„Příroda chyby nedělá.“ Výrok lékaře Vojáčka vyvolal bouři mezi rodiči nemocných dětí

Kdysi mi můj blízký přítel, který od malička žije s cukrovkou typu I, vyprávěl, jak se u něj nemoc poprvé projevila. Jako malý náhle zkolaboval na koupališti, odkud ho odvezla sanitka přímo do nemocnice. Ležel tam tři dny, přikurtován k posteli, úplně sám. Tenkrát ještě nebyl doprovod rodičů u dětí běžný. Lékaři mu následně stanovili diagnózu, se kterou se rodina nedokázala řadu let smířit. Doufali v úplné uzdravení. Když jim tedy medicína žádné trvalé řešení nenabídla, rozhodli se vzít léčbu do vlastních rukou a začali objíždět alternativní léčitele.

Zkusili toho spoustu. Detoxy a freshe, speciální stravu nebo meditaci. Souhlasili i s uložením kusu stolice - a teď bohužel nemyslím tu dřevěnou - v roztoku z modré skalice pod postel nemocného. Kupodivu to nezabralo, jen to stálo opravdu spoustu peněz.

Vyléčit ho údajně měla i mnohem drastičtější věc: úplné vynechání inzulinu. Léčitel po speciálním rituálu konstatoval, že je nemocný nyní už zcela zdravý, a inzulin tak už není třeba. Můj přítel během několika dnů opět zkolaboval a málem zemřel.

Jako máma vážně nemocné holčičky zhruba vím, co se v hlavách jeho rodičů odehrávalo. Když u vašeho dítěte propukne vážná nemoc, je to opakované procházení peklem. Procházíte jím každý dalším dnem, kdy nenajdete řešení. Je to obrovské zoufalství a pocit selhání, a to i přes to, že vám medicína nabízí řadu statistik a pravděpodobností, ze kterých vyplývá, že vy za to to nemůžete. Vy se ale jako viník cítíte. Nedokázali jste počít a porodit zdravé dítě. Nedokázali jste své dítě ochránit. Pranýř existuje a natažených je na něm ve své vlastní hlavě řada z nás.

Když v tom pekle žijete dostatečně dlouho, dokáže vás ono zoufalství možná přivést i na myšlenky odepření léku dítěti. Protože co když má ten sympatický pan léčitel pravdu? Co když jsou léky opravdu zbytečné? Co když tím lékem svému dítěti naopak škodím? Co když pomůže detox? Nebo změna myšlení? Co když kdosi moudrý, kdo údajně „prozřel“ a vidí víc než my ostatní, dokáže mé dítě uzdravit?

Spoiler: Ne. Nedokáže.

Hrdina výše zmíněného příběhu se naděje na úplné uzdravení z cukrovky nikdy nevzdal. I přes řadu lékařských doporučení si život budoval po svém, nemoci navzdory. Naučil se s cukrovkou žít, sám mi ale před časem přiznal, že v úplné uzdravení pořád věří. I proto před časem navštívil ordinaci pana doktora Jana Vojáčka na Klinice Endala. Ten mu za taxu pět tisíc korun za hodinu času sdělil, že za jeho nemoc může jeho matka, která v těhotenství nebyla šťastná. Happy end! Máme viníka, můžeme pranýřovat vesele dál. Co na tom, že se tahle souvislost nedá a nikdy nedala prokázat. Vyslovil ji lékař, ten by přeci nikdy nelhal. Že ne?

Příroda prý chyby nedělá. Akorát že vůbec.

Po našem rozhovoru jsem na existenci „funkčního lékaře“, jak si pan doktor Vojáček říká, docela zapomněla. Občas mi ho připomněly kauzy, které se v mediálním prostoru odehrály - třeba když lidem doporučoval, aby nenosili sluneční brýle, nebo když se objevila vazba kliniky Endala, kterou zastupuje, na doktora Jana Šulu.

