Upřímná zpověď: Měla jsem 3000 kusů oblečení, trápení jsem zaháněla nákupy. Tak jako všichni
Nakupování jako hledání vlastní hodnoty. Pocit, že štěstí mi přinese další nový kabát. Zahánění smutku úlovkem ve slevách. Lucie Poubová neměla problém s nakupováním, měla problém sama se sebou. Nedostatek sebevědomí a životní prázdnotu ale nezaplnila ani obrovská hromada oblečení, bot a doplňků. V otevřené zpovědi popisuje, kudy vedla její cesta k životní spokojenosti bez excesivního nakupování. Den Země se blíží. Oslavíme ho omezením nákupů?
Pamatuji si jeden sen z dětství, který se mi často vracel. Jsem v obchodním domě Prior, v té době jediném obchodním domě v mém rodném Chomutově. Můžeme si tam vzít cokoliv chceme, aniž bychom museli platit. Jsem šťastná. Běhám z jedné uličky do druhé a nabírám si spousty věcí. Konečně můžu mít to, po čem toužím. A pak jsem se probudila.
Vyrůstala jsem na sídlišti Kamenné, kde žili hlavně sociálně slabší. Nedostatek byl cítit na každém kroku. Pocítila jsme ho občas i já sama. Mám ale i šťastné vzpomínky. Skoro všechny víkendy jsem trávila v lese s dědou, který bydlel v hájovně, žil soběstačně a udržitelně. Babička prala jen v jelenovi a nádobí se mylo pouze horkou vodou a pískem z potoka. Cílem bylo neznečišťovat přírodu. V devadesátkách to zbytek rodiny považoval za směšné a dědu měli ostatní za eko blázna. Pocit nedostatku a touha vlastnit věci mě provázely celé dětství. Zároveň ve mně ale díky dědečkovi klíčila láska k přírodě. Tehdy jsem ale neměla tušení, jak moc tyhle dva protichůdné principy ovlivní můj život.
Nakupovali jste někdy jen proto, abyste si zlepšili náladu?
Ještě během studia jsem začala pracovat. Jezdila jsem na pracovní stáže do zahraničí a měla jsem slušné příjmy. V tom období se to asi nějak spustilo. Začala jsem si kupovat věci. Hodně věcí. Nakupovala jsem převážně oblečení. Nakupovala jsem bez rozmyslu, prostě jen tak pro radost, pro dobrou náladu nebo jako útěchu. V tu dobu jsem vůbec nepřemýšlela o kvalitě a o tom, jestli se mi to vůbec k něčemu hodí. Prostě jsem nakupovala a hromadila věci.
Měla jsem pocit, že takhle nakupovat je normální. Dělali to tak všichni v mém okolí. Nakupovala jsem, kdykoliv jsem měla příležitost. Ve slevách, v second handech, na bazarech, na trzích, po práci, když jsem byla smutná, když jsem šla na rande.
Trvalo to přes deset let. Moje nutkavé nakupování se stupňovalo a mělo různé fáze. Měla jsem pocit, že takhle nakupovat je normální. Dělali to tak všichni v mém okolí. To období mi trochu splývá, pamatuju si, že jsem nakupovala, kdykoliv jsem měla příležitost. Ve slevách, v second handech, na bazarech, na trzích, po práci, když jsem byla smutná, když jsem šla na rande. Podle toho, kde jsem zrovna pracovala a co jsem řešila.
Psycholožka: Zaplnit prázdné místo
„Lidé, kteří odvozují svou hodnotu od věcí, které vlastní, prožívají v hloubce sebe nejistotu o vlastní dostatečnosti. Kdo by byli, kdyby nic nevlastnili? Kdyby se ráno nenamalovali? Kdyby neměli dobré auto? Pochybnost o svojí celistvosti, o svojí dostačivosti se, bez doplňováním si matérií, dere na povrch v podobě vágní úzkosti,“ říká psycholožka Helena Šaldová z terapeutického centra V sobě doma.
„V principu jde o zcela nepřesné zasycování něčeho v nás, co volá po pozornosti, pohlazení, pomoci. Kompenzace nějaké naší úzkosti čili nerozpoznaného strachu, kompenzace napětí,“ pokračuje Helena Šaldová. „Nepříjemné chci vyvážit příjemným, naplnit v sobě místo, které je prázdné. Ovšem když mám hlad a místo toho jdu opakovaně na Matějskou, hlad nezmizí. Na chvíli na něj na kolotoči zapomenu, ale znovu se brzo ozve. To stejné se stane, když NĚCO potřebuji a zasycuji to nakupováním.“
O své věci jsem se přitom vůbec nestarala. Stále přibývaly a já už ani nevěděla, co doma vůbec mám. Když jsem se ve dvaadvaceti letech stěhovala ze zahraničí, moje kufry vážily přes 90 kg. Nedokázala jsem se žádné z těch věcí vzdát, přitom neměly prakticky žádnou hodnotu.
