Jedno z nejtěžších zranění, jaké mohou rodiče dítěti způsobit. Parentifikaci si často uvědomíme až v dospělosti, říká psycholožka
Jako malí byli zvyklí, že jsou tu pro mámu. Je smutná a oni jsou jediní, kdo ji rozveselí. Zastali mnohem víc povinností, než by dítě jejich věku mělo. Nejen fyzických, ale především emočních. Byli ti šikovní, stateční, samostatní… A takoví jsou i v dospělosti. Rodič má trápení, chtějí mu pomoci, ale po hodinovém telefonátu jsou vyčerpaní. Příště by ho rádi zkrátili, jenže už při samotné představě přicházejí výčitky. O parentifikaci, tedy situaci, kdy dítě přebírá roli dospělého a nevědomky se podle tohoto vzorce pak chová i v dospělosti, hovoří psycholožka Katarína Rezníková.
Ty děti vyrůstají často v rodinách, které zvenčí nepůsobí nijak problematicky. Ani samy děti netuší, že se jim děje něco, co by vlastně zažívat neměly. A podle psycholožky Kataríny Rezníkové dokonce něco, co je jedním z nejhorších rodičovských selhání.
Slavnostní předání cen Moje Heroine 2026
Oslavte s námi ženy, které mění svět kolem nás.
Už 9. listopadu se potkáme v Kunsthalle Praha na komorním slavnostním večeru.
Těšit se můžete na inspirativní laureátky, stand-up v podání Tady Tali a moderátorskou dvojici Ilonu Kleníkovou a Filipa Titlbacha.
🗓 9. 11. 2026 od 18:00, Kunsthalle Praha
A ani později, v dospělosti, nemusí parentifikovaní lidé umět pojmenovat, co je vlastně zatěžovalo. Jen trpí úzkostmi, depresemi, žijí v nevyhovujících vztazích. A často až na terapiích rozplétají, že semínka jejich potíží byla zasazena právě v dětství, kde byly nuceni předčasně dospět a nedbalo se na jejich vlastní emoční potřeby.
„Rodiče si idealizujeme a prostřednictvím této idealizace se vytváří pouto, které potřebujeme k přežití. Může přetrvávat velmi dlouho, i po jejich smrti. Jako děti chceme věřit, že naši rodiče jsou schopnými autoritami, protože jen tak pro nás představují bezpečí,“ popisuje psycholožka, proč je pro děti těžké rozpoznat, že se rodiče nechovají v jejich zájmu.
A také, proč je tak těžké se v dospělosti vyrovnat s tím, že nám svým přístupem ublížili – a proč je i po tomto uvědomění těžké nastavit si zdravější hranice.
Jak může parentifikace ovlivňovat dospělost a partnerské vztahy, ve kterých bychom měli být rovnocennými dospělými? A jak si pomoci?
S Katarínou Rezníkovou v rozhovoru rozebíráme:
- kde je hranice mezi pomocí doma a přílišnou zodpovědností;
- proč si přetížené dítě nemusí stěžovat;
- co může odhalit výběr partnera nebo vlastní rodičovství;
- jak se vyrovnat s tím, když rodiče naši zkušenost neuznávají;
- co pomáhá při nastavování hranic.
Chcete si přečíst celý rozhovor a mít přístup k dalším textům Heroine? Odemkněte si celý web a podpořte nezávislou redakci.
Předplatné začíná už od 149 Kč měsíčně a můžete ho i darovat.
Pro představu, o čem se vlastně bavíme: Jak může vypadat parentifikace u dítěte, které třeba ještě chodí do školky nebo do školy?
Při parentifikaci dítě přebírá roli dospělého. Snaží se udržet chod domácnosti nebo regulovat emoce rodiče, přestože na takovouto zodpovědnost ještě nemá výbavu ani dostatečně zralou nervovou soustavu.
Jinak to vypadá u malého dítěte, jinak u teenagera a jinak u dospělého. U dětí je podstatné sledovat, zda dostávají úkoly, které už dokážou zvládnout bez nadměrného stresu. Když si dítě umí zavázat tkaničky, není důvod, aby to za něj dělal rodič. Pokud dokáže bezpečně přejít přes silnici a nakoupit, může jít do obchodu samo.
