Láska není jen jedna. Jak fungují polyamorní a polygamní vztahy nebo friends with benefits?

Fluidní vztahy
Friends with benefits
Otevřený vztah
Polyamorie
Polygamie
Kama Wojtkiewicz
| 20. 5. 2022 | 18 komentářů | 16 251
Láska není jen jedna. Jak fungují polyamorní a polygamní vztahy nebo friends with benefits?
Zdroj: Shutterstock

Strach z blízkosti, nejistý typ vazby a zásadní deficity. To se často připisuje lidem, kteří se rozhodli pro nenormativní formu partnerského vztahu. Je to oprávněné? Neuropsycholožka Olga Kamińska, která se specializuje na psychologii lásky, říká, že polygamie, polyamorie, swingers, otevřené vztahy nebo friends with benefits jsou čím dál běžnější. Jsou už monogamní vztahy překonané?

Nenormativní formy vztahů, jako je polyamorie, polygamie nebo friends with benefits, považují psychologové za dysfunkci, nebo spíš přirozený vývoj současných vztahů?

Některé psychologické proudy vidí v takových vztazích neschopnost budovat zdravé vazby. Když se dívám na terapeutickou praxi (a potvrzují to i výsledky vědeckých výzkumů), je zjevné, že se často pracuje se zastaralými informacemi. Opakují se škodlivé stereotypy; znalosti z doby vlastního studia mnohých praktiků. V nejnovějších článcích o polyamorii nebo friends with benefits výzkumníci často upozorňují na to, že obecné představy o důvodech, proč lidé nenormativní vztahy navazují, jsou úplně jiné, než co ukazují data.

Ten mylný dojem máme kvůli společenským normám, které říkají, že vyznavači polyamorie nebo polygamie jsou lidé, kterým něco schází, kteří mají nejistý typ vazby nebo strach z blízkosti?

Především to vyplývá z přístupu, v němž jsme se vzdělávali. Hledáme informace, které nám potvrdí to, co už si myslíme, zatímco vůči novým věcem jsme rezervovaní. Nenormativní formy vztahů byly dlouho pokládány za poruchu. Polyamorní vztahy se dávaly do souvislosti s lidmi s vyhýbavou vazbou, pro které je typický značný strach z blízkosti.

Nejnovější výzkumy však naznačují něco zcela jiného. I u těchto lidí najdeme bezpečný typ vazby. Výzkumy z posledních let ukazují, že uspořádání typu friends with benefits je přínosnější pro lidi s bezpečnou vazbou než pro lidi s úzkostně ambivalentním typem vazby. Těžko to hodnotit obecně, může se ukázat, že ostražitost terapeutů je v určitých případech oprávněná. Nesmíme ale zapomínat na to, že pro mnohé lidi je nemonogamní vztah vědomá volba nebo životní etapa, která jim žádné obtíže nepřinese.

Výzkumy savců ukazují, že sklon navazovat monogamní nebo polygamní vztahy jsme schopni vysledovat už na genetické úrovni.

Když někdo má nejistou vazbu, pravděpodobně zažívá ve vztahu problémy bez ohledu na to, zda je ten vztah monogamní, či polygamní.

Ano, ale nemonogamní uspořádání bude některé problémy aktivizovat silněji. V případě úzkostně ambivalentní osoby to bude pocit ohrožení a vlastní nedostatečnosti. Uspořádání friends with benefits zase často dělá potíže lidem, kteří potřebují mít věci pod kontrolou nebo jsou pro ně důležité jasně vymezené hranice. To všechno se může projevovat větším pocitem ohrožení, který může být destabilizující.

Jaké potřeby, které není schopna naplnit monogamie, může uspokojovat nenormativní uspořádání?

Polyamorní či polygamní uspořádání na ideové úrovni popírá představu, že by jeden člověk měl naplňovat všechny naše potřeby spojené s emocionální blízkostí. Je to odmítnutí modelu monogamní lásky i vize romantické lásky. Stephanie Coontz píše ve své knize Marriage, a History: How Love Conquered Marriage (Dějiny manželství: Jak si láska podmanila manželství, česky nevyšlo), co podle romantické lásky definuje podstatu vztahu: partner je naším nejbližším přítelem, všechno, co se ve vztahu děje, se vysvětluje, sexuální život je zásadní součástí vztahu, naplňujeme všechny svoje potřeby atd.

Máte zkušenost s otevřeným vztahem?