Toho Reportéři ČT usvědčili z praktik, které skutečně lze bez nadsázky označit za šarlatánství. Šula si totiž v centru alternativní medicíny AKTIP účtoval stovky tisíc korun za léčbu neexistujícími nebo neregistrovanými „vakcínami“, u kterých nebylo možné dohledat ani složení, ani původ. Pacientům sliboval uzdravení z nemocí, které moderní medicína vyléčit neumí. Zastání tehdy našel třeba u herce Jaroslava Duška. Kruh se uzavírá.

Tento pátek jsem si ale, bohužel, na pana doktora Vojáčka vzpomněla znovu. Jeho status mi totiž přeposlala do skupiny kamarádek Denisa, nejstatečnější žena, kterou znám. Máma skvělé holčičky Johanky, která už rok žije s nevyléčitelným nádorem mozkového kmene. S diagnózou DIPG, která je nesmírně krutá k pacientům i jejich okolí. Status zněl:

„Nemoc není chyba přírody. Příroda chyby nedělá. Je to zpětná vazba.“

Zní to docela hezky, viďte? Matka příroda, moudrá a spravedlivá, se nás, tedy alespoň podle pana doktora Vojáčka, snaží nemocí vrátit zpět na správnou cestu. Je to, cituji: „přesná informace o nás a o prostředí, ve kterém žijeme. Nemoc není chyba přírody, ani chyba těla, ani chyba genů. A už vůbec ne náhoda.“

Akorát že vůbec. Hned mezi prvními status komentoval molekulární biolog František Knobloch, který napsal: Musím nesouhlasit a nesouhlasil by každý biolog. Evoluce nikdy neupřednostňovala zdraví jako cíl - selekčním kritériem byl vždy reprodukční úspěch. Je jednoznačně prokázané, že chyby v DNA vznikají primárně náhodně při jejím kopírování a právě na těchto chybách evoluce stojí. … Tvrdí-li někdo, že ‚příroda chyby nedělá‘, popírá právě to, co je pro biologické organismy typické: že jsou nedokonalé, plné variací, náhodných mutací a omezení.

Myth busted! Tady to pravděpodobně mohlo skončit, pan doktor Vojáček ale svými tvrzeními, ve kterých v komentářích vesele pokračoval, bohužel naštval až příliš mnoho lidí.

Když lékař říká dojmy a ne fakta

A není divu. Když totiž podobné dojmologie šíří někdo, kdo by ve své profesi měl ctít etiku, je to průšvih. U duchovního kouče bychom takové načechrané věty čekali. U básníka či filozofa možná i ocenili. Ale když podobné tvrzení pronese člověk s titulem MUDr., prudce se změní význam. Lékař totiž není jen člověk s názorem. Lékař má mandát. Autoritu. Důvěru. Zodpovědnost. V medicíně má každé slovo váhu, protože pacienti nejsou ti erudovaní, naopak. Jsou odkázáni na znalosti lékařů, na jejich odbornost a etické jednání. A každé takové tvrzení tak může být velmi poškozující. Jakmile začne lékař prezentovat své duchovní filozofie, vstupuje do zóny, kde nepřímo ohrožuje pacienta. Věta „nemoc je zpětná vazba“ není myšlenka, která stojí za úvahu, je to diagnóza bez důkazů a zneužití lékařské autority.

Autorita lékaře je totiž především dána tím, že prezentuje fakta na základě důkazů. Jakmile začne prezentovat vlastní neověřený názor jako univerzální pravdu, je to vysoce neetické a pro pacienty i jejich rodiny velmi zatěžující.

Právě na to upozorňuje lékařka Martina Mašková, když popisuje, jak podobné věty rodiče automaticky vtahují do tzv. vztahového trojúhelníku agresor–oběť–zachránce. Jakmile je rodiči naznačeno, že je něčím vinný, ocitá se v roli agresora vůči vlastnímu dítěti. Když je mu sděleno, že jen „nepochopil“, stává se obětí, která málo ví a málo cítí. A ten, kdo výrok pronáší, se tím staví do bezpečné pozice zachránce - jediného, kdo rozumí a může vést druhé k nápravě. Takové nastavení ale nevytváří léčivý vztah. Naopak posiluje bezmoc, stud a závislost na autoritě. Pomáhající profese by se přitom měly v zásadě tomuto trojúhelníku vyhýbat: nepřidávat rodičům vinu, nezneužívat moc a vést dialog partnersky, nikoli shora.

