu. Dal bych na to stranám celé jedno volební období. Měly by čtyři roky na to, aby od základů změnily svůj přístup k ženám.

Co by následovalo? Tak předně, argument „oni k nám nechtějí“ by úplně vymizel. Zato by se začal by psát na flipčárt na strategických schůzkách stranických sekretariátů, a to s vyděšeným dvojitým otazníkem. „Proč k nám ženy nechtějí??“, ptala by se vedení stran – nejdřív sebe navzájem. Pak by přišly focus groups: „Proč k nám nechcete??“

Do půl roku od vyhlášky by začaly velké náborové kampaně. Slaďování práce a soukromí by se stalo silným politickým tématem. Do roka by se mu věnovala epizoda Focusu Václava Moravce. Stávající „výkvět přirozeného výběru“ v českém Parlamentu by se v příštích volbách změnil k nepoznání. Věkově starší straníky by mnohdy nahradily jejich manželky – věřím, že ve většině takových případů by to byla osvěžující změna.

Politika by se změnila od základů. Nutnost by poháněla neuvěřitelnou produktivitu stran při hledání nových tváří, členek, lídryň, kandidátek. Brzy by se začaly zřizovat celé instituty pro koordinaci rovného zastoupení. Stejně jako kdyby najednou začali rodit muži – do roka by se tomu věnovalo NASA, do dvou let by v každé obci vyrostl moderní porodní dům a do pěti let by byl volně dostupný digitální porod 4.0, díky němuž by těhotný muž porodil bezbolestně v teple domova s pomocí aplikace.

Politiku by zaplavily ženy – což by nikomu nemělo moc vadit, protože přeci nezáleží na tom, co má kdo mezi nohama.

Nepřirozený stav

Byla by to ale vážně změna k lepšímu? Jsou ženy o tolik „jiné“, že by změnily charakter politiky, jak ji známe? A co příklady političek, které jsou v prosazování ryze mužských témat pánštější než pánové?

Ne, ženy nejsou „jiné“ než muži. Minimálně v občanském a politickém smyslu. Jako občanky mají stejná práva jako jejich protějšky. A mezi nimi i právo volit a být voleny. Pokud ale celým svým životem procházíte jako holčičky, dívky, holčiny, mladé dámy, slečny, paní a dámy, tak přinášíte do politiky chtě nechtě úplně jinou životní zkušenost a s ní i úplně jinou životní perspektivu. Takovou, jakou muž (ani genderman) nikdy přinést nemůže.

Tato perspektiva se v politice neobjeví, dokud budou ženy jen doplňovat vyhrazená místa v pánském klubu. Tato perspektiva se v politice objeví teprve, až v ní bude minimálně stejně žen jako mužů, a to ve stejně významných pozicích, se stejným prostorem v médiích a se stejnou šancí na zvolení.

Jak to, že se neptáme, jak změnit onen naprosto nepřirozený stav, kdy jsme jako občané nadměrně reprezentováni muži? Jak to, že ti, kterým „nezáleží na tom, co má kdo mezi nohama“, ještě nebojují za odstranění neviditelných kvót na muže?

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Ridina Ahmedová a její revoluce Rozhodla se postavit svým traumatům a na základě zážitků, které formovaly její život, natočila podcast Sádlo. „Vztah k jídlu a nadváha je moje životní výzva. Ale zasloužím si respekt. Nesu za sebe zodpovědnost, ale není mojí povinností vyhovovat vašim představám,“ říká v rozhovoru.
  • Od Plzáka k Ratajovi Kdy a proč vznikly první manželské poradny, kde působily vyhlášené terapeutické komunity, kdo předepisoval sexuální terapie, v čem spočívala psychogymnastika? Přijměte pozvání na napínavou exkurzi po klíčových okamžicích československé párové terapie.
  • Všechno, co jste chtěli vědět o menopauze Poslední tabu musí padnout. Za menopauzu se nemáme stydět, je potřeba o ní mluvit. Ptát se na ni svých matek, vysvětlovat ji mužům, informovat o ní zaměstnavatele. Je to normální. Tedy zatím není, ale mělo by být.
  • Kroje patří na ulici Z krojových doplňků je trend, kterému propadají i ti, kdo nemají s folklorem nic společného. Živůtky, zástěry, kordulky, vyšívané kožíšky a čižmy nosí v kombinaci s koženými bundami, bavlněnými tričky a džíny. „Krojové prvky opustily truhly a půdy a zamířily do světa,“ píše Petra Tajovský Pospěchová v článku k nečekané módní story v Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 33 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Anna | 11. 5. 2021 11:12

"Je plno političek, co si berou mimina do parlamentu, a dokonce některé je ostentativně kojí při projevu." Mohl byste říct které? Nejlépe aspoň tak deset, když jich je v českém parlamentu tak "plno"?

"A nakonec, obvykle mívají děti i otce. A jak si to spolu rodiče domluví je jen a jen na nich." První věta: jednoznačně. Druhá věta: not so much. Ano, na individuální úrovni je to vždy jen diskuse v rámci rodiny/partnerů. Ale ta rodina je součástí společnosti, tak společnost je nějak nastavena a ovlivňuje i to individuální. To, že jsme ve svých volbách zcela svobodní a na ničem nezávislí, je nesmysl.

+8
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

grg | 11. 5. 2021 11:37

Za malý podiel žien v politike si môžu ženy samé. Keďže žien-voličiek je dokonca o niečo viac než voličov-mužov, čisto ženská strana by teoreticky mala mať veľmi dobrý výsledok. Ale kazia to zase tie ženy, ktoré opakovane preferujú voliť tých hrozných utláčajúcich mužov...

-4
Reagovat
Naše tipy