Lidi, kteří navazují nenormativní vztahy, k tomu často vede jejich odlišný světonázor; proto mají potřebu nacházet nové, lépe vyhovující vzorce. Tito lidé jsou často rozčarovaní představou lásky, v níž se chováme krajně majetnicky, replikujeme patriarchální vzorce a po rozchodu jsme od člověka, s nímž nás dříve pojilo blízké pouto, zcela odříznuti. Rozchodem tedy končí i přátelství s partnerem nebo partnerkou. Pro prožitku takové ztráty se může objevit potřeba budovat vztahy založené na jiných normách, které umožní větší otevřenost, roztažení vazeb mimo rámec vztahu. Polyamorní lidé často potřebují realizovat touhu po blízkosti s mnoha lidmi. Přijmout to, kým jsou a jak se cítí.

Nabízí se otázka, do jaké míry je to instrumentální a hédonistický přístup ke vztahu. A jsme povinni být otevření, pokud jde o naše záměry?

Nemyslím si, že všichni lidé jsou schopni fungovat v monogamním, nebo naopak polyamorním uspořádání. Výzkumy savců ukazují, že sklon navazovat monogamní nebo polygamní vztahy jsme schopni vysledovat už na genetické úrovni. Pokud genetický kód obou rodičů svědčí o menší míře monogamie, budou mít jejich děti větší sklony k rozvodům, nevěrám, životě v neformálních vztazích. Tento výzkum byl podroben určité kritice, protože k potvrzení výsledků nemáme dostatečně velký objem dat. Já ho však vnímám jako určitou inspiraci a čekám na další zjištění. Zajímavé jsou rovněž výzkumy hrabošů prériových, které ukazují, že při zablokování receptorů oxytocinu mají tato zvířata menší sklon vytvářet monogamní vztahy, které jsou pro ně jinak typické. O tom, zda budeme jako jednotlivci vstupovat do vztahů s mnoha lidmi zároveň, možná tedy nakonec rozhoduje naše biologické nastavení.

K tomu se přidává tlak na to, aby jeden člověk naplňoval všechny naše potřeby. Byl naším přítelem, milencem, pečovatelem, společníkem. V heterosexuálním vztahu, kde je partnerka například bisexuální, se ale mohou vyskytnout potřeby, které partner zajistit nedokáže.

Ve vztahu přirozeně procházíme různými fázemi – prvotní vášní, fází zamilovanosti, posléze stabilizací. Po určité době se často objevuje výrazný stesk po vzrušení, vášnivém sexu, touze. Polyamorní lidé mohou v takovou chvíli říct: „Miluju tě a chci s tebou mít stálý vztah, ale mám potřeby, které mi nedokážeš naplnit.“ Nabízí se otázka, do jaké míry je to instrumentální a hédonistický přístup ke vztahu. A jsme povinni být otevření, pokud jde o naše záměry? Polyamorní uspořádání vyžaduje rozvinuté komunikační dovednosti, což je v západní kultuře poměrně velký problém. Když se rozhodneme předefinovat svůj vztah, můžeme se předem dohodnout na určitých věcech, ale se změnami se určitě objeví emoce, které bude nutné zpracovat. Když nám takové uspořádání v jistou chvíli vyhovovat přestane, nejsme povinni držet se toho, co se domluvilo na začátku. Tady je potřeba určitá flexibilita.

Dr. Olga Kamińska

Foto: Olga Kamińska

Doktorka neuropsychologie, vysokoškolská pedagožka. Absolvovala mnoho zahraničních stáží v prestižních výzkumných institucích v Německu, Spojených státech a Austrálii. Prošla školením pro párové trenéry v Gottmanově institutu, jednom z nejvlivnějších výzkumných center zaměřených na romantické vztahy na světě. Na kontě má vědecké publikace v nejlepších oborových časopisech. Kromě toho se věnuje popularizaci vědy – například v knize #LOVE. Jak milovat v 21. století.

Bez komunikace a jasně vymezených hranic se může objevit žárlivost nebo pocit, že pro někoho nejsme dostatečně výjimeční. Jiná situace je, když se monogamní vztah rozhodnete po letech otevřít. Souvisí to se stejnými problémy a potřebami jako v případě polyamorie?

V případě žárlivosti hrají podstatnou roli kulturní normy. Podle výzkumů kulturních antropologů, např. Margaret Mead, se ve společnostech, kde se monogamní norma neustálila, žárlivost vůbec nevyskytuje. To ukazuje, jak je naše chování formováno kulturním kontextem. Realitu nevnímáme objektivně a univerzálně. Takže to, zda budeme žárlit, když má náš partner vztah s někým dalším, je kulturně podmíněné. Samotné otevření vztahu se však pojí s rizikem například ztráty člověka, který je pro nás důležitý, nebo naší pozice v jeho životě. Už jen vyjádření potřeby otevřít vztah může být druhou stranou pochopeno jako jeho konec. Vztah pak musí projít velkou transformací. Což souvisí s redefinicí toho, kým jakožto pár v novém uspořádání jsme, jak definujeme blízkost a co je podstatou našeho vztahu, když už to nadále není sexuální exkluzivita.

