Naše těla by krása definovat neměla. Body positivity už nestačí, přichází neutralita
Těla jsou často centrální hodnotou našich životů. Společenský tlak na unifikovanou krásu je obrovský, a proto se objevil koncept body positivity, který hlásá, že jsou všechna těla krásná. Stačí to ale? Je pro všechny snadné své tělo přijmout? Zkusme se od myšlenky na naše těla úplně oprostit. Přichází body neutralita.
Koncept body positivity je v současnosti často skloňován v médiích, na sociálních sítích i v rámci marketingových strategií kosmetického a módního průmyslu. Původně politický koncept, který se etabloval v šedesátých letech minulého století jako hnutí za ukončení diskriminace „tlustých“ těl, je v současnosti problematizován. Co je ale špatně na tvrzení, že všechna těla jsou krásná, nebo na ideji sebelásky a sebepřijetí?
Myšlenku toho, že jsou všechna těla krásná, slýcháme v poslední době ze všech koutů. Veškerá komerční odvětví naší společnosti od influencerů a influencerek na Instagramu až po módní průmysl se začínají vézt na vlně body positivity. V mnoha případech už neprodává bílá hubená krása ve stylu Victoria’s Secret, ale spíše inkluzivita a tlak na sebelásku a sebepřijetí. Je nám tvrzeno, že všechna těla jsou krásná a všechna těla se mají přijmout a milovat bez ohledu na odlišný sociální a ekonomický kontext.
Body positivity stále staví tělo jako něco, co by mělo být v centru naší pozornosti, a navíc předpokládá, že každý z nás má stejné podmínky a možnosti pro sebepřijetí. Tahle myšlenka je problematická, protože ne každý má možnost si krásný či krásná skutečně připadat a přijmout své tělo takové, jaké je. Tento proces je totiž ovlivněný řadou faktorů, například médii, která konzumujeme, naší sociální bublinou, ekonomickým zázemím, sexuální identitou a jinými faktory.
Navíc je nutné zdůraznit, že některá těla jsou v naší společnosti systematicky diskriminována, uveďme jako příklad kastrace trans lidí, fat shaming nebo diskriminaci těl s postižením. Spousta lidí nemá možnost ani prostor přijmout svá těla a oprostit je od společenských opresí. Pro hodně lidí je termín „krása“ prostě nefunkční a nedostačující. A tak body positivity ztrácí svůj dřívější emancipační potenciál.
Když je sebeláska toxická
Dalším problémem, který v sobě body positivity a toxická sebeláska nesou, je individualizace celého problému. Body positivity často klade důraz na sílu a odhodlání jednotlivce se zatnout a odmítnout společenské tlaky a předpokládá, že je to zodpovědnost každého z nás. Už tedy nepočítá se systémovými tlaky a diskriminací, které nás postihují v různé míře, s ohledem na to, jak naše těla vypadají a fungují.
Doplňujícím problémem také je, že tyto rady a návody, jak se mít rád nehledě na sociální tlaky a bolesti, často vycházejí z úst cis lidí, kteří jsou bílí, hubení a jsou považovaní za „klasicky krásné“ lidi. Je samozřejmě v pořádku sdílet svou zkušenost se systémem, který nás utlačuje úplně všechny, ale každého do jiné míry. A je nutné mít neustále na paměti to, jakým způsobem systém upřednostňuje krásné a tělesně způsobilé lidi, a jak naopak diskriminuje těla tlustá, nebílá, ta, která nejsou cis, nebo například těla s hendikepem.
Malá skrytá rebelství
Cesta sebepřijetí a sebelásky je pro každého z nás nesmírně náročná. Společnost a společenské tlaky si vždy najdou něco, proč nestačíme, co děláme špatně, v čem je nutné se zlepšit, být silnější či výkonnější. Vzhledem k tomu, že jednou z hlavních věcí, skrze kterou nás chce kapitalistická patriarchální společnost ovládat, jsou naše těla a to, jak jsou velká, jak vypadají a jak performují, se mi zdá jako dobrý nápad osvojit si koncept body neutrality a snažit se přeprogramovat své mozky tak, aby necentralizovaly naše těla jako stěžejní hodnoty a zdroje validace v našich životech. Ale tyto emancipační feministické snahy jsou samozřejmě každodenní mravenčí práce. To, jak žijeme své individuální životy, jak oceňujeme druhé, jakými myšlenkami trávíme svůj čas, jak milujeme, jak se milujeme, to jsou malá rebelství, kterými se vyhraňujeme vůči nespravedlnosti společnosti. A myšlenka, že se prostě vykašleme na to, jak vypadáme, je ohromně osvobozující.
Nejde o to, popírat důležitost těl a jejich roli v našich životech, ale přestat se trápit tím, jak vypadají. Já nechci muset být neustále krásná. A nechci se tím neustále zaobírat. Nechci neustále myslet na svoje tělo, co mu kde roste, stojí, nesymetricky pobuřuje. Na to, koho velikost a tvar mého těla štve. Nenarodila jsem se, abych svou tělesnou schránkou těšila muže a systém, který se domnívá, že má na mé tělo a jeho podobu přirozený nárok. Denně je můj mozek zanesen myšlenkami na moji tělesnost a na to, jak vypadá mé tělo v prostoru. Kolik času bychom všichni měli, kdybychom se tímhle nemuseli zaobírat. Kolik svobody by nám to přineslo. Je to samozřejmě dlouhý a náročný proces, ale můžeme na konceptu body neutrality pracovat. Snažit se vědomě nabourávat to, co nám připadá krásné a proč, a přemýšlet nad tím, proč tělu a kráse přikládáme takovou hodnotu. A být na sebe a své okolí prostě hodní.
Je pro vás snadné přijmout své tělo jako krásné?
S body neutrality na věčné časy?
Je to velké rebelství, přijmout myšlenku, že těla prostě nemusejí a nemají být krásná. Představa, že všechna těla taková jsou, bez ohledu na barvu, tvar či velikost, je sice do jisté míry osvobozující, ale stále nějakým způsobem udržuje premisu centrality těl a jejich krásy, ať už je definovaná čímkoliv. A vždycky budou těla, která budou z tohoto narativu vylučována. Je body neutrality tedy řešením? Z velké části ano. Body neutralita nás totiž osvobozuje tím, že tvrdí, že krása by neměla být centrální, ultimátní hodnotou pro fungování naší společnosti a evaluaci (primárně) cis žen. Neustále uvažuji nad tím, kolik času a prostoru bych ve své hlavě měla, kdybych nebyla učená společností, že se mám neustále trápit svým tělem, jak vypadá, jak je velké a jak přitažlivým jej muži shledávají. O kolik lepší by byla moje sebehodnota a sebevědomí, kdybych se celý svůj dospělý život neporovnávala s těly jiných žen a své tělo nehanila. Kolik peněz bych ušetřila, kdybych si neustále nesnažila kupovat kosmetické produkty, které mají napravit mé údajné chyby a nedostatky. O kolik lepší by bylo nestavět tělo do centra obav, komplexů a soutěžení. Svobodu pro naše těla!
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