Manipulace v praxi

Další špatnou zprávou je, že boj s těmito lidmi nelze nikdy vyhrát. Ne proto, že by měli pravdu, ale proto, že jejich věty jsou postavené tak, aby se jim nedalo nic moc vytknout. Výrok jako „nemoc je zpětná vazba“ zní dost konkrétně, aby působil hluboce, ale dost vágně, aby se nedal ověřit. Zpětná vazba čeho? Komu? Na základě čeho? A co přesně se má stát, když ji člověk neuposlechne? Všechno a nebo nic. Záleží, jak se ptáte. Výrok, který by u zkoušky z patofyziologie znamenal jasný vyhazov, je najednou neprůstřelný, protože nemá žádný obsah, který by bylo možné ověřit. A když nejde ověřit, nejde ani zpochybnit. Šach mat.

Když se pak přeci jen objeví někdo, kdo přinese jasná fakta, logiku nebo vědu, hra se okamžitě přesune jinam. Molekulární biolog Knobloch sice přesně popsal, proč příroda chyby dělá, pan doktor Vojáček na to ale přesto neodpověděl jediným relevantním argumentem. Místo toho elegantně odvedl pozornost: „Kolik nesporných fakt, která byla v minulosti, dnes neplatí?“ Učebnicový únik, který obrací důkazní břemeno: najednou se neptáme, zda je jeho tvrzení pravdivé, ale zda máme my dostatek jistoty v tom, co nám říká věda. Zda si vůbec můžeme být něčím jisti.

Třešničkou na dortu v komunikaci s podobnými lidmi je pak klasická manipulace tím, kdo co a jak pochopil. Když mu rozumíte, potvrzuje to jeho moudrost. Když mu nerozumíte, je to tím, že jste ještě „nepřišli na to, co vám nemoc chtěla sdělit“ nebo „se nacházíte v roli oběti.“ Význam původní věty je tedy variabilní a neschopnost ho chápat je důkladně přenesena na posluchače.

Mění se také to, zda jde o metaforu, nebo doslovnost - podle toho, co se autorovi těchto tvrzení zrovna hodí. Výrok je zkrátka vždy tak pružný, že ho nelze chytit za ocas. Nikdy nebude natolik konkrétní, aby šel ověřit, ale vždy dost sugestivní, aby působil prorocky.

Společně s tím vzniká jakýsi systém, který má jediný cíl - být nevyvratitelný. Takový, ve kterém není možné zjistit, co dotyční lidé vlastně říkají. Pokud vás taková tvrzení například znepokojí, díváte se na to „příliš emocionálně“. Pokud vás rozčílí, „otevírají vám něco, co vás bolí.“ Všechno je vaše chyba, alespoň dokud nepodlehnete jejich učení.

A vězte, že pokud vám někdo dostatečně dlouho opakuje, že věci nechápete, že vidíte jen zlomek, že jste nepřipraveni, že vaše emoce zkreslují realitu, a vy se navíc dostatečně dlouho cítíte ztraceni a v zoufalství, postupně ztratíte jistotu v to, co víte. A čím méně věříte sobě, tím víc věříte jim. Právě nyní vás lze nejlépe zmonetizovat.

Je velmi lákavé tvrdit, že nemoc má význam, když sedíte naproti člověku, který je ochoten vám zaplatit za prozření. Ještě lepší je říkat to způsobem, který se vyhne jakékoli odpovědnosti. Role spasitele zkrátka prodává lépe než obyčejná pravda: že nemoc je prostě nemoc. Chaotická. Náhodná. Nevysvětlitelná. A krutá.

Pro úplné dokreslení kontextu se sluší napsat, že pan doktor má téměř sto tisíc sledujících. Jeho platforma už je tedy solidní médium, které funguje - stejně jako celé sociální sítě - na jednoduchém principu: všechno, co vyvolá silnou reakci, má větší dosah. A když napíšete, že nemoc dítěte je zpětná vazba přírody? To zarezonuje. To rozštěpí publikum napůl. Polovina bude v extázi, polovina v šoku. A obě skupiny budou psát, sdílet, hádat se. Rage-bait je na světě.