Žárlivost na partnera není jen otázka společenských norem, ale také naší neurochemie, jak o tom píšete ve své knize #LOVE. Jak kochać w XXI wieku (#LOVE. Jak milovat v 21. století, česky nevyšlo). Oxytocin a vazopresin hrají v navazování vazby zásadní roli. Jsou polygamní, polyamorní nebo otevřené vztahy v souladu s neurochemií našeho organismu?

Nabízí se otázka, zda máme všichni podobné množství receptorů oxytocinu a sklon navazovat monogamní vztahy. Zatím nemáme výzkumné nástroje, které by nám umožnily takovou teorii ověřit. Rozhodně ale pozorujeme různé tendence a fluktuace v průběhu vztahu; například na jeho začátku procházíme fází, kdy je naše vazba k dotyčnému velmi těsná. Když jsme zamilovaní, cítíme k danému člověku fyzickou přitažlivost, hladina serotoninu klesá, jsme daným člověkem přímo posedlí. V tu dobu může být náš sklon k otevírání vztahu menší. Dobře hodnocených výzkumů polyamorních osob je jen pár. Nevíme tedy, jestli se u těchto lidí pojí fáze zamilovanosti s podobnými zkušenostmi, nebo ne.

Víme ale, že postupem času, kdy centrum odměn utichá, zamilovanost slábne a my přecházíme do fáze stability, se percepční pole rozšiřuje a začínáme vnímat jiné varianty. Mnoho párů v tuto dobu prožívá výrazný pokles sexuální spokojenosti a často s tím nijak nepracuje. V takových vztazích lidé o svých potřebách a potenciálním otevření vztahu diskutují zřídka. Dívat se jinam je jednodušší. Říct partnerovi o svých touhách a hledat společně řešení je projev odvahy a vědomé péče o vztah.

Čtěte také: Polyamorie je naprosto v pořádku, pokud s tím všichni souhlasí

Foto: Pavel Houdek

S herečkou Terezou Těžkou z filmu V síti si v podcastu Hlas Heroine povídáme nejen o internetových predátorech, ale i o polyamorii, veganství nebo o tom, proč vědomě dělá věci, kterými si může uškodit.

Jsem teď citlivější na projevy sexuálního obtěžování, říká herečka Tereza Těžká v podcastu Hlasu Heroine

Když srovnáme generaci našich prarodičů, kteří se brali na celý život, se současnými mladými dospělými, vidíme větší potřebu žít v souladu sám se sebou, být autonomní, a naopak menší sklon ke konformismu. Vede to k tomu, že svoje potřeby ve vztahu komunikujeme lépe?

Ano, ačkoli druhá strana mince je taková, že jsme silněji orientovaní na uspokojování vlastních potřeb, což často znemožňuje budovat hluboké vztahy, v nichž procházíme i obtížnými etapami a na vztahu pracujeme. Zároveň mám pocit, že je dobré nabádat lidi k tomu, aby ve chvíli krize či konfliktu ve vztahu hledali zdroj problému a nová řešení místo toho, aby na vztah rovnou rezignovali.

Je přece možné jít na párovou terapii nebo vztah otevřít. Uznat, že naše sexualita je tekutá a mění se v čase stejně jako naše potřeby, které je nutné v různých obdobích života aktualizovat.

Zajímavě se k tomu staví pokračování Sexu ve městě, tedy seriál A jak to bylo dál…, kde je vidět, kolik se v našem pohledu na sex a vztahy posledních dvacet let změnilo. Líbí se mi odhodlání konfrontovat se se změnami, nepopírat je ani před nimi neutíkat. Ve chvíli, kdy začínáme mluvit o jiných formách navazování vztahů, si dovolujeme to v sobě potenciálně objevit, místo toho, abychom se trestali za to, že svoje potřeby cítíme jinak. Dřímá v tom obrovský potenciál vnímat plně jak svou sexualitu, tak partnera/partnerku, což může být po letech úplně jiný člověk než na začátku vztahu. Změna může nakonec vést k tomu, že vztah bude třeba díky otevření či redefinici šťastnější. Zároveň se objevuje otázka, čím je a jaké potřeby naplňuje vztah, v němž nemohu partnerovi tak úplně svěřit, co cítím.

Než se domluvíme na swingers, podívejme se společně na pornofilm nebo třeba na to, jak jeden z páru masturbuje a přitom se dívá na někoho třetího. Místo skoku do hluboké vody je lepší ohledávat.

