„Putinův svět znamená návrat tvrdého patriarchálního řádu.“ Rozhovor s odbornicí na Ukrajinu

Ve výzkumu se věnujete konfliktu na Ukrajině, který začal v roce 2014 obsazením Krymu. Jaké dopady měla invaze na zemi i na obyčejné lidi?

První invaze přišla krátce po Euromaidanu, kdy si lidé na Ukrajině zvolili proevropské směřování. Nikdo nečekal, že by v zemi mohl vypuknout ozbrojený konflikt. Hlavní humanitární krize nastala na východě, dodnes se uvádí 15 tisíc obětí a vysídlení téměř dvou milionů osob. Celkově konflikt dopadl disproporčně hlavně na ženy –⁠ mezi vnitřně vysídlenými osobami převažují starší ženy a matky nucené odstěhovat se ze zóny konfliktu. Když pak nemají peníze na nájem, musejí se vracet zpět do válečné zóny. S konfliktem zároveň začaly prozápadní reformy s podporou EU, NATO nebo OBSE, které ovšem vedly ke škrtům v sociální oblasti, což opět dopadlo hlavně na ženy.

Kam se ukrajinské vnímání konfliktu za poslední roky vyvinulo?

Odhodlanost Ukrajinců a Ukrajinek bránit svoji zem je zřejmá i v těchto smutných dnech, kdy Rusko provádí invazi. Od roku 2014 konflikt podnítil v zemi patriotismus a nacionalismus a dlouho se mluvilo o tom, „jak zastavit válku, abychom vyhráli“. Narativ míru byl zavrhován a ti, kdo jej používali, byli mainstreamem označováni za agenty Kremlu a zrádce. S dlouhotrvajícím konfliktem a vyčerpáním ale došlo k posunu a dnes slyšíme prezidenta Zelenského opakovaně mluvit o tom, že Ukrajina mírové řešení chce.

V čem je feministická optika v zahraniční a bezpečností analýze důležitá?

Kromě již zmíněných genderových dopadů konfliktu nám feministický rámec umožňuje vysvětlit třeba hypermaskulinní agresivní vystupování Putina, který promítá do zahraniční politiky svoji představu patriarchálního řádu. To se děje nejen projevováním tvrdé síly, ale i prostřednictvím vlivových operací zaměřených na vytváření „ruského světa“ a tradičních hodnot. Například na Ukrajině dochází v tomto směru dlouhodobě ke snahám o znovuzavedení genderových stereotypů a k destabilizaci emancipačních politik. Ovlivnilo to i odmítnutí ratifikace Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, tzv. Istanbulské úmluvy.   

Feminismus v Evropě jako by stále respektoval bývalou železnou oponu. Téměř všechny státy na východ od ní dosud Istanbulskou úmluvu neratifikovaly.

Ano, a Rusko a Ázerbájdžán ji ani nepodepsaly, což je první krok před ratifikací. Ta mapa (ne)ratifikace Istanbulské úmluvy dodává Putinovi jistotu, že prosazování nových antigenderových norem jako oklešťování reprodukčních práv se mu daří, i když zde samozřejmě hrají roli i jiné faktory než jen ruská propaganda. V tomto směru mu ale vlády střední a východní Evropy hrají do karet a ratifikace je jedna z prvních věcí, kterou by česká vláda teď měla konečně udělat.

V čem je feministické hnutí na Ukrajině jiné než to, co známe z Česka?

Rozdíly bych popsala tematickými zaměřeními – trápí je jiné problémy než zde, včetně právě dopadů konfliktu. Spousta úsilí se vynakládá na mediaci, armádu, zapojení žen do lokální politiky a komunitních aktivit nebo každodenní problémy, kdy se rodiče žijící poblíž konfliktu snaží organizovat školní docházku svých dětí.

V minulém roce jsme zase byli svědky hlubokého propadu svobody žen v Afghánistánu, který obsadil Tálibán. Ukrajina je nám však blíž kulturně i geograficky. Je nějaký způsob, jakým může Česko přispět ke zlepšení situace tamních nejohroženějších skupin?

Začala bych tím, že se ČR bohužel při evakuaci z Afghánistánu nepřidala k dalším státům, které pomohly veřejně aktivním ženám v přímém ohrožení života. V případě Ukrajiny se může také stát, že na Putinově seznamu budou ochránkyně ženských práv a další veřejně činní lidé. Je proto důležité být s nimi v kontaktu a řešit potřeby dalších nejohroženějších skupin. Rovněž je důležité apelovat skrze diplomacii na zapojení žen do vyjednávání o míru a bezpečnostní situaci, aby se do dohod promítly hlasy a potřeby celé společnosti a byly tak stabilnější. Tento argument je už podpořen řadou studí a opírá se o něj například feministická zahraniční politika Švédska.

Jaké formy pomoci jsou podle Vás teď nejvíce zapotřebí?

Současný vývoj bezpochyby dál zhorší zmíněné dopady a obzvlášť situaci žen nebo starších lidí, které nemohou odjet do bezpečí. V tuto chvíli je situace stále nepřehledná a je určitě důležité, že vznikají sbírky a plány pomoci lidem na útěku. Já osobně bych doporučila přispět organizacím, které na Ukrajině působí ve spolupráci s místními a nemají čistě mužské vedení a je tak větší pravděpodobnost, že zohlední potřeby více skupin. Zapotřebí jsou i tvrdé sankce vůči Rusku nebo ekonomická pomoc Ukrajině oddlužením. Nicméně je zřejmé, že Západ bude muset více přehodnotit strategii vůči Putinově režimu, která doposud nefungovala.