Nemusíte mít pravdu, nemusíte mít data. Stačí vyvolat emoce. Algoritmus se neptá, co je etické, algoritmus miluje konflikt. Konflikt zvyšuje dosah. A dosah zvyšuje prodeje. Stačí s absolutní jistotou říci něco, co se nedá ověřit a sledovat, jak se poté lidé hádají. Nakonec prohlásíte, že nenávist jen potvrzuje, jak hlubokou pravdu jste vyslovili, a geniální marketing je na světe. Když navíc vyvoláte dostatečně velkou bouři, nikdy už nebude zcela jasné, co jste původním textem vlastně mysleli.

Zpětná vazba panu doktorovi

Přestože tedy už víme, že ve výroku pana doktora Vojáčka mnoho vědeckého nebylo, nebylo by fér tvrdit, že ten výrok neměl zásah. Měl. Dotkl se mnoha pacientů i rodičů nemocných dětí, a to na tom nejzranitelnějším místě. Neznám mnoho horších lidských tragédií, než když vás, vaše dítě či příbuzného postihne vážná a nevyléčitelná nemoc a vy jste svědky toho, jak dotyčný či dotyčná bojují o život. Je ale extrémně nefér, když ten boj musíte svádět na více frontách, třeba s lidmi, kteří si myslí, že jim jejich autentické vnímání života dává právo posuzovat život a nemoc druhých.

V nemocnici jsem s dcerou strávila tisíce hodin. Během těch šesti let už jsem se musela naučit spoustu věcí, třeba cévkovat nebo kvalitně pečovat o močový vývod. Bez velké znalosti lidské anatomie a zkušeností jsem od půl roku života dcery musela zastávat roli nejen mámy, ale i sestry a pečovatelky. Už to je samo o sobě opravdu náročné. Mezi tím se celé roky snažím udržet si práci, vztah, přátelství. Někdy mě stojí spousty energie nezhroutit se uprostřed běžného dne. A ještě stále po nocích hledám informace, články, studie a cokoliv, co by naznačilo, že existuje cesta ven. Zatím hledám marně.

Snažím se žít obyčejný život. Pro sebe i pro naši dceru. Protože v tom vidím to štěstí.

Několikrát jsem ale byla skutečně na pokraji sil. A v čekárnách na onkologii jsem potkala stovky rodičů nemocných děti, kteří to mají, myslím, podobně. Včetně Denisy. Rodičů, v jejichž výrazu vidíte bojovnost, neskutečné vyčerpaní a často i snahu nedat to okolí znát. Když to ale žijete, tak opravdu velmi jasně tušíte, jak tvrdá cesta tohle je. Čím ten daný člověk prochází. Nevíte to nikdy přesně. Ale ten všudypřítomný strach proste vnímáte.

Životní postoje takových rodičů možná byly a jsou rozdílné, ale jedno máme společné: nikdo z nás nenesl a nenese odpovědnost za nemoc našich děti.

Zeptám se tedy naposledy, spíše řečnicky: co přesně má být zpětnou vazbou v Johančině případě? Proč je moje dcera nemocná? Je to opravdu dílo špatné náhody, jak mi tvrdí lékaři, nebo jsem se v těhotenství dostatečně nesmála? A co ostatní pacienti a pacientky? Zasloužíme si vůbec léčit, když jsme tak moc nevidomí vůči souvislostem?

Zasloužíme. Biologie totiž nezná morálku. A pokud do ní někdo morálku vkládá, nedělá to proto, že rozumí přírodě, ale proto, že rozumí lidem, kteří zoufale hledají smysl v tom, co žádný smysl nemá. A umí takové lidi monetizovat.

Pokud tedy pan doktor Vojáček opravdu trvá na tom, že „nemoc je zpětná vazba“, pak prosím - tady je jedna i pro něj: Když vaše slova vedou rodiče nemocných dětí k pochybám o sobě, k pocitu viny, k odkládání léčby nebo k víře v neexistující příběhy, není to hluboká moudrost. Je to vaše selhání - etické, odborné i lidské.