S metastatickou rakovinou dnes prý žije naplno. „První půlrok ale byl hrozný,“ vzpomíná vědkyně Derdáková

V posledních měsících jste vytížená hraním v představení Bohyně v nás. O čem je?

Představení nazýváme léčivá komedie. Začaly jsme ho psát tři – Lýdia Ladanová, Zuzana Frešo a já. Lydka a Zuzana jsou více duchovně založené než já a přišly s tím, že se na setkáních žen – ženských kruzích, na které chodí – mluvilo o archetypech žen. Podle nich jsme vytvořily čtyři postavy – pannu, milenku, matku a vědmu a zobrazily je v pokřivené verzi. Později se k psaní přidala Dominika Hološková, teď už Derdák, která je mojí snachou, a Katarína Mayer. Když jsme scénář dopsaly, dramaturgie a režie se ujala Soňa Borušovičová.

Panna, mladá žena, dělá v životě jen to, co chtějí její rodiče – bez ohledu na to, po čem sama touží. Milenka zas dělá všechno pro to, aby vyhověla muži a okolí. Ani muž a ani ona si sebe samé neváží a myslí si, že nic nedovede dělat pořádně. Matka se stará jen o své děti a domácnost a nemyslí vůbec na svoji seberealizaci a potřeby. Já hraji Moru, vědmu, vzdělanou manažerku z korporátu, která stále jen řídí jiné, je osamělá a z věčného boje za dosahování nejlepších výsledků pro firmu je úplně vyhořelá. Tyto čtyři ženy se náhodou utkají na seberozvojovém víkendu v penzionu U tří mangalic, kde je dějem doprovází tajemná chatařka. Vyměňují si životní zkušenosti a hádají se, až nakonec pochopí, že právě ve zranitelnosti je síla, a každá z nich najde svou vnitřní bohyni.

Jak vás, vědkyni-parazitoložku, napadlo napsat s kamarádkami komedii?

Se Zuzanou Frešo jsem se potkala před dvanácti lety, den před svou operací, aby mi dala rady ohledně zdravé životosprávy od její mámy, které byla diagnostikována rok přede mnou. Bylo mi 39 let a diagnostikovali mi rakovinu prsu v prvním stadiu. Neznala jsem tehdy nikoho s touto diagnózou kromě Majky, Zuzčiny mámy. Zuzana mi na setkání řekla o divadelních kurzech pro dospělé v divadle Meteorit. Popisovala je jako úplný úlet, něco nového, jiného. Řekla jsem si, že až projdu léčbou, určitě se do toho pustím.

Divadlo pro mě bylo něčím, na co jsem se těšila. Kurzy vedl režisér Robo Csontos. Setkali se na nich lidé od 20 do 70 let a různých profesí. Byla to pro mě psychohygiena, jiný svět bez běžných starostí. Skamarádila jsem se tam se Zuzkou Frešo, Lydkou Ladanovou, Dominikou Derdák, Katkou Mayer a na kurzy jsme spolu chodili až do covidu. Během pandemie jsme si řekly, že když nemáme divadlo, napíšeme si vlastní hru.

Podle jednoho z diváckých komentářů pojmenováváte v představení věci, které ne všichni máme odvahu prezentovat a říct nahlas. Jaké věci a témata ve hře rozebíráte?

Jedna z postav například mluví o tom, že musí uspokojit muže, ale sama nemusí být uspokojena. Snaží se být dokonalá matka, dokonalá manželka, vždycky upravená, sečtělá, která všechno zvládá. Vůbec nezáleží na jejích pocitech, touhách a potřebách. Ženy ve hře nevidí své dobré stránky a dělají víc pro druhé než pro sebe.

Moje postava, manažerka Mora, žije přesně podle naplánovaného harmonogramu, chce dosahovat co nejlepších výsledků, je odporná a strašně přemoudřelá. Buduje si kolem sebe zdi, a i když ji to už nebaví a nikdo ji nemá rád, žije nadále ve svém světě. Má pocit, že žena nesmí ukázat, že je slabá a nezvládá. Až nakonec, stejně jako ostatní postavy, nachází sílu ve své zranitelnosti. V představení mluvíme o věcech, které zažívá téměř každá žena. Na jedné divadelní soutěži nám porota doporučila, že bychom se měly věnovat vážným ženským tématům. My si myslíme, že témata, která v Bohyních otevíráme, jsou vážná, i když je podáváme vtipně.