Určitě existují páry, které se rozhodly vztah otevřít a pak zjistily, že to není nic pro ně. A to může vztah paradoxně posílit, protože to přehodnocuje, co je pro partnery reálně důležité a co patří jen do oblasti fantazie.

Když víme, že nám něco nevyhovuje, protože jsme si to vyzkoušeli, nepřeroste to do obrovského nesplněného snu. Je dobré si uvědomovat, že když se po otevření vztahu budeme chtít vrátit zpět, nebude to už tak docela možné. Hledejme proto takové řešení, na které budou připravení oba, a zkusme ho stupňovat. Než se domluvíme na swingers, podívejme se společně na pornofilm nebo třeba na to, jak jeden z páru masturbuje a přitom se dívá na někoho třetího. Místo skoku do hluboké vody je lepší ohledávat. Důležitá je také kultura otevřeného rozhovoru. Nepůjdeme dál, dokud druhý nedostane šanci se vyjádřit a uznat dané rozhodnutí. Nechci démonizovat monogamii, ale ukázat, že spektrum vztahů je široké a společenské normy se neustálé proměňují. Proto je dobré si dovolit hledat, objevovat a neomezovat se a priori představou, že jedna forma vztahu je lepší než druhá.

Z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • KLÁRA SVOBODOVÁ ALIAS PANÍ SPOCKOVÁ
    Předčasný porod, císařský řez, smrt dítěte, život s postižením. To všechno prožila Klára Svobodová – naše coverstar. Na svém blogu Spocklidem popisuje svůj život bez pozlátka. A tak jsme ji pro Heroine nafotili celou ve zlatě, zářící a svítící jako skutečnou hvězdu. Přesně tou totiž Klára podle nás je. Matka bojovnice, která se nevzdává. Z minusů dělá plusy a z hendikepů superschopnosti. Odkrývá tabu a ukazuje odvrácenou stranu mateřství. Inspiruje a dodává sílu. Mění svět kolem sebe. Je to Moje Heroine. Nahlédněte do jejího vesmíru.
  • CHTĚJÍ VIDĚT HVĚZDY A CÍTIT VÍTR
    Pít vodu ze studánky a bydlet ekologicky. Být svobodní. Naše příloha Sustainable tentokrát popisuje alternativní možnosti bydlení. Jaké to je žít v jurtě, domku na kolečkách anebo ve „slamáku“? Příběhy lidí, kteří se rozhodli žít jinak, blíž přírodě i sami sobě.
  • HLAS HEROINE
    Proč po nás gynekologové chtějí poplatky za registraci, i když je to nezákonné, a hlavně proč se je bojíme odmítnout? Proč by o ženském těle měli rozhodovat politici, když v případě mužských těl nikdo podobné nápady nemá? V naší názorové rubrice se dočtete i o tom, jak vychovávat děti v souladu s feministickými ideály a jak ochránit jejich (i naše) duševní zdraví v době, kdy covid vystřídala válka na Ukrajině. Ale nebojte, přinášíme i pozitivní zprávy!
  • VÁLEČNÁ REPORTÉRKA PETRA PROCHÁZKOVÁ
    Petra Procházková momentálně reportuje z války na Ukrajině. Mluvili jsme s ní ještě před odjezdem o tom, co zažívají ženy ve válkách, jaká je etika válečného zpravodajství i jak ve vyhrocených situacích zvládá své emoce. Dostalo se ale i na dilemata, která s sebou nese její vlastní mateřství. A jak se vlastně stalo, že psala diplomku o Čtyřlístku? Petra Procházková je Moje Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 18 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

B | 20. 5. 2022 10:12

Citace - Karolina / 20. 5. 2022 09:53

Hm, hm, a jak do toho celeho "konceptu" zapadaji deti????

Asi podle konkrétní domluvy, která bude buď funkční nebo disfunkční tak jako jinde.

+4
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

HonzaG | 21. 5. 2022 8:08

Téma sex mě moc nebere a tenhle článek jsem ani nečetl. Spíš se nad tímto fenoménem zamýšlím jinak - naše společnost funguje na nějakých základech. Jedním z těch základů, v podstatě nejdůležitějším, je rodina. A rodina = matka + otec + dítě/děti. Jakmile se tento vzorec naruší, naruší se základ společnosti, základ státu. Kam to povede? Od doby, kdy se přestává pracovat a některé skupiny lidí se začínají nudit a od doby, kdy se cíleně ruší některá tabu ve společnosti, se začínají objevovat a zavádět takové pojmy, jakým se článek věnuje. Což o to, nic proti zábavě ... A sex je skvělá hračka ... Ale vždy platí, že všeho moc škodí. Tohle už je, podle mě, v kategorii

-3
Reagovat