Nevěra jako záchranný člun. Proč se podvádíme a proč sebezapření stále čekáme hlavně od žen

Už zase. Přece jsem si slíbila, že už to ne­udělám. Stojím ve sprše, kapky vody se po cestě dolů slévají s mými slzami. Pláču potichu. Je brzy ráno po party, vrátila jsem se před chvílí a spolubydlící by mě mohli usvědčit otázkou „tys nespala doma?“.

Voda pro mě vždycky byla synonymem úlevy, zklidnění. Tentokrát se jí ovšem nedaří utišit mé myšlenky. Podvedla jsem. Pocit viny mě sráží k zemi. Připadám si jako naprosté… nic. Jsem špatný člověk? Jsem pokažená, zkažená? Asi jo. Nevěra přece může být všechno, jen ne etická. Zakazují ji lidová slovesnost i Desatero. Odpusť mi, Bože, neboť jsem zhřešila. Škoda že nejsem věřící – vykoupení od mytické autority se asi nedočkám.

Vycházím ze sprchy a do následujících dnů vstupuju v oparu sebe­nenávisti a sebezpytu. Čas ale plyne dál a k vině se přidává odhodlání: Polepším se. Přestanu pít, protože opilá nad sebou ztrácím kontrolu. Přestanu vyhledávat pozornost jiných mužů. Přestanu chodit na party. Příčina je totiž nasnadě: je se mnou něco špatně. Jediný rozumný krok je zákaz všeho, co svádí.

A dnes, po několika letech, mi mé dřívější chování znovu vhání slzy do očí. Tentokrát jsou to ovšem slzy pochopení a odpuštění, ne zoufalství a sebenenávisti. Pochopila jsem, že nevěra nemusí být důkazem vrozené vady či neschopnosti milovat, ale spíše odrazem specifických životních okolností. Že není černobílá, že se nevejde do jednoduchých kategorií „oběť“ a „viník“. Že může být vedlejším produktem nezdravého vztahu. A že by její kontext měl být brán v potaz.