Jsou to kariéristky, které staví rodinu na vedlejší kolej. Mají strach o svoje pohodlí, věnují se nesmyslným věcem, zběsile cestují a studují. Dbají na mindfulness, přitom dávno ztratily ten nejzákladnější instinkt – touhu stát se matkou. To je jen zlomek zdůvodnění, které z úst různých odborníků na různé životní situace létají českým veřejným prostorem.
Tyto hlasy, často jsou mezi nimi lékaři a bohužel i lékařky, takto hledají vysvětlení pro podle nich pobuřující věc – ženy mateřství odkládají na pozdější a pozdější dobu svého života. To s sebou nese velké nevýhody. Ženské tělo je k mateřství nejvíce nakloněné po dvacítce, v reálném světě ale svoje děti nosíme a rodíme stále blíž čtyřicítce. Jenže co když to není naší volbou? Co když za dlouhými roky odkládání není touha vidět Ekvádor nebo mít PhD ze sociologie? Co když důvodem je mnohem obtížnější meta – touha mít dítě s někým, s kým si rozumíme, koho milujeme a kdo naše dítě chce taky.
„Můj gynekolog nikdy ale skutečně nikdy nezapomene poznamenat, že už mám nejvyšší čas. Říká mi to od osmadvaceti, takže už sedm let v kuse. Poslední roky mám chuť mu vyškrábat oči. Ne kvůli jeho poznámkám, doktor sám je mi dost ukradený, ale proto, že to samé slyším od mámy, babiček, vdaných kamarádek. Říká to i hlas, který mi po nocích zní v hlavě. Slyším to od všech, kromě svého muže. Ten má času dost a stále se necítí připravený,“ říká Pavla. Je jí pětatřicet, je pět let vdaná, má byt, práci, psa. S mužem o své touze mít dítě moc nemluví, cítí, že nejsou úplně na stejné vlně.
Tlak, o kterém mluví, bude sílit, a Pavla má s tím, jak se otázka rodičovství stává naléhavější, strach, kam se bude manželství, které bez dětí funguje harmonicky, vyvíjet. „Jsme spolu deset let. Na děti bylo pořád dost času a mluvilo se o nich míň a míň. Nějak jsme sem prostě došli. Malými kroky, které teď nemůžu vzít zpátky,“ říká Pavla.
„Bude to konec světa. Všechno odevzdáš a nic nedostaneš. Takhle to vidím já. Když se rozhlídnu vlevo vpravo a vidím, co založení rodiny udělalo s kamarády, klukama i holkama, nemám chuť jít v jejich stopách. Nedokážu si představit, že všechno, co jsem vybudoval, můj životní styl, záliby, slušnej plat, nacpu do igelitky a stanu se taťkou. Stálo mě to nejeden vztah. Ale to jsou moje priority,“ říká třiatřicetiletý instruktor lyžování Michal. Že se jednou stane otcem, nevylučuje. Kdy by to mohlo být, odhadnout nedokáže. „Určitě ne teď,“ usmívá se.
Pavla Koucká tuhle situaci ze své praxe dobře zná. Je podle ní důležité mluvit o pocitech, protože rozumem některé oblasti našich životů zkrátka obsáhnout nedokážeme. „Proč toužíte po dítěti, se těžko vysvětluje. Prostě toužíte. Nebo netoužíte. U partnera, který nechce děti, se často objevují různé strachy – žena se třeba bojí, že by přišla o práci, která ji baví, nebo že by přišla o postavu. Muž se zase může obávat, že by se nemohl věnovat svým koníčkům, že by byl odsunut na druhou kolej atd. Těmto obavám se věnujeme, probíráme, z čeho pramení a jak by se to dalo zařídit, aby se takovému scénáři vyhnuli. Občas také nechám partnery představit si situaci, že jim selhala antikoncepce. Jaké mají pocity?“ vysvětluje Koucká a připomíná, že často se taky vlastního rodičovství obávají lidé, kteří zažili neradostné dětství, a vedle nepříjemných vzpomínek jsou ovlivněni i různými předsudky.
