Domácí porod není pro každého. Ale měl by být legální volbou

Dosud nejrozsáhlejší výzkum okolností domácího porodu proběhl v Česku v roce 2020. Povedly jej vědkyně Anna Durnová a Eva Hejzlarová z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Rozsáhlého dotazníkového šetření zaměřeného na motivace, důvody a názory žen, které v letech 2015 až 2020 plánovaně porodily doma, se zúčastnil rozsáhlý vzorek 642 respondentek s touto zkušeností. Tato data ukazují, že porod v domácím prostředí ve valné většině plánují ženy s vyšším vzděláním, které umí dobře pracovat s informacemi, a jejich volba bývá racionálním vyústěním zvážení všech negativ spjatých s porodem v porodnici. V těch se v kontextu českého zdravotnictví nemohou zcela spolehnout na respektující přístup personálu, ani na to, že personál vyvine maximální úsilí jim umožnit porodit přirozeně, bez rutinních zákroků a v intimním prostředí. 

Statistiky na můjporod.cz založené na vzorku 7570 žen, které v Česku porodily v roce 2020, ukazují, že značná část žen, které se rozhodnou pro domácí porod, by k této volbě nutně nepřistupovala, pokud by jim ohleduplný přístup a maximální snaha o zachování přirozenosti celého porodního procesu byla v dostatečné míře zaručena v porodnicích. Takovou záruku jim však v českých podmínkách dává jen porod doma. Podle stejných statistik je se svou volbou domácího porodu spokojena naprostá většina žen. Naopak pouhých 9 % žen rodících v porodnici se dočkalo přirozeného porodu bez rutinních zásahů, přestože právě takový porod si přeje celých 60 % žen rodících v porodnici.

Co vede ženy k porodu doma

S podobnými výsledky nikterak překvapivě přichází i výzkum Durnové a Hejzlarové. Pro 92 % jejich respondentek byly hlavním důvodem pro volbu domácího porodu právě rutinní zásahy v porodnici. 85 % žen uvedlo jako důvod také nevhodné chování personálu a 80 % vadí přílišná medikalizace českého zdravotnictví. Na hlavu naopak průzkum staví běžný český předsudek o tom, že porod doma ženy volí ze spirituálních důvodů (pomatené lesany) nebo kvůli osobnímu nastavení (sobecké a nezodpovědné lenošky). Tyto důvody sice uvedlo 34 % žen, zároveň se však kombinovaly s důvody výše zmíněnými.    

Výzkum provedený na rozsáhlém vzorku žen rodících doma na první pohled působí jako jasná snaha obhájit a prosadit domácí porody v českých podmínkách. Vědkyním však ve skutečnosti šlo o něco trošku jiného. Především chtěly poukázat na to, jak je na poměry demokratické společnosti debata kolem českého porodnictví absurdně vyhrocená, a to v takové míře, že z ní namísto reálného obrázku skutečného stavu věcí vychází spíše jeho velmi pokřivený obraz. Na určitou skupinu žen je de facto pořádán hon na čarodějnice bez sebemenší snahy pochopit skutečné motivace jejich rozhodnutí rodit doma, a místo úsilí poznat pravou identitu těchto žen se společnost dopouští jejich dehumanizace a ostrakizace.

Důležitým cílem vědkyň však bylo také odhalit podstatné otázky, které se z debaty kolem českého porodnictví kvůli její vyhrocenosti vytrácí. Tím je například fakt, že spektrum žen, které v Česku rodí, zdaleka není černobílé, a mezi oběma kontrastními protipóly se nachází pestré spektrum žen, pro které rozhodování mezi domácím porodem a porodnickým násilím v nemocnici nepředstavuje svobodnou volbu. Jinými slovy – domácí porod jednoduše není pro každého, a neměl by proto být jedinou alternativou úniku před hrozbou porodnického násilí.

Porod je proces vyladěný evolucí

Porod je psychosomatický fyziologický proces, který je úzce spjat s psychikou matky a s prostředím, v němž probíhá. Složení hormonálního koktejlu, který tělo ženy v průběhu porodu míchá a vpouští do oběhu jako hlavní palivo celého procesu, je zcela závislé na tom, zda se žena v průběhu porodu cítí bezpečně a je schopna se psychicky uvolnit. Nejdůležitějším hormonem porodu je oxytocin, který má mnoho různých funkcí, ale především je zodpovědný za kontrakce dělohy. Jeho přímým inhibitorem je adrenalin. Pokud si žena během porodu připadá ohrožená a v nebezpečí, adrenalin způsobí to, že se sekrece oxytocinu a tím i porod zastaví. Jde o evoluční výhodu, díky níž se porod v dobách relativně nedávných, kdy ještě lidstvo nežilo v septickém prostředí pod dohledem institucí a přístrojů, jednoduše zastavil v případě ohrožení, které mohla představovat kupříkladu divoká zvířata, či jiní útočníci. Žena pak porodila až ve chvíli, kdy byla opět v bezpečí. 

Právě tato evoluční výhoda však nabírá zcela odlišné povahy v dnešních podmínkách, kdy je na ženy na jednu stranu vyvíjen společenský nátlak, aby rodily v porodnicích, které jsou prezentovány jako ta nejbezpečnější a z hlediska přežití dítěte nejjistější volba. Ženy se v nich ale v reálu často dočkají nevhodného zacházení hraničícího s porodnickým násilím, které bývá častou příčinou toho, proč porod v nemocnici přestane postupovat a je pak nutné jej uměle vyvolávat. Na opačné straně spektra jsou pak domácí porody, které jsou pro značné procento nízkorizikových žen tou dobrou a bezpečnou volbou, neboť během něj mají porod pod vlastní kontrolou a nedočkají se při něm nevyžádaného rušení a rutinních zásahů.

