Blázni nejsme, naštvané ano. Některé životní problémy nejsou selháním, tvrdí Homfray v nové knize
Ve veřejném prostoru je feminismus dlouhodobě asociován s naštvanými ženami. U lidí, kteří nejsou s jeho myšlenkami seznámeni, se pak často setkáváme s názorem, že jde o výmysl frustrovaných žen, které nemají nic jiného na práci než fňukat, že je k nim systém nefér. Že máme právo být (hodně) rozzlobené, ukazuje kniha právničky a publicistky Šárky Homfray s názvem Proč jsme tak naštvané?
V poslední době se představa feministek jako škaredých, zarostlých žen, se kterými nikdo nechce spát, naštěstí pomalu rozmělňuje i v mainstreamové diskusi. Kniha Šárky Homfray, kterou vydalo nakladatelství wo-men, nemá v českém rybníčku (mimo akademické prostředí) obdoby. Fakticky podkládá a nepovýšeně vysvětluje, čemu ženy v současnosti čelí.
Chci zdůraznit, že kniha je skutečně pro všechny, je psaná přístupným jazykem, bez morální povýšenosti, ať už se jedná o jakékoliv téma. Autorce se povedlo vystavět knihu tak, že je velikým přínosem jak pro lidi, kteří se identifikují jako feministé a feministky, tak i pro ty, kteří zatím tápají, zda feminismus skutečně přináší pozitivní změnu do našich každodenních životů. Po přečtení knihy není možné dojít k závěru, že tomu tak není. Kniha místy humorně, místy důrazně popisuje jednotlivé aspekty společnosti a našich každodenních životů a vysvětluje, proč máme právo se zlobit.
Vzhledem k tomu, že kniha pojednává o velmi rozmanitých životních tématech, dělá to místy s částečnou povrchovostí. Homfray v podstatě předkládá výčet oblastí, které v našich životech hrají významnou roli, jako je sex, práce, rodičovství, vzdělávání nebo otázka krásy a tělesnosti, a současně jsou ovlivněné tím, že jsme byly odmala socializované jako ženy (nebo muži).
Číst tuto knihu je přitom obrovsky osvobozující. Čistá artikulace těchto témat v rámci jedné knihy skládá ucelený obraz současné české společnosti a zároveň jsou jednotlivé názory a postoje podpořeny daty a odkazy na relevantní literaturu. Kniha obratně předkládá fakta a výzkumy, které dokládají, že si nemusíme připadat jako blázni, když jsme vážně hodně naštvané. Třeba proto, že jsme diskriminované na pracovním trhu, objektivizované a sexualizované v každodenním životě nebo protože neustále někdo zplošťuje naše komplexní osobnosti do genderových stereotypů.
Od jednotlivce ke společnosti
Autorka posouvá narativ individuální zodpovědnosti za některé problémy a znevýhodnění směrem ke společenské odpovědnosti celého systému, zakořeněné v sociálních strukturách (který ale samozřejmě nevylučuje nás samotné, vzhledem k tomu, že tento systém spoluutváříme). Šárce Homfray se daří bořit kapitalistický narativ založený na tom, že v našich každodenních životech záleží čistě na individuálních schopnostech, a nikoliv na pohlaví (rodu, rase, třídě, věku, sexualitě).
V rámci workoholické individualistické kultury je nám stále připomínáno, že když budeme dostatečně makat a snažit se, můžeme mít všechno, co chceme. Jako bychom žili v nekonečně svobodném světě plném možností, které nejsou podmíněny tím, jak a kde se narodíme. Tento diktát autorka narušuje. Rozebírá jednotlivé oblasti našich každodenních životů, jako je práce, mateřství, tělo nebo univerzita, a s nadhledem a také s humorem argumentuje, že to jde dělat i jinak, než se od nás očekává.
Společnost má pro lidi, kteří jsou socializovaní jako ženy, většinou jasně definované role a povinnosti, které mají skrze své životy splnit. Odmala jsme vedené k tomu, abychom si osvojily jisté vlastnosti: většinou se u nás upřednostňuje krása, pokora, poslušnost, pasivita. Na základě těchto vlastností se pak definuje naše životní dráha. Sice se počítá s tím, že něco vystudujeme, ale už se tak úplně nepočítá s tím, že se dostaneme do nějaké vyšší pozice (pracovní, potažmo mocenské).
Homfray například připomíná výzkum z roku 2021, který ukazuje, že „oproti 59,6 % absolventek magisterského studia (versus 40,4 % absolventů mužů) jsme v roce 2019 měli jen 15,6 % profesorek z celkového počtu profesorů“. Prostě řekni, kde ty ženy jsou. Nejspíš zakládají rodiny, vychovávají děti, nakupují, uklízejí a starají se. Z práce chodí na druhou směnu. A pak řeší ještě třetí směnu, jak ji pojmenovala americká feministická autorka Naomi Wolf, tedy otázku naší fyzické přitažlivosti – špeky, vrásky, krémy, botoxy a spoustu dalších věcí.
Ráda se bavím představou, co by se stalo s módním a kosmetickým průmyslem, kdyby se ze dne na den ženy po celém světě rozhodly, že se mají rady takové, jaké jsou. Tato průmyslová odvětví nám totiž mohou prodávat svá drahá řešení jen díky tomu, že nám nejdřív prodají ideu, že potřebujeme napravit.
Chcete vědět, co dalšího v knize se vašich životů týká? Úplně všechno. To, jak se autonomně žijící a uvažující ženy stávají „maminkami“ nebo naopak jak společnost zachází se ženami, které matkami být nechtějí (což je mimochodem naprosto v pořádku, ženy nedluží společnosti a jejímu pomyslnému přežití svá těla). „Mateřství, jak ho známe dnes, je v podstatě produktem moderní doby, tedy ne něčím takzvaně přirozeným či snad neměnným. Přirozenou, a tudíž všudypřítomnou a navždy nezměnitelnou pravdou není ani výchozí hypotéza, že všechny ženy chtějí mít děti,“ píše Šárka Homfray.
Zabývá se i tím, jak utvářet veřejný prostor takovým způsobem, aby nesloužil jen mužům na dvou zdravých nohách. A v neposlední řadě řeší kniha problematiku stárnutí a „mizení“ žen v určitém věku ze společnosti, sexismus v akademickém prostředí, skleněný strop a intersekcionalitu. Kniha skutečně odhaluje problémy, které mnoho lidí považuje za svoje osobní selhání a nezdary, a ukazuje nám, že v tom nejsme sami.
Ne všechny neúspěchy jsou naše vina
Nedokážu zde vyjmenovat všechny body, které vás jistě osobně osloví. Chtěla bych, abychom si z přečtení odnesli jistý pocit solidarity. Ne na základně jednotné, unifikované zkušenosti. Kniha právě upozorňuje mimo jiné i na to, že neexistuje jedna shodná ženská zkušenost. Feminismus je nutné vnímat intersekcionálně, tedy rozpoznávat jednotlivé formy znevýhodnění a to, jak se protínají. Autorka například v kapitole nazvané Černá lesba na vozíku rozebírá politiku diverzity v rámci oscarových ocenění nebo problematiku třídy a genderu v utváření veřejných politik, opatření a legislativy.
Štve vás genderová nerovnost?
Přála bych si, aby naše solidarita pramenila právě z uvědomění, že jsme všichni do větší či menší míry ovlivnění a podmínění společností, do které jsme se narodili, a že naše individuální problémy nejspíš prožívá i někdo jiný. Jak píše sama autorka v závěru knihy: „Opusťme představu naprosto autonomních jedinců s nekonečným množstvím svobodné volby. Společnost náš život utváří způsoby, které si často ani neuvědomujeme.“
Také bych chtěla, aby tato naše nově nabytá solidarita byla založena na svobodě žít svůj pravý, autentický život bez ohledu na to, co se od nás očekává. Abychom nemuseli své životy, lásky, těla a rozhodnutí přizpůsobovat tomu, co je vnímáno jako normální a žádané. A abychom sdíleli zodpovědnost za tuto svobodu: byli k sobě chápaví, otevření a společně pracovali na potření struktur společnosti, které nám v tomto žití brání. A aby to naše naštvání bylo konstruktivní. Máme na něj nárok.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
