Proč nám každý podvečer vybouchne mozek? Mrchy z pekel napsaly knihu o tom, že přetížení není naše chyba
Každý večer se cítíme jako vyčerpané stroje. Ale co když za přetížením není jen množství povinností, ale i neustálé smyslové podněty, které nás bombardují po celý den? V nové knize Přetíženy autorky Kateřina Trávníček a Martina Mašková – tvůrkyně podcastu Mrchy z pekel a držitelky ocenění Moje Heroine 2025 – vysvětlují, jak se vyrovnat s každodenními nároky a najít rovnováhu. Přečtěte si ukázku z knihy, která ženám slibuje přinést úlevu a ubezpečit je, že jejich přetížení, únava a pocity marnosti nejsou jejich chyba. Že nejsou „rozbité“.
Proč nám každý podvečer vybouchne mozek?
Vzpomínám si na jeden zážitek z dětství. Stalo se to o letních prázdninách, vrátili jsme se jako celá rodina z koupaliště a moje máma najednou začala od ledničky naprosto příšerně řvát: „Kde mám ten nanuk? Kde je můj nanuk? To jste fakt sežrali i ten poslední nanuk, co tam byl? Nikdo mě tu nerespektuje! Nemůžu si ani vzít věc, na kterou jsem si celý den dělala chuť!" A vzápětí se rozplakala.
Tenkrát mi přišlo naprosto nepochopitelné, proč dělá takové dusno kvůli maličkosti, navíc po tak hezkém dni u vody. Dneska, když už mám sama rodinu, děti, vlastní domácnost a práci a jsem permanentně nabuzená a přetížená, naprosto chápu, jak se to stalo. Že v takové situaci nejde o nanuk nebo kousek čokolády, že je to o naprostém emočním a fyzickém vyčerpání. Člověk jede celý den naplno a nakonec na něho nezbyde ani ta malinká radost, která se nakonec stane spouštěčem.
Kdybych mohla vrátit čas, ráda bych mámě řekla, že rozumím tomu, jak se cítí. Že není hysterická, že nekazí domácí atmosféru, že je jen strašně dysregulovaná. A že jestli chce, aby na ni příště nanuk zbyl, ať si ho schovává do prázdného obalu od mražené zeleniny, protože tam ho zaručeně nikdo hledat nebude.
M: Možná si říkáte, že toho na vás prostě jen moc padá. Že jste přetažené, unavené, podrážděné, ale že se to přece musí nějak zvládnout. Vždyť se vlastně nic neděje, ne? Jen běžný den. Ale právě v tom je ten háček. Jen málokdo z nás si uvědomuje, jak vý razně na nás působí smyslové vjemy. Neustálý hluk, světla, pachy, doteky, požadavky, napětí ve vzduchu, teplota místnosti, kontakt s nepříjemnými předměty, ustavičné přepínání pozornosti. A i když tyto vjemy vědomě nevnímáme, naše nervová soustava je zpracovává a tím se unavuje.
Co dalšího se v ukázce dočtete?
- Proč i neškodná situace může způsobit velkou reakci.
- Jak se naše nervová soustava vyčerpává bez toho, abychom si to uvědomovali.
- Jak naše smysly pracují v zákulisí.
- Proč obyčejné úkoly mohou být mentálně vyčerpávající.
- Jaké jsou tři méně známé smysly, které ovlivňují naše vnímání a stres.
K: Někdy explodujeme ne proto, že by se nám stalo něco objektivně příšerného a závažného, ale prostě proto, že nás celý den ze všech stran zavalovaly vjemy. A pak už stačí jen úplně banální situace, třeba když dítě nechtěně vylije mléko na zem, a náš mozek zareaguje, jako by šlo o život. Jenže ta trocha mléka byla ona příslovečná poslední kapka. Předcházelo jí tisíc kapek anebo možná setrvalý tlak, který nás dovalil na samou hranici propasti. Senzorické přetížení je poměrně nenápadné. Nebolí jako zlomená ruka nebo zánět slepého střeva, ani ho často nedokážeme popsat. Nedá se snadno vysvětlit, ale mnohdy stojí na pozadí naší podrážděnosti, únavy, výbuchů emocí nebo pocitu, že „už fakt nemůžu“. Právě proto o něm potřebujeme mluvit. Protože čím víc senzorickému přetížení porozumíme, tím důkladněji můžeme pečovat o své síly dřív, než nám dojdou.
