Je to jen stresem, říkali jí lékaři. Dlouhá cesta k diagnóze IBS, kterou v Česku trpí statisíce lidí

Jednou z nich je osmadvacetiletá Magdalena. Po letech hledání odpovědí jí třípísmennou diagnózu stanovili nedávno. „IBS (irritable bowel syndrome – pozn. red.) je jako odporný filtr, který zabarvuje každodenní realitu do nechutných odstínů. Jako vtíravá hudba permanentně hrající na pozadí,“ přibližuje. Jak vysvětluje, nemoc není vždy v centru její pozornosti – přitom je ale všude. „I když se bavím, nechává mi škleb na rtech, vrásku na čele a díru v břiše,“ popisuje koexistenci s nemocí. Každé ráno průjem a po celý den urgence. Křeče po každém jídle a někdy i před ním. Nevolnost a nekončící úzkost somatizovaná břichem.

Kolečko vyšetření, které diagnóze předcházelo, se zdálo nekonečné. Potíže měla už od dětství, ale nikdo jim nevěnoval pozornost. „V pubertě jsem se o to začala zajímat já, ale když krev i sono vyšly ‚v pořádku‘, lékařstvo usoudilo, že je to ‚jen stresem‘. A já si tenhle přístup na roky zvnitřnila,“ říká. Mluví o začarovaném kruhu: o gaslightování v ordinacích, kterému nakonec uvěřila. Tiše trpěla v práci a na poslední chvíli rušila plány kvůli bolesti či nevolnosti. „A hlavně jsem z toho všeho tak strašně unavená,“ dodává. Únava je u IBS typická – fyzická i existenciální. „Vyčerpám se kolem třetí odpoledne a po osmé už usínám.“

IBS je zamotaná diagnóza, má různé příčiny i projevy. Jak ukazuje Magdalenina zkušenost, člověk musí projít řadou testů, čekat na termíny, může narazit na bagatelizaci, nedůvěru, necitlivý přístup i mýty, sám sobě musí být pokusným králíkem a zkoušet, co funguje a co ne. Pomoc se zdá být v nedohlednu. A mezitím je člověku – blbě.