Ve stáří už jako žena nikomu nestojíte ani za genderovou diskriminaci, říká Lucie Vidovićová

Lucie, vy se věnujete sociologii stárnutí. Jakou skupinou jsou v tomto ohledu ženy po padesátce? Kam je sociologicky řadíme?

Můj původní vědecký záměr byla sociologie věku, to, proč nás věk tak fascinuje, proč je důležitý a jak nás věkové normy svazují. Mým militantním postojem je, že všechny výzkumy, české i zahraniční, ukazují, že věková diskriminace je větší než genderová. Ale pak je tam samozřejmě rozměr intersekcionality: věk se spojuje s tím méně výhodným pohlavím.

Platí tohle právě pro skupinu žen nad padesát let?

Když se na věkovou diskriminaci podíváme graficky, tak u žen mezi osmnácti a osmdesáti lety věku má tvar takové fajfky. Je relativně vysoká do třiceti let. Pak mezi třicítkou a padesátkou se stabilizuje. A potom, po padesátce, to začíná hodně rychle narůstat. Naopak genderová diskriminace klesá. Já občas říkám studentstvu: v tom stáří už jako žena nikomu nestojíte ani za genderovou diskriminaci, ženství se ztrácí.

Co je ale u žen podstatné právě pro období kolem padesáti let: je to čas, kdy se objevují různé tranzice, ženám se mění tělo, mohou onemocnět rodiče, může nastat problém sendvičové generace a slaďování dětí na straně jedné a rodičů na straně druhé. To je samozřejmě dáno tím, že dnes obecně máme děti později. Zároveň – a snad se to tedy konečně mění – období od padesátky do důchodu bylo po dlouhá léta územím nikoho. Limbo, předpeklí, kdy se ženy bojí, co se bude dít, společnost vás vnímá novou optikou – jako někoho, kdo se má už pomalu připravovat na stáří.