Láska není jen jedna. Jak fungují polyamorní a polygamní vztahy nebo friends with benefits?

Nenormativní formy vztahů, jako je polyamorie, polygamie nebo friends with benefits, považují psychologové za dysfunkci, nebo spíš přirozený vývoj současných vztahů?

Některé psychologické proudy vidí v takových vztazích neschopnost budovat zdravé vazby. Když se dívám na terapeutickou praxi (a potvrzují to i výsledky vědeckých výzkumů), je zjevné, že se často pracuje se zastaralými informacemi. Opakují se škodlivé stereotypy; znalosti z doby vlastního studia mnohých praktiků. V nejnovějších článcích o polyamorii nebo friends with benefits výzkumníci často upozorňují na to, že obecné představy o důvodech, proč lidé nenormativní vztahy navazují, jsou úplně jiné, než co ukazují data.

Ten mylný dojem máme kvůli společenským normám, které říkají, že vyznavači polyamorie nebo polygamie jsou lidé, kterým něco schází, kteří mají nejistý typ vazby nebo strach z blízkosti?

Především to vyplývá z přístupu, v němž jsme se vzdělávali. Hledáme informace, které nám potvrdí to, co už si myslíme, zatímco vůči novým věcem jsme rezervovaní. Nenormativní formy vztahů byly dlouho pokládány za poruchu. Polyamorní vztahy se dávaly do souvislosti s lidmi s vyhýbavou vazbou, pro které je typický značný strach z blízkosti.

Nejnovější výzkumy však naznačují něco zcela jiného. I u těchto lidí najdeme bezpečný typ vazby. Výzkumy z posledních let ukazují, že uspořádání typu friends with benefits je přínosnější pro lidi s bezpečnou vazbou než pro lidi s úzkostně ambivalentním typem vazby. Těžko to hodnotit obecně, může se ukázat, že ostražitost terapeutů je v určitých případech oprávněná. Nesmíme ale zapomínat na to, že pro mnohé lidi je nemonogamní vztah vědomá volba nebo životní etapa, která jim žádné obtíže nepřinese.

Když někdo má nejistou vazbu, pravděpodobně zažívá ve vztahu problémy bez ohledu na to, zda je ten vztah monogamní, či polygamní.

Ano, ale nemonogamní uspořádání bude některé problémy aktivizovat silněji. V případě úzkostně ambivalentní osoby to bude pocit ohrožení a vlastní nedostatečnosti. Uspořádání friends with benefits zase často dělá potíže lidem, kteří potřebují mít věci pod kontrolou nebo jsou pro ně důležité jasně vymezené hranice. To všechno se může projevovat větším pocitem ohrožení, který může být destabilizující.

Jaké potřeby, které není schopna naplnit monogamie, může uspokojovat nenormativní uspořádání?

Polyamorní či polygamní uspořádání na ideové úrovni popírá představu, že by jeden člověk měl naplňovat všechny naše potřeby spojené s emocionální blízkostí. Je to odmítnutí modelu monogamní lásky i vize romantické lásky. Stephanie Coontz píše ve své knize Marriage, a History: How Love Conquered Marriage (Dějiny manželství: Jak si láska podmanila manželství, česky nevyšlo), co podle romantické lásky definuje podstatu vztahu: partner je naším nejbližším přítelem, všechno, co se ve vztahu děje, se vysvětluje, sexuální život je zásadní součástí vztahu, naplňujeme všechny svoje potřeby atd.

Lidi, kteří navazují nenormativní vztahy, k tomu často vede jejich odlišný světonázor; proto mají potřebu nacházet nové, lépe vyhovující vzorce. Tito lidé jsou často rozčarovaní představou lásky, v níž se chováme krajně majetnicky, replikujeme patriarchální vzorce a po rozchodu jsme od člověka, s nímž nás dříve pojilo blízké pouto, zcela odříznuti. Rozchodem tedy končí i přátelství s partnerem nebo partnerkou. Pro prožitku takové ztráty se může objevit potřeba budovat vztahy založené na jiných normách, které umožní větší otevřenost, roztažení vazeb mimo rámec vztahu. Polyamorní lidé často potřebují realizovat touhu po blízkosti s mnoha lidmi. Přijmout to, kým jsou a jak se cítí.

Nemyslím si, že všichni lidé jsou schopni fungovat v monogamním, nebo naopak polyamorním uspořádání. Výzkumy savců ukazují, že sklon navazovat monogamní nebo polygamní vztahy jsme schopni vysledovat už na genetické úrovni. Pokud genetický kód obou rodičů svědčí o menší míře monogamie, budou mít jejich děti větší sklony k rozvodům, nevěrám, životě v neformálních vztazích. Tento výzkum byl podroben určité kritice, protože k potvrzení výsledků nemáme dostatečně velký objem dat. Já ho však vnímám jako určitou inspiraci a čekám na další zjištění. Zajímavé jsou rovněž výzkumy hrabošů prériových, které ukazují, že při zablokování receptorů oxytocinu mají tato zvířata menší sklon vytvářet monogamní vztahy, které jsou pro ně jinak typické. O tom, zda budeme jako jednotlivci vstupovat do vztahů s mnoha lidmi zároveň, možná tedy nakonec rozhoduje naše biologické nastavení.

K tomu se přidává tlak na to, aby jeden člověk naplňoval všechny naše potřeby. Byl naším přítelem, milencem, pečovatelem, společníkem. V heterosexuálním vztahu, kde je partnerka například bisexuální, se ale mohou vyskytnout potřeby, které partner zajistit nedokáže.

Ve vztahu přirozeně procházíme různými fázemi – prvotní vášní, fází zamilovanosti, posléze stabilizací. Po určité době se často objevuje výrazný stesk po vzrušení, vášnivém sexu, touze. Polyamorní lidé mohou v takovou chvíli říct: „Miluju tě a chci s tebou mít stálý vztah, ale mám potřeby, které mi nedokážeš naplnit.“ Nabízí se otázka, do jaké míry je to instrumentální a hédonistický přístup ke vztahu. A jsme povinni být otevření, pokud jde o naše záměry? Polyamorní uspořádání vyžaduje rozvinuté komunikační dovednosti, což je v západní kultuře poměrně velký problém. Když se rozhodneme předefinovat svůj vztah, můžeme se předem dohodnout na určitých věcech, ale se změnami se určitě objeví emoce, které bude nutné zpracovat. Když nám takové uspořádání v jistou chvíli vyhovovat přestane, nejsme povinni držet se toho, co se domluvilo na začátku. Tady je potřeba určitá flexibilita.

Určitě existují páry, které se rozhodly vztah otevřít a pak zjistily, že to není nic pro ně. A to může vztah paradoxně posílit, protože to přehodnocuje, co je pro partnery reálně důležité a co patří jen do oblasti fantazie.

Když víme, že nám něco nevyhovuje, protože jsme si to vyzkoušeli, nepřeroste to do obrovského nesplněného snu. Je dobré si uvědomovat, že když se po otevření vztahu budeme chtít vrátit zpět, nebude to už tak docela možné. Hledejme proto takové řešení, na které budou připravení oba, a zkusme ho stupňovat. Než se domluvíme na swingers, podívejme se společně na pornofilm nebo třeba na to, jak jeden z páru masturbuje a přitom se dívá na někoho třetího. Místo skoku do hluboké vody je lepší ohledávat. Důležitá je také kultura otevřeného rozhovoru. Nepůjdeme dál, dokud druhý nedostane šanci se vyjádřit a uznat dané rozhodnutí. Nechci démonizovat monogamii, ale ukázat, že spektrum vztahů je široké a společenské normy se neustálé proměňují. Proto je dobré si dovolit hledat, objevovat a neomezovat se a priori představou, že jedna forma vztahu je lepší než druhá.

Z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová.