Až zmizí sport a zábava, všichni se budou divit. Proč je teď čas postavit se za veřejnoprávní média a tlačit na politiky
Vláda chce radikálně omezit a změnit způsob financování České televize a Českého rozhlasu. Pracovníci obou médií proto dnes vstupují do stávky, přidávají se k nim také studenti škol napříč republikou. Alice Němcová Tejkalová, vedoucí katedry žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v komentáři pro Heroine.cz vysvětluje, že veřejnoprávní rozhlas i televizi ve skutečnosti sleduje a věří jim mnohem víc lidí, než se v současné debatě dozvídáme. A popisuje, co všechno ztratíme, když nebudeme tlačit politiky k odpovědnosti.
Jedna z mých nejstarších vzpomínek z dětství je, jak v neděli brzo ráno sedím v obýváku na zemi před naší lehce zrnící černobílou televizí, poslouchám zprávy ve slovenštině a netrpělivě čekám na Studio Kamarád. Dětské vysílání Československé televize, kterého na tehdejších jediných dvou existujících kanálech nebylo zas tak mnoho, výrazně formovalo to, co jsem věděla o světě. Jedna z nejlepších věcí na mateřství o 25 let později byla i to, že jsem se s dcerami začala zase dívat na Večerníček, a postupně, jak rostly, jsem si připomínala starší pohádky a seriály i poznávala úplně nové. A těšil mě pocit bezpečí a toho, že můžu být aspoň na chvíli ve světě, kde všechno funguje, jak má.
Média veřejné služby mám spojená se zásadními události. Finále hokejového turnaje v olympijském Naganu mezi Českou republikou a Ruskem, kdy celá rodina přilepená na obrazovce hltala komentář Petra Vichnara a Roberta Záruby. Moment, kdy jsem poprvé sedla sama za volant a pustila si Radiožurnál, který jsem znala od babičky a dědy z kuchyně, a už ho nikdy neopustila. A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Třeba jak moji rodinu s dnes už dvěma mladými ženami, které s rodiči skoro na nic nekoukají, vždycky spojí seriál Vyprávěj. A vím, že náš příběh není nijak unikátní, podobný, jen třeba s jinými pořady, má každý z nás.
Média, na která se můžeme spolehnout
Česká televize (ČT) a Český rozhlas (ČRo) jsou součástí našich životů tak moc, že to často ani nevnímáme. Z televizí a rádií se postupně přenesly do našich tabletů a telefonů a jsou s námi na každém kroku. Nemalá část našich rodičů a prarodičů je ale sleduje pořád stejně, v původních přijímačích. Z výzkumů víme, že ČRo a ČT jsou léta nejdůvěryhodnějšími médii v naší republice. Když se stane nějaká zásadní událost – povodně, pandemie, tornádo, někde vypukne válečný konflikt, valná většina lidí se obrací právě k nim. Jsou v pravém slova smyslu médii veřejné služby a za ni si platíme. A ta důvěra, i ve zpravodajství, ke kterému jsou lidé obecně nejkritičtější, se podle nezávislých výzkumů pohybuje téměř na 60 %. To znamená, že těmto médiím věří lidé napříč společností.
Nemluvě o tom, jak velkou sledovanost a tmelící rodinný i společenský potenciál má právě dramatická nebo zábavní tvorba. Sledovanost projektů, jako je StarDance, nebo vydařených seriálů, zasahuje obrovské spektrum populace. Totéž platí o poslechovosti Radiožurnálu. Tím, jak jsou média veřejné služby součástí širší mediální nabídky a lidé v ní často nerozlišují, se stává, že někdo řekne, že se na Českou televizi nedívá a Český rozhlas neposlouchá, ale myslí tím pouze zpravodajství. Jenže, když se doptáváte dál, zjistíte, že sportovní přenosy nebo filmy, seriály a zábavní pořady sleduje.
Slavnostní předání cen Moje Heroine 2026
Oslavte s námi ženy, které mění svět kolem nás.
Už 9. listopadu se potkáme v Kunsthalle Praha na komorním slavnostním večeru.
Těšit se můžete na inspirativní laureátky, stand-up v podání Tady Tali a moderátorskou dvojici Ilonu Kleníkovou a Filipa Titlbacha.
🗓 9. 11. 2026 od 18:00, Kunsthalle Praha
Televize a rozhlas veřejné služby navíc nejsou jen pro většinu, jsou tu ze zákona pro menšiny, které komerční média v takovém rozsahu nepokrývají, protože to nevynáší. Nabízí pořady pro zdravotně postižené, národnostní menšiny nebo queer lidi. Jsou také prostorem pro experimentální obsah a pořady zaměřené na mladou generaci, vysílání pro děti, například Českou televizí vyrobené animáky. Právě takový obsah mizí jako první, když nejsou peníze a zůstane jen mainstreamový základ.
Když zbývá jen frustrace a hněv
Závratnou rychlostí mizí z ekonomických důvodů v Česku regionální a lokální média, vznikají takzvané zpravodajské pouště, kde o nezávislou místní informaci nezavadíte. Novinářstvo médií veřejné služby z regionálních studií je často jediné, které se sem aspoň občas dostane. Není překvapivé, že se často jedná o oblasti, kde se lidem daří výrazně hůř než jinde. Trpí tedy nejen finančním, ale i informačním nedostatkem. Za následek to má velkou frustraci a nepřekvapivě i odchod k dezinformačním webům, které této situace zneužívají a jen víc rozdmýchávají nedůvěru lidí ve společenské instituce i hněv. Stažením provozu regionálních studií ČRo a ČT v rámci úspor se situace ještě zhorší.
Vládní návrh na omezení financování a podřízení médií veřejné služby státnímu rozpočtu se tak týká nás všech. Způsob, jakým je prosazován, vzbuzuje silné pochybnosti, zda politici nechtějí média nechat vyhladovět, aby k nim byla vstřícnější, což by znamenalo, že bychom se pak nemohli spolehnout na důvěryhodnost vysílaných informací. Kvůli finančnímu nedostatku nebude možné udržet pořady, které sledují nebo poslouchají i lidé, kterým vadí běžné zpravodajství, ale mají rádi sport nebo zábavu. A když nebudou v médiích veřejné služby přenosy hokeje, zápasy z mistrovství nebo oblíbené seriály, tito diváci budou muset platit násobně dražší předplatná komerčních platforem, nebo být ještě frustrovanější z toho, že přišli o něco, o co přijít nechtěli. Ve zvýšeném společenském napětí to pocítíme všichni. Proto je důležité chtít od politiků odpovědné jednání, předložení návrhu vydebatovaného s odborníky a po zvážení všech rizik. Dřív, než zbydou jen oči pro pláč.
