Pomůžou našim dětem rybičky, slepičky a žížalky zachránit svět?

Když jsme před covidovou pandemií s dětmi cestovali po Thajsku, několikrát jsme vyrazili na sběr odpadků podél pláží. Dechberoucí nádherné výhledy jako z instagramu tu kazily obří hromady, které každou minutu doplňovaly další a další vyplavované odpadky. Roušky (ano, v Asii je moře vyplavovalo už před tím, než covid přišel do Evropy a děsím se toho, kolik jich oceán na thajské pláže vyplavuje teď), liché plážové sandále, plastové kelímky, brčka, PET lahve, hodně PET lahví… A spoustu dalších věcí, které do moře nepatří.

Vidět na vlastní oči něco podobného mělo na naše děti poměrně razantní dopad, i když to původně nebylo rozhodně cílem naší rodinné dovolené (která proběhla za cenu obří uhlíkové stopy, přiznejme si to). Hodně našich rodinných ekologických návyků se možná nejvíc změnilo právě po téhle dovolené. Brčka v nápojích naše děti od té doby většinou odmítají s tím, že nechtějí „zabíjet rybičky“, plastové obaly eliminujeme, jak to jen jde (i když nabídka českých supermarketů v tomto ohledu ještě zdaleka nepokrývá vzrůstající poptávku), snažíme se neplýtvat jídlem a žít maximálně zodpovědně. Nejvíc se nám to daří na chalupě, kde se živíme převážně lokálními domácími výpěstky, vejce kupujeme od šťastných slepiček od sousedů, přebytky ze zahrady zavařujeme na marmelády, kompoty a sirupy, zbytky zpracujeme do dalších jídel nebo házíme na kompost. 

Síla žížal

V zoufalství z množství rostlinného odpadu jsme vermikompostér loni pořídili i do pražského bytu. Prvotní nadšení dětí z nových (a jediných) domácích mazlíčků v podobě žížal už od té doby razantně ochladlo, naše společná radost z toho, kolik zbytků dík žížalám neskončí v komunálním odpadu, ale trvá. Snažíme se neplýtvat vodou, nejíst příliš masa, šetřit spotřebu energií.

Je komické, že většinu z těchto pravidel mám v DNA zakódovanou díky šetřivé babičce, která vždy pro pírko skočila, z obalů od mléka tkala koupelnové předložky a nevyhodila nic, co mohlo mít ještě jakýkoliv užitek. Dříve mi leccos z jejího přístupu přišlo směšné, ale dnes babiččiny způsoby, jak ušetřit, znovu přicházejí do módy. A tak swapujeme oblečení, služby i výrobky (jako na nedávném prvním českém udržitelném obchoďáku v pražské tržnici), štupujeme ponožky, které by jinde už dávno putovaly do popelnice, přebytky nabízíme dál a zbytky večeří převařujeme na úplně nové obědy.

Když už ty děti ale máme, co můžeme spolu s nimi udělat proto, aby planeta vydržela alespoň do jejich dospělosti? Podle Daniše z Terezy je právě nasazení nás rodičů klíčové. „Nestačí, aby to udělaly děti, až jednou vyrostou – začít musíme už teď my, dnešní dospělí. Zachránit nás může jenom velká společenská transformace a bohužel si stále málo dospělých v naší zemi plně uvědomuje, oč tu běží.“

Stejně důležité je ale přesvědčit i děti, že mohou svým chováním něco změnit. „To nejdůležitější, čím děti mohou přispět, je být svědomím dospělých. Mluvit s námi o budoucnosti, ve které by chtěly žít. Konfrontovat nás s nepříjemnými skutečnostmi a požadovat skutečná řešení.“ Děti, které rebelují, kverulují, hledají vlastní lepší cesty a jsou vlastně tak trochu „neposlušné“, tak mohou být pro nás i pro planetu požehnáním. 

Řada spotřebitelů se dnes teprve učí ekologicky myslet a ne vždy tak ještě dokáží konat. I když aktuální pocovidový nedostatek řady původně běžně sehnatelných výrobků i v tomto ohledu může leckterým otevřít oči. Jisté je, že změna musí přijít zespod. A kdo jiný ji může nastartovat než naše děti? Já sama pevně věřím, že odpadožravých žížalek, slepiček, které snášejí šťastná vajíčka, a rybiček, které v nás probudí touhu omezit spotřebu plastu, není na světě nikdy dost. Snad nám ještě nějakou dobu vydrží, alespoň do té doby, než zbytku světa dojde, že planeta bez naší pomoci může zahynout. A s ní my i naše děti.