Veronika navzdory nálepkám, které jako úspěšná zcestovalá třicátnice na sobě má, nechce ztrácet čas. Hledá partnera, se kterým by mohla založit rodinu. A to samozřejmě není snadné, i když není pandemie, natož posledních třináct měsíců. „Říkám tomu aura zoufalkyň. Mám okolo sebe něco, co odpuzuje normální kluky. Seznamuju se přes mobil, pomocí různých aplikací. Mám potřebu dost brzo a férově říct, že hledám vážný vztah a že chci děti. To se prostě moc nenosí. Spousta kluků se pak už neozve. Taky se mi stává, že potkám naopak muže, který děti chce a tlačí na pilu tak strašně, že vycouvám já. Je to hrozně divnej svět, těžko se v tom orientuje. A takových nás je spousta,“ dodává Veronika.
O tom, že by se reprodukční nesoulad v páru dal řešit zmražením ženiných vajíček, slyšela Julie nejdřív od své kamarádky. „Chtěla děti a obracela se s tímhle tématem na partnera stále častěji. A on ji prostě jednou odbyl s tím, ať si jich tedy pár nechá zamrazit a že si o tom promluví za čas znovu. Myslím, že hrál o čas a byla to svým způsobem výmluva. Napadlo mě ale, že pro mě by to mohla být cesta,“ říká třicetiletá pedagožka.
„Já se totiž na to stát se matkou vůbec necítím. Celá otázka mateřství, plodnosti a vhodného načasování mě strašně stresuje. Překryla ve mně moje přirozené instinkty, necítím chuť mít dítě. Znám tisíce pouček o tom, co bych měla a neměla, vím přesně, o kolik mi klesne procentuální šance na početí zdravého dítěte, když počkám další rok. Jestli budu matkou a kdy, se stalo nejkontroverznější otázkou mého života, úplně jsem na tím ztratila kontrolu, nefunguje mi vnitřní kompas,“ říká Julie.
Žena, která chce vědět, jak je na tom s plodností a kolik jí zbývá vajíček, si může nechat otestovat AMH – Anti-Müllerian hormon. Ten produkují buňky ve vaječnících a jeho nízké hodnoty spolehlivě informují o nízké zásobě vajíček.
„Test je vhodný pro všechny ženy, které zvažují mateřství nebo které si ho chtějí ve svém životě nějak načasovat,“ říká genetička Eva Raušová. U žen, které jsou pacientkami centra asistované reprodukce, se test používá při plánování hormonální stimulace, aby byla léčba neplodnosti co nejúspěšnější a bezpečná zároveň.
Když se ale žena rozhodne test podstoupit, měla by být smířená i s tím, že výsledné hodnoty můžou být nepříjemným překvapením. „Každý tento test je spojený s určitou finanční a psychickou náročností,“ říká Eva Raušová. „Hrozí i to, že se žena dozví o své klesající zásobě vajíček a dostane se pod ještě větší tlak, aby svoje mateřství neodkládala,“ dodává lékařka. AMH se zjišťuje z krevního odběru, stojí kolem tisíce korun.
Eva Raušová připouští, že zmraženými vajíčky jde získat nějaký čas navíc. Je ale podle ní potřeba začít včas. „Tato možnost má oslovovat zhruba třicetileté ženy, ve skutečnosti je průměrný věk žen, které podstupují tuto metodu, kolem sedmatřiceti let, což už není optimální z hlediska kvality a počtu vajíček,“ upozorňuje.
Jaké má tahle metoda úspěchy? „Vzhledem k tomu, že jen jedno z 20–25 odebraných vajíček vyústí do porodu dítěte, je vhodné absolvovat alespoň dva cykly odběru vajíček. V Česku ženy za jeden cyklus platí zhruba třicet tisíc korun,“ říká a dodává, že podle studií využívají ženy svá zmražená vajíčka jen asi ve 3 až 9 % případů. Stane se, že otěhotní spontánně, nebo nedokážou vhodného partnera najít ani později. Později se myslí do čtyřicátých devátých narozenin. Do tohoto věku se v Česku provádí umělé oplodnění pomocí vlastních nebo darovaných vajíček.
„Děti chci a chci žít ve světě, kde je se mnou někdo chce mít. Nechci tohle nějak obejít a pořídit si dítě sama,“ uvažuje Veronika. O alternativních metodách početí nepřemýšlí, i když představa, že by zůstala bezdětná, ji děsí. „Vidina, že mám děti, v mém životě vždycky byla. A nemám strach, že mi vezmou svobodu, vnímám je jako logické vyústění partnerského vztahu,“ dodává. Veroniku doplňuje i vdaná Pavla: „Ubíjí mě možