Anketa: Jakou knihu by si přály od Ježíška inspirativní české ženy a co se letos četlo v redakci Heroine?

Letos bych si určitě přála (a něco mi říká, že tam bude) knihu Ženy v architektuře, která představuje jeden z výstupů výzkumného projektu mezioborového týmu současných předních odbornic na toto téma. Kniha kriticky nahlíží architektonický kánon z genderových perspektiv a doplňuje ho o důležitá jména pozapomenutých českých architektek z období po roce 1945.

A ještě mám jeden tip, který jsem právě dočetla, jímž je letos vydaná kniha Až skončí práce (Helen Helster, Nick Srnicek; přel. Tereza Stejskalová). Jedná se z velké části o historickou analýzu společenského systému tzv. západního světa od těsně předindustriální éry až po současnost. Kniha adresuje esenciální závislost systému uspořádání naší společnosti na individualizované, neplacené reprodukční práci, která je silně genderovaná. Rozvíjí propojení ideologického nastavení s prostorovým uspořádáním domácností a veřejných institucí, s reklamou na spotřebiče a vnucenou představou dokonalých matek a zároveň se poohlíží po příkladech, které se těmto normám vzepřely.

Letos bych si přála najít pod stromkem knížku Neviditelné ženy od Caroline Criado-Perez (přel.
Ľubica Dvončová). Criado-Perez píše o tom, jak je svět tvořen převáženě muži pro muže a kde všude se na ženy nemyslí. Například mluví o tom, že v 50 procentech případů ženám není správně diagnostikován infarkt, protože se to bere jako něco, čím „přece trpí muži a žen se skoro netýká“. Obecně našla spoustu příkladů, kde se ve výzkumech zkoumá dopad pouze na muže a na ženy se nemyslí. Doufám, že i díky této knížce se tato nevyváženost začne měnit.

Chtěla bych dostat Čokoládovou krev od Radky Denemarkové, protože v místní v knihovně je pořád rezervovaná. A na oplátku bych pak já mohla darovat hned dvě knihy – teď mě hodně chytily knížky Jak vyjednávat s kočkou (autor Jay Heinrichs, vydalo Enko v Edici N; přel. Anežka Dudková) a Pořádek v hlavě (Martin Poliačik a Linda Lančová, stejná edice; přel. Ondřej Mrázek). Přijde mi, že dovednost rozpoznat kvalitní informace, dobře je strukturovat ve sdělení a předat je tomu druhému správným způsobem a ve správnou chvíli – to je něco, co se ve škole moc neučíme, a přitom je to v dnešní době plné dezinformací a informačního šumu tak potřeba.

Letos jsem nejvíc času strávila s knihou islandské autorky Thordis Elva, South of Forgiveness. Heroine ji vydala v českém překladu Lenky Faltejskové pod názvem Chci se ti podívat do očí.

Pracovali jsme na ní celý rok, sbírali na ni peníze v kampani na Hithitu a nakonec jsme její autorku, spisovatelku, aktivistku a řečnici, mohli přivítat na naší listopadové konferenci Svět podle Heroine. Thordis své vystoupení začala takto: „Jsem tady, protože jsem proslulá tím nejhorším, co se mi kdy stalo, což je velmi zvláštní identita, a proto jsem se snažila proměnit ji v něco konstruktivního, možná i léčivého. Vyústilo to v tuto knihu – a Česká republika je čtrnáctou zemí, v níž vychází. Když se mě někdo ptá, o čem ve zkratce je, říkám: Pojednává o tom, proč by tolik žen v lese raději potkalo medvěda než muže. Delší odpověď zní: Líčím v ní, jak jsem byla v šestnácti letech sexuálně napadena, po devíti letech jsem se svému pachateli postavila, dalších osm let si s ním psala a ve dvaatřiceti letech, přesně polovinu života po té osudné noci, jsem se rozhodla letět přes půl světa, abych se s ním setkala. Já vím, normální člověk by si prostě sehnal terapeuta a láhev vodky, že ano?“

A jak to pokračovalo? Výsledkem jejich setkání je kniha, kterou vám doporučuju. Pro Thordis bylo setkání s Tomem způsobem, jak se vyléčit z traumatu, pro další lidi je tato kniha inspirací, jak a proč hledat odpuštění. Pro mě osobně je to kniha nesmírně aktuální, která možná změní vaše uvažování o sexuálním násilí, o obětech i násilnících.

Román Eva spisovatelky Vereny Kessler (přel. Kateřina Klabanová) v sobě spojuje dvě témata, nad nimiž dohromady i nezávisle na sobě přemýšlím často, přestože to první se mě zatím nijak osobně nedotýká – mateřství a změnu klimatu. Točí se kolem několika ženských postav, které by nemohly mít odlišnější pohledy na to, jestli se chtějí, nebo nechtějí stát matkami. Zejména případ kontroverzní učitelky Evy, podle níž bychom měli přestat plodit děti, aby měla planeta vůbec nějakou šanci na záchranu, vás bezpochyby vyprovokuje k dlouhým úvahám nad lidskou zodpovědností, přirozeností i pokrytectvím. Poutavé a emotivní vyprávění německé autorky ukazuje, že pokud jde o děti, nemáte jako žena v očích společnosti téměř žádnou šanci zvítězit. Opovržení si totiž dost možná vysloužíte, ať už je motivací vašeho rozhodnutí láska, biologická potřeba, strach z přelidněnosti světa, nebo cokoliv jiného.

Přibližně rok po slovenském vydání letos vyšla ve výborném českém překladu Petry Zikmundové vlivná a provokativní kniha Virginie Despentes Teorie King Konga (původní vydání v roce 2006). Líčí své zkušenosti s punkově nezávislým životem i znásilněním a omezováním ze strany mužů a společnosti nastavené v jejich prospěch. Nejenže identifikuje různé podoby znevýhodnění žen a naopak mužského „panství“, ale také zavrhuje různé podoby blahosklonnosti ze strany liberálně smýšlejících mužů. Těch z nás, kteří by se rádi viděli jako ti hodní, ti, co se sice nebrání legračními hesly jako „not all men“, ale jistou ublíženost v sobě občas mají a kompenzují ji různými pokusy o „zachraňování“. Tu prostitutek, které musejí být věčnými oběťmi, a také proto jim nemůžeme připustit slušné podmínky pro práci. Tu pornohereček, tu žen, které se údajně nemají rády, nepřipadají si dost hezké a potřebují, aby jim nějaký dobrý muž navrátil sebevědomí a řekl jim, jak mají žít. Poučná četba pro každého muže, především takového, který si nepřipadá jako součást problémů, proti kterým se bouří různé podoby feminismu. Už jen proto, aby si uvědomil, že je. A že naději mají všichni. Stačí, když se oprostí od pitomých omezení a stereotypů, přijmou svého vnitřního, pohlavně i genderově nevyhraněného King Konga, a nebudou ho potlačovat v druhých.