V Čechách jsem v nakupování pokračovala. Ve slevách v sekáčích, v prodejnách vietnamských prodejců – hlavně abych toho měla co nejvíc. Vůbec jsem neřešila, jak dobře mi to sedí a jestli je to kvalitní, jen jsem toho chtěla mít co nejvíc. Neustále jsem se s někým srovnávala, hltala módní časopisy a porovnála, kolik a jaké věci mám oproti ostatním. Štěstí a sebevědomí mi to rozhodně nepřineslo. Pamatuji si, jak jsem byla nešťastná a jak hodně jsem brečela, když jsem si nemohla koupit nový parfém nebo vysněný kufr.
Swap or die!
Oblečení, marmelády, knihy, rostliny, služby – to všechno se dá vyměnit i online. Proč je výměnný obchod považován za obchod budoucnosti?
Dodnes přesně nevím, proč jsem měla sebevědomí tak nízké a proč jsem si myslela, že se díky věcem budu cítit lépe. Možná za to mohla rodina a výchova. Prostě jsem si vůbec nevěřila.
Kolik věcí máš...
Skoro každou sobotu jsme s kamarádkami jezdily nakupovat do second handu Točná. Odvážely jsme si domů velké černé pytle plné oblečení, častokrát jsem si za jednu návštěvu vezla pytle dva. Stále jsem si myslela, že když budu mít všechny materiální věci, které si přeju, tak budu šťastná. Tou dobou jsem se ale hodně trápila. Když se na to období dívám dneska, nedokážu si vysvětlit, proč jsem byla tak nešťastná. Mé největší trápení bylo, že jsem nemohla najít partnera. Myslela jsem si, že to je důvod všech mých smutků a nejistot.
S odstupem si říkám, že problém byl spíš v tom, že jsem nevěděla, kdo jsem, neuměla jsem být šťastná vnitřně. Neposlouchala jsem sebe, nedělala jsem, co mě baví. Zdroje štěstí jsem hledala mimo sebe. Všemožné reklamy, slevové akce i tlak okolí na mě fungovaly velmi dobře. Byla jsem přesvědčená, že věci mi dodají sebevědomí a štěstí. Ale to pořád nepřicházelo. Štěstí z nových kousků trvalo vždy jen chvíli. Tak jsem šla a přebila to zase dalším nákupem.
Psycholožka: Je to závislost?
Podle psycholožky Heleny Šaldové má nákupní chování rysy závislosti, když se naše myšlenky k nakupování často vracejí. „Při nakupování nebo po něm se dostavuje aspoň chvilková úleva, dříve či později mohou přijít výčitky, předsevzetí a pravidla, jak tomu příště zamezit, případně v nějaké fázi závislostního chování i vymýšlení různých triků sama na sebe, komplikujících nakupování (Např. nechám si doma hotovost i kartu),“ vysvětluje.
A jak poznám, že už mám problém s nakupováním řešit? „Vše, co nám zasahuje do života a jakkoliv nás omezuje, je téma k řešení. Tedy je-li pro mě nakupování „téma“ větší než kde sehnat ponožky na túru, pokud je to něco, co mě zaměstnává a cítím se kvůli tomu nekomfortně, pak se můžeme bavíme o problému. Závislost pak vykazuje opakující se cyklus napětí, toužení, neodolání, podlehnutí, možných výčitek, popřípadě potlačení a popření a racionalizace vlastního chování, relativního klidu a následně znovu stupňujícího se napětí.“
Zlom v mém přemýšlení nastal, když jsem v roce 2011 shlédla dokument Ušili to na nás od organizace NaZemi. Film ukazoval pracovní podmínky v textilních továrnách a jaký má výroba oblečení dopad na životní prostředí. Dokument mi otevřel oči. Takhle jsem o tom do té doby nepřemýšlela. Už nikdy jsem se nepodívala na levné tričko stejným pohledem jako před shlédnutím filmu.
Nedlouho po té jsem odcestovala do USA, kde jsem viděla shopaholismus v ještě větším měřítku. Lidé tu nakupovali jen pro nákup samotný. Častokrát oblečení dávali do second handů, aniž by ho vůbec nosili. Snad polovina oblečení v second handech byla úplně nová. To byl ten moment, kdy jsem si vzpomněla na svého dědu a na to, jak vždycky bránil přírodu kolem sebe.
Najednou jsem věděla, co musím dělat. Ještě během pobytu v Americe jsem začala hlouběji studovat, jaké jsou problémy textilního průmyslu, četla jsem si o přemíře textilního odpadu a o kapsulovém šatníku.
Psycholožka: Kde hledat pomoc?
„Prvním krokem ze závislosti na nakupování je zastavit se a přemýšlet,“ vysvětluje Helena Šaldová. „Pomůže najít si odborníka a mluvit a přemýšlet nahlas. Pomůže rozkrývat své vlastní motivace a více rozumět sobě. Pomůže sebeláska a láska od blízkého člověka. Pomůže celkově zlepšit svou životosprávu, mít dobré vztahy, dobrý spánek, dobré jídlo, hodně pohybu. Opět se bavíme o sebelásce a sebeúctě, což je úkol pro život,“ radí psycholožka z terapeutického centra V sobě doma.
Poprvé po dlouhé době, možná poprvé od dětství, jsem si uvědomila, co opravdu chci a kdo jsem. Cítila jsem to v žilách, srdce bušilo rychleji, jako bych cítila, že jsem našla to, co jsem hledala. Ale to byl jen začátek. Stálo mě to ještě hodně práce na sobě, absolvovala jsem psychoterapii, seberozvojové kurzy, další vzdělání. To všechno mi postupně pomohlo najít sebevědomí. Jeden z kurzů, který mi opravdu pomohl, bylo mapování kompetencí od neziskové organizace Spiralis. Tam mi skutečně došlo, kdo jsem a v čem je moje síla.
Poslední kapka
Když jsem se vrátila do Čech, první, co jsem udělala, byla revize šatníku. Spočítala jsem všechny kusy oblečení a doplňků – celkem se všemi kabelkami, botami, bundami a spodním prádlem to bylo kolem 3000 kusů. Byla toho celá jedna místnost zaplněná až po strop. To byla poslední kapka. Sama sobě jsem dala slib, že se budu podílet na snížení textilního odpadu, že změním spotřební návyky a vrátím do nakupování lidskost. Je to pro mě jako mantra, která mne chrání před levnými tričky, před útoky a tlaky na sociálních sítích.
Mattel myslí na udržitelnost
Panenky Barbie učí děti chránit oceán a vnímat udržitelnost. Mattel si dal do roku 2030 za cíl vyrábět všechny produkty a obaly ze 100 % recyklovaných, recyklovatelných nebo plastových materiálů na bio-bázi. K této iniciativě představil i novou řadu panenek „Barbie Loves The Ocean“. Jsou vyrobené z recyklovaného plastu vázaného na oceán. Plast použitý při výrobě řady Barbie Loves the Ocean pochází z okolí vodních toků, kde neexistuje běžný systém sběru odpadu. Obaly hraček jsou plně recyklovatelné a mají certifikaci mezinárodní neziskové organizace Forest Stewardship Council® (FSC), že v papírových a dřevěných vláknech neobsahují žádný plast.
Svých 3000 kousků oblečení jsem radikálně zredukovala na 30 věcí. Minimalistický šatník jsem si sestavila podle pinterestu jen v bílé, šedé a černé barvě. Ale vůbec jsem s tím neuměla pracovat, navíc žádná z těch barev mi moc nesluší. Po pár týdnech, kdy jsem z toho byla celkem nešťastná, mi došlo, že cesta z extrému do extrému pro mě také moc nefunguje. Přidala jsem pár kousků, zvolila si své barvy a začala si hrát. Počet mého oblečení se ustálil kolem stovky a spíš se mírně snižuje.
Tu energii, co jsem věnovala bezmyšlenkovitým nákupům a sledování trendů, teď věnuji svým přátelům, péči o sebe a také péči o těch pár věcí, co mám. A hlavně naplňování slibu, který jsem si dala. Spoluzaložila jsem neziskovku na změnu spotřebních návyků směrem k udržitelnosti. Už přes pět let pořádáme s kolegyní osvětové akce. Swapy, výměnné bazary, na kterých vracíme věci do oběhu a prodlužujeme jejich životnost, doplňujeme o vzdělávací program z oblasti udržitelnosti nebo péče o materiály.
Radost z maličkostí
Cítím, že jsem teď úplně jiným člověkem, než jsem bývala. Jsem opravdu šťastná a dokážu si vážit nejen věcí, ale i okamžiků. Místo, abych si na něco stěžovala, hledám ve všem to dobré, ve všem se snažím vidět příležitost. Miluji svoji práci a svůj život. Úplně jsem se přestala srovnávat s okolím, teď se srovnávám jen sama ze s sebou. Potěšení nehledám ve věcech, čerpám z relativních maličkostí, například z dobrého jídla, z přírody, péče, tvoření nebo času s dcerou.
Máme za sebou zatím největší akci První udržitelný obchoďák: Týdenní swap, kde se swapovalo na 800 m2. Vlastně je to svým způsobem splněný sen z mého dětství. Sen o obchodě, kde si každý může vzít, co chce. Jen v trochu jiných souvislostech. I na swapu si každý může vybrat, co si budete přát, jen už není hlavním záměrem toho mít co nejvíce. Jde o to ukázat důležitost používání věcí z druhé ruky, bavit se o tom, kolik toho potřebujeme, jak se o věci starat a jak si vybírat, co si koupím. Konečně mám to, po čem jsem toužila – sebevědomí a dobrý pocit z toho, co dělám a jak žiju.
Článek byl na Heroine.cz poprvé publikován 2. 9. 2021. Připomínáme jej u příležitosti blížícího se Dne Země.
U příležitosti Dne země a Fashion revolution weeku pořádá Swap Prague benefiční výměnný bazar. Protože bez naší planety nemůže být ani žádná fashion. Koná se 23. dubna od 11 do 17 hodin. Swap proběhne mezi stromy v Malešickém parku v těsné blízkosti aktivit pro děti, občerstvení a tematického programu ke Dni země, který má na Praze 10 velkou tradici.
