Jinde je tráva zelenější? V polyamorních a otevřených vztazích je klíčová důvěra i sebedůvěra

„Laici si mnohdy myslí, že polyamorik je nějaký ten nemrava, který si vydržuje více ženských, nebo ta nemrava, která si vydržuje více chlapů. Že nejsou schopni závazků, respektive závazku k jednomu člověku a vymysleli si polyamorii, tedy udržování více vztahů najednou, aby si mohli nevázaně užívat,“ vysvětluje pojmy i dojmy většinové české společnosti psychoterapeut Jan Vojtko. Pravda je ale trochu jinde. Polyamorie hraje podle podobných pravidel jako konvenční partnerský vztah dvou lidí a je v něm stejná exkluzivita, ale ne pro jednoho, ale pro dva, někdy pro tři lidi. „Tohle uspořádání má svoje úskalí jako jakýkoliv jiný vztah. Dokonce v něčem může být náročnější, protože vyžaduje daleko větší emoční a sociální inteligenci,“ upozorňuje Vojtko.

„Meze se nekladou, to se mi líbí“

„S přítelkyní jsme s potkaly před pár měsíci na jedné akci pro queer ženy. Začaly jsme spolu randit a hned na začátku jsme během diskuze zabrousily na téma nemonogamních vztahů,“ popisuje čtyřiadvacetiletá Ester začátek svého polyamorního vztahu. „Shodly jsme se na tom, že stoprocentní monogamie pro nás není úplně přirozená. Myslím, že nemonogamní vztah pro každého může znamenat něco trochu jiného. Pro mě a moji přítelkyni to znamená, že pomalu otevíráme náš vztah, například že se obě můžeme pomalu bavit a randit s dalšími lidmi,“ říká Ester.

Kolébkou polyamorie jsou Spojené státy, tam taky v roce 1996 vzniklo první hnutí, The Polyamory Society, které lidi vyznávající tenhle styl života sdružilo. V roce 2008 se přidalo například Německo, o dva roky později i Česko. A polyamorie se stala relevantní formou vztahovosti i v odborných kruzích. „Víme, že náš mozek dokáže vytvářet citové, romantické i erotické vazby k více lidem najednou. Víme ale taky, že polyamorie není pro každého, že pro ni potřeba určité psychické nastavení, které bylo v nějakém prostředí formováno. Mám na mysli výchovu nebo společnost, ve které polyamorik žije,“ říká Vojtko.

Jako u každého jiného vztahu i tady je hlavním pilířem dohoda, tolerance a vymezení hranic, které všichni zúčastnění respektují a dodržují. „Nejvíc záleží na tom, na čem se oba partneři dohodnout. Pro někoho může být polyamorní vztah o něčem úplně jiném než pro mě. Důležitá je ve výsledku vzájemná komunikace potřeb a očekávání a vzájemná dohoda na formě vašeho vztahu. Představivosti se v tomto meze nekladou, a to se mi na tom moc líbí,“ dodává Ester.

Mnoho lidí s polyamorií koketuje. „V tuto chvíli se dá říct, že je to i určitý módní trend, potřeba vystoupit z davu. Pak tu jsou ti, kteří vnímají svět alternativně, jsou to lidé kritičtí, přemýšliví, se silnou sebereflexí. Přiznali si, že monogamie je sociální konstrukt, a našli odvahu z tohoto konstruktu vystoupit a zkusit, zda to jde,“ dodává psychoterapeut Jan Vojtko.

Není to pro každého

„Vztahy nerozbíjí svoboda, ale nespokojenost a následná neschopnost komunikace. Tím, že se dva lidé budou navzájem hlídat, si v odchodu nezabrání,“ myslí si pětatřicetiletá Lenka. Je vdaná a žije s mužem v otevřeném vztahu. Jeho definice zní jako „forma sexuálního nebo romantického vztahu, ve kterém si partneři nezaručují exkluzivitu“, není to ale úplně tak jednoduché. „Znamená svobodu, otevřenost, důvěru, lásku, možnost neustrnutí na místě, rozvíjení sebe sama, nové impulzy. Pro mě žít ve volném vztahu neznamená, že mám na potkání sex s každým, kdo si o to řekne. Neznamená ani být promiskuitní. Často ani nejde o sex, ale jen o držení se za ruku, políbení, přespání ve společné posteli, sdílení intimních témat nebo prostě jen o obyčejný flirt. Znamená to samozřejmě i to, že můžu mít sex mimo manželství bez výčitek. Zní to alibisticky, ale za předpokladu, že o tom oba partneři vědí, nazvala bych to spíš informovaným souhlasem,“ vysvětluje Lenka.

Lenka s manželem žila prvních šest let vztahu zcela konvenčním způsobem. Jak zdůrazňuje, s podmínkou věrnosti se dokonce dali dohromady. Když začali přemýšlet, že se vezmou, měli ale potřebu některé věci redefinovat. „Došli jsme ke společnému názoru, že utajená nevěra ani u jednoho z nás nepřipadá v úvahu z morálních důvodů, ale že máme oba občas potřebu neomezovat se jen na společný fyzický kontakt. Na momentální formě vztahu jsme se následně dohodli asi během pěti minut,“ vypráví Lenka. I ona ale mluví o potřebě konsenzu a respektu. „Pro nás se tato forma volného vztahu ukazuje jako ideální, ale je to jenom o našem nastavení. I v případě volného vztahu může existovat mnoho různých pravidel, která nemají všechny páry stejná.“

Jak Lenčin volný manželský tedy v praxi funguje? „Nepatříme mezi páry, které zařazují mimomanželské zážitky do svojí sexuální rutiny. Neoznamujeme si je, nevyprávíme si o nich. Pouze se vzájemně respektujeme v odlišném trávení volného času s lidmi, kteří nejsou našimi společnými přáteli a se kterými může dojít i k intimnímu fyzickému kontaktu, je-li k tomu příležitost,“ říká.

Vychází z toho jasně, že otevřený vztah není pro každého. Fyzická svoboda tu jde ruku v ruce s tou myšlenkovou. Podle Lenky si každý z partnerů musí být absolutně jistý, kde je doma. Otevřením vztahu se dají vyřešit rozdílné potřeby ve vztahu, ale ne partnerská krize ani pocity nedostatečnosti nebo vyprchání lásky. „Dělit se o partnera předpokládá dostatečně vysoké sebevědomí a sebejistotu, jinak se ze vztahu stane trápení, kdy se člověk bude od rána do večera bát, jestli je dost dobrý na to, aby nebyl nahraditelný. Musíte mít úctu a respekt k partnerovi, volný vztah nerovná se lhostejnost. S tím se pojí i stoprocentní důvěra. Věříte partnerovi, že i on si je jistý a že má rozum a ví, co dělá. Například že při mimomanželském sexu nepodceňuje ochranu,“ dodává Lenka.