Jedno z nejhorších zranění, které mohou rodiče svému dítěti způsobit. Parentifikace ničí lidem život i v dospělosti
Jako děti byli zvyklí starat se o druhé. Utěšovali mámu, když jí bylo smutno, přebírali povinnosti, které měly zůstat na dospělých, a naučili se být samostatní, stateční a spolehliví. Jenže za jejich předčasnou dospělostí se často skrývala zátěž, kterou jako děti neměli nést. Dnes jsou z nich lidé, na které se všichni obracejí, kteří chtějí každému pomoci a jen těžko odmítají. Když ale sami potřebují odpočinek nebo prostor pro sebe, přicházejí výčitky a pocit, že někoho zklamali. Přečtěte si rozhovor o parentifikaci na webu Heroine.cz.
Situaci, kdy dítě přebírá roli dospělého a stará se o rodiče, ať už prakticky, nebo emocionálně, psychologie odborně nazývá parentifikací. Psycholožka Katarína Rezníková ji v rozhovoru s Filipem Mišudíkem na webu Heroine.cz popisuje a vysvětkluje rozdíly mezi tímto rodičovským selháním a tím, když mají děti „jen příliš domácích povinností“.
„Dítě může nést i odpovědnost za náladu a psychickou pohodu rodiče, přestože na to nemá dostatečné zkušenosti ani schopnosti,“ popisuje, co je na parentifikace pro takové děti těžce traumatizující.
Takové dětství přitom nemusí na první pohled vypadat nijak problematicky. Dítě může mít dobré známky, být vzorné a okolí ho chválí za jeho samostatnost. Samo navíc nemusí tušit, že je něco špatně. „Dopady se mohou projevit až v dospělosti, například v úzkostech, vyčerpání nebo partnerských vztazích, v nichž jeden neustále pečuje o druhého a vlastní potřeby odsouvá stranou,“ dodává psycholožka.
Proč si často až v dospělosti uvědomíme, že jsme jako děti nesli příliš velkou zodpovědnost? Jak poznat rozdíl mezi přirozenou pomocí v rodině a parentifikací? A proč je tak těžké nastavit si hranice vůči rodičům, které máme rádi, ale jejichž problémy nás vyčerpávají?
Katarína Rezníková v rozhovoru, který najdete na webu Heroine.cz mluví také o tom, jak se zkušenost z dětství promítá do výběru partnerů a vlastního rodičovství, proč nám rodiče nemusejí věřit, že nám ublížili, a jak se naučit vnímat vlastní potřeby bez pocitu viny.
