Na tuhle knihu Češi čekali přes třicet let. Ukázka z debutu nobelistky Olgy Tokarczuk

Po odjezdu pana d’Albiho Veronika usnula a zdál se jí sen. Byla v něm poušť. Mezi dunami stály na rozpáleném písku prostřené stoly plné jídla, různých vín a vadnoucích květin. Veronika byla mezi hosty pozvanými na svatbu. Stejně jako ostatní byla nádherně oblečená. Vysoké podpatky se bořily do písku, kozinkové rukavičky ji pálily na rukou. Zbytek společnosti stál v malých skupinkách kolem stolu. Pánové drželi v prstech ozdobených prsteny křišťálové poháry s vínem barvy písku, dámy si krajkovými kapesníčky kradmo stíraly pot z čela. Všichni na něco čekali. Když se Veronika snažila zjistit na co, jeden z mužů ukázal na nějakou postavu v bílém. Byla to Nevěsta. Stála stranou a dychtivě hleděla k obzoru. „Odtamtud má přijet Ženich,“ řekl muž. „Ale má velké zpoždění.“ Veronika se na Nevěstu soucitně podívala a náhle si s hrůzou všimla, že její bílé šaty začínají žloutnout. Bylo v tom cosi povědomého a zlověstného. „Podívej, co se jí to děje se šaty!“ vykřikla na muže. „Utečme. On stejně nepřijede.“ A všichni se dali do běhu po rozžhaveném písku, klopýtali a vstávali, nedbajíce na klobouky, péra, krajky, křišťálové poháry. Veronika se ještě jednou ohlédla za sebe a uviděla Nevěstu ve žloutnoucích šatech. Dívka stála nehybně a osaměle jako neživá socha.