Dopřejte si půlden pro sebe. Vstupenky na Feel Good by Heroine v prodeji zde!

Jak jsme oslavily svátek neviditelné práce

Práce, která je odváděna v soukromí domácnosti, je neviditelná a mnozí ji někdy za práci ani nepovažují. Koronavirová pandemie však odhalila, že právě bez ní by se celá společnost sesypala jako domeček z karet.

Foto: Michaela Pixová

Sytý hladovému nevěří, říká se. A platí to v různých oblastech života. Ve svobodné a demokratické zemi je však zarážející, v jakém nepoměru hladovějící stranu tvoří převážně ženy. Distanční výuka, celodenní péče o potomky, a navrch často ještě zvládání běžného zaměstnání, nezřídka po nocích – to je jen malý výčet z údělu, kterému byly české rodiny, v převážné míře ženy, během pandemie vystaveny. Přesto jejich práci dosud nikdo veřejně neocenil ani nenavrhl nápravu systémových nedostatků, v jejichž důsledku jsou české ženy extrémně přetížené a vůči mužům čím dál tím víc znevýhodňované. To vše navzdory léta trvajícímu úsilí o narovnání příležitostí pro obě pohlaví a diskuzích o work-life balance.

Právě na tuto skutečnost upozornila 1. května skupina žen. „Stát pro rodiny nevytvořil vůbec žádné podpůrné struktury, úplně se na ně vykašlal a nechal je v tom samotné,“ vysvětluje Tereza Vohryzková, která na Svátek práce spolu s kamarádkami uspořádala Svátek neviditelné práce. Formou happeningu, kdy na Palackého náměstí vytvořily improvizovaný home office, chtěly zviditelnit množství důležité práce, kterou stát českým rodinám – převážně ženám – svými nepromyšlenými opatřeními během pandemie automaticky hodil na bedra. 

Slaďování je problém žen

Jak se všechny organizátorky shodují, veřejné instituce neprojevily sebemenší snahu jim situaci nějak ulehčit, nebo z této zkušenosti alespoň vyvodit důsledky, které by rodinám pomohly propříště, anebo by dlouhodobě umožnily snazší a spravedlivější slaďování pracovního a rodinného života.

Na to, aby se ozvaly proti nespravedlivě rozdělené zátěži, ženám nezbývá čas a energie.

Podle další z organizátorek, Mariky Smrekové, si stát vůbec neuvědomuje, že tak obrovskou zátěž nelze zvládat dlouhodobě. Mnohé ženy se tak z celodenního kolotoče kolem distanční výuky, vaření, praní, řešení sourozeneckých potyček, zařizování všeho po internetu a někdy i zvládání vlastní práce po nocích, doslova zhroutily. „V soukromých mateřských skupinách na sociálních sítích si navzájem pomáhají kolabující matky. Je ale přece naprosto šílené, aby ženám po kolapsu pomáhaly jiné ženy těsně před kolapsem,“ říká Marika Smreková, divadelní režisérka a matka tříleté dcery.

Ona sama se na uspořádání akce mohla podílet jen díky tomu, že s partnerem pracují na volné noze a mohou se o péči o dceru téměř rovnocenně podělit. Zároveň si uvědomuje, že jiné ženy takovou možnost mnohdy nemají a na to, aby se ozvaly proti nespravedlivě rozdělené zátěži, jim jednoduše nezbývá ani čas, ani energie. 

Zažíváte během pandemie pocity přetížení z náročného zvládání práce a péče?

Podle Smrekové české rodiny velmi trpí současným pojetím práce, která je příliš orientovaná na výkon, oceňuje workoholismus a plné nasazení. „Pro kapitalismus je výhodné si jednoho z rodičů vzít celého, požadovat od něj maximální výkon a toho druhého, který pečuje, naopak vyřadit na okraj společnosti. Velmi to vnímám i ve veřejném prostoru, který upřednostňuje efektivní lidi bez dětí. Dítě s pečujícím rodičem stále ještě nejsou vnímaní jako integrální součást společnosti, ale jako něco, co je potřeba vyčlenit někam do koutku, nebo na nějaké pro ně speciálně vyhraněné místo.“  

Pád do příjmové propasti

Sama cítí, jak jí mateřství vůči mužům znevýhodňuje v její kariéře. K její představě udržitelnějšího stavu by se česká společnost mohla přiblížit větší podporou částečných úvazků, a to nejen pro ženy, ale i pro muže. Dále pak státem dotovanými dětskými skupinami či zvýhodňováním rodičů, kteří se o rodičovskou péči dělí. Ve státech, jako je Francie či Švédsko, se taková opatření projevila ve zvýšené natalitě. A muži se zkušeností s rodičovskou „dovolenou“ pak obvykle mívají nejen mnohem kvalitnější a bližší vztah ke svým dětem, ale také výrazně větší pochopení pro bariéry, které rodičovství vnáší do pracovního i veřejného života.