Tato volba však od žen vyžaduje značnou přípravu a sebedůvěru. Nejde jen o to mít doma vše nachystané, ale především být se svou volbou dokonale srozuměna a sžita. Žena by o své volbě v průběhu porodu neměla pochybovat, ale být schopna se plně oddat přírodnímu procesu a důvěře ve schopnosti svého těla. Domácí porod proto není vhodnou volbou pro ženy, které tuto důvěru nemají a o domácím porodu z různých důvodů pochybují.            

O tom, že porod doma není pro každého, vím sama ze své vlastní zkušenosti. Dobře si vzpomínám na ostrý rozdíl v mém psychickém rozpoložení před a po mém rozhodnutí rodit doma. Naprostou většinu svého prvního těhotenství jsem prožívala ve slepé víře, že v Česku existují porodnice, které budou ochotné respektovat má porodní přání a nechají mě rodit jen s manželem a mou porodní asistentkou, bez zbytečných zásahů ze strany lékařů a jiného personálu. Tato víra se rozpadla jako domeček z karet v momentě, kdy má porodní asistentka v mnou vybrané porodnici s jinou ženou prožila nežádoucí traumatizující zásah lékařky, kvůli kterému žena na sále těsně po porodu téměř vykrvácela.

Mé již tak dost velké obavy z českých porodnic, podpořené zejména zevrubným studiem odborné literatury a doporučených postupů Světové zdravotnické organizace (WHO), se tehdy přeměnily ve fobii. Dospěla jsem do psychického rozpoložení, v němž se domácí porod jevil jako jediná pro mě akceptovatelná a nejbezpečnější volba. Domácí porod pak skutečně proběhl v pořádku a ani jednou jsem během něj o svém rozhodnutí nezapochybovala. Ještě lepší pak byl můj druhý porod, který byl skutečně hypnotickým transcendentálním prožitkem, jaký bych přála zažít každé ženě.

Přesto vím, že tento zážitek pro každou ženu není. Některé patří k rizikovým skupinám a ze zdravotních důvodů pro ně proto jiná možnost porodu než pod lékařským dohledem v úvahu nepřipadá. Jiné ženy by naopak fyziologicky domácí porod zvládly, ale nejsou na to připraveny mentálně. Pokud by o své volbě měly byť jen špetku pochyb, a cítily by se lépe v dosahu lékařů a monitorů, nemocnice pro ně nejspíš představuje lepší volbu. 

Porodnice jako jediná volba?

Právě tyto ženy, které doma z různých důvodů rodit nemůžou nebo nechtějí, ale zároveň mají odůvodněné obavy z českého porodnictví a všech jeho nedostatků, se z celé debaty o porodech u nás vytrácejí. V demokratické společnosti nelze jako možnost svobodné volby akceptovat stav, kdy si ženy musí vybírat mezi porodem v porodnicích, které nejsou schopné ženám zaručit respekt k jejich osobě, porodním přáním, i přirozenosti celého porodního procesu, a porodem v šedé zóně mimo systém bez zajištěné a pojišťovnou hrazené legální péče porodních asistentek.

Porodní systém v Česku se proto musí přizpůsobit rozličným potřebám žen a pro odlišné skupiny žen počítat s různými možnostmi porodu. V současné chvíli jsou uspokojeny pouze potřeby menší skupiny žen, kterým vysoce medikalizované a paternalistické služby českého porodnictví vyhovují, a o porod přirozenou cestou nemají zájem. Většina českých rodiček však touží po přirozeném porodu v porodnici: podle můjporod.cz si přirozený porod přálo 60 % žen, které v roce 2020 rodily v porodnici. Jejich potřeby ale dokáže uspokojit jen několik málo porodnic v Česku, jako je například ta v Havířově. Místa v takto orientovaných porodnicích jsou omezená, a ne každá žena chce, nebo má možnost kvůli porodu absolvovat dlouhý transfer napříč republikou. 

Možnost rodit podle své zodpovědné volby by měly mít i ty ženy, které chtějí rodit doma. Nejen tyto ženy se znepokojením sledují patronizující snahy, kdy se místo skutečných porodních domů otevírají porodní sály vymalované na meruňkovo – jako byl i známý sál na Bulovce, který veřejnosti slavnostně představil premiér Babiš spolu s bývalým ministrem zdravotnictví Vojtěchem. Oba se přitom nechali zvěčnit přímo na sále spolu s pánským klubem lobbistů z řad největších odpůrců domácích porodů. 

Porodní domy – klidně ať jsou třeba meruňkové, ale hlavně ať jsou pokud možno u každé větší porodnice a ať se v nich ženy dočkají respektujícího personálu. Populistické snahy premiéra zalíbit se nové cílové skupině nesmí zastřít fakt, že je nutné ukončit nesmyslný stav, v němž každý rok několik stovek žen toužících po porodu doma nemá přístup k legální a ze zdravotního pojištění hrazené péči porodních asistentek. Chce-li Česko být skutečnou demokracií, domácí porody, stejně jako porodní domy, se musí stát integrální součástí demokratického zdravotního systému. Tou by však měl být i profesionální a respektující personál. Zostuzování, porodnické násilí, ani traumatické zážitky si totiž nezaslouží ani ženy, které touží po epidurálu, nebo ty, které si o výhodách fyziologického průběhu porodu samy nic nenastudují.