„Že vám manžel nepomáhá? Domov je přece povinností ženy.“ Proč potřebujeme feminismus v terapii

Před několika lety se jí život v mnoha směrech převrátil naruby. Situace, kterou dnes osmačtyřicetiletá Petra popisuje jako „extrémně tíživou“, ji stála nejen spoustu sil, ale také hodně peněz. 

Po propuštění z krizového centra zamířila k terapeutovi. „Věděl, že jsem byla sebevražedná, že jsem úplně v koncích. I přes to se během vstupního sezení soustředil hlavně na můj vzhled. Řekl mi, že mám nadváhu, že bych s tím měla něco dělat a jestli chodím běhat,“ vzpomíná Petra, která pracuje jako konzultantka v mezinárodní firmě.

„Byla jsem dost otřesená – že se terapeut u osoby v krizové situaci soustředí na vzhled. Asi proto, že jsem žena a od těch se očekává, že mají neustále vypadat dobře,“ vypráví dál. Byla ovšem odhodlaná najít pomoc a začala hledat někoho jiného.

Dnes už dva roky dochází k terapeutce, která postupuje odlišně. Soustředí se na témata, která Petra chce a potřebuje řešit. Nevnucuje jí představy o tom, že jádrem jejího problému je bezdětnost, absence milostného vztahu nebo váha. Naopak: „Respektuje mojí životní realitu a to, kam směřuji, abych se léčila.“

Projektování vlastních stereotypních představ o „správném“ způsobu bytí – třeba že žena má především dobře vypadat, rodit děti a starat se o muže a muži mají být silní, stateční a za žádných okolností nemají projevovat emoce – podle ní může vést k tomu, že klient či klientka skončí bez pomoci. „Může to být další ‚hřebíček do rakve‘. Člověk pak může mít pocit, že mu nikdo nerozumí, že se nikde nedovolá pomoci – a to může skončit tragicky. K lidem se má přistupovat jako k jednotlivcům, ne optikou genderových předsudků,“ míní Petra.