Mýty o platové nerovnosti

Někdo tvrdí, že pay gap neexistuje? Realita je jinde a je mnohem komplexnější.

Přečtěte si, čím argumentovat, až na vás v hospodě někdo vytáhne další mýtus.

Muži s takovou zkušeností si také uvědomí, jak je celodenní péče o dítě a domácnost náročná a jak moc je znevýhodňuje oproti kolegům, kteří děti nemají, nebo nechávají vše kolem domova a dětí jen na manželce. Mají pak motivaci, aby sami usilovali nejen o to, aby těmto bariérám nebyly v nepoměrně vyšší míře vystavovány pouze ženy, ale také o to, aby tyto překážky společnost postupně odstraňovala. Tím by se z ní mohl vytratit těžko obhajitelný apel na co nejvyšší výkon, v němž obvykle obstojí především ten, kdo o nikoho druhého nepečuje a stará se pouze sám o sebe.   

Česká společnost však navzdory trendům v jiných vyspělých částech světa nadále zůstává zemí, v níž jsou podmínky nastaveny způsobem, který lepší sdílení péče a práce neumožňuje ani těm rodičům, kteří by o to měli zájem. Česko se v rámci EU „pyšní“ bronzovou medaili ve velikosti výdělkové propasti mezi oběma pohlavími, a na zlato bychom zcela určitě dosáhli, kdyby se do výdělků žen započítávala i práce neplacená.

Foto: Shutterstock

Více mužů na mateřskou!

Na rodičovskou u nás chodí jen asi 2 % mužů. Rovnoměrné sdílení péče oběma rodiči přitom podle dostupných zkušeností a výzkumů prospívá všem.

Přečtěte si článek o tom, jak na rodičovskou dostat víc tátů

Tato skutečnost pak ústí v začarovaný kruh, kdy se rodinám větší zapojení více vydělávajícího muže do péče ekonomicky nevyplatí, a naopak, spoléhání se na ženy jako na hlavní vykonavatelky levné či neplacené práce vede k tomu, že jim společnost lépe placená pracovní místa často upírá. 

Ve finále pak bariéry bránící progresivním změnám na tomto poli existují i v jiných oblastech, ať už jde o legislativu, která nadále daňově zvýhodňuje muže s výdělečně nečinnou manželkou, nebo třeba o uspořádání veřejného prostoru. „S mužem jsme se chtěli o péči o syna dělit fifty fifty, ale když bylo potřeba s ním být v nemocnici, tak tam pro manžela nebyl ani záchod. Nikdo ani nepředpokládal, že by tam s ním měl být někdo jiný než já jako matka,“ vypráví Marie Šťastná, vystudovaná kunsthistorička a uznávaná básnířka, kterou živí její dva obchody s módou a na organizaci happeningu se rovněž podílela.  

A co děti?

Podle hlavní iniciátorky celé akce na Palackém náměstí, ergoterapeutky Táni Janatové, je situace v Česku frustrující. Už tak dost vyčerpávající kombinace zaměstnání s péčí o děti a domácnost se podle ní uzavřením škol a školek v důsledku epidemiologických opatření proměnila v smrtící koktejl, který si už tradičně až do dna musely opět v převážné míře vypít především ženy. Zdůrazňuje však také, že zapomínat nesmíme ani na děti: „Vláda vůbec nevnímá, že to jsou živé bytosti. Nejde chránit společnost tím, že zavřeme děti. Přitom existují možnosti, jak zajistit bezpečný návrat dětí do škol, jednak používáním účinných testů, nebo snižováním nákladů testování pomocí PCR poolingu, který nyní testuje městská část Praha 7. Podle Mariky Smrekové je další možností také výuka venku na čerstvém vzduchu, např. v komunitních zahradách, což je trend, který se poslední dobou rozmáhá na Slovensku. Nutno říct, že by českým dětem prospěl i bez pandemie.

„Rodinám je také potřeba kompenzovat to, že kvůli péči o děti jsou už rok na 80 % svého příjmu, a mnohem citlivěji řešit situaci samoživitelek,” shrnuje Janatová, která v aktivitách upozorňujících na krizi péče v Česku hodlá pokračovat i nadále. „A jestli se nic nezmění, klidně si se zalepenou pusou a svázanýma rukama půjdu sednout před poslaneckou sněmovnu,” uzavírá.

Aktuální číslo

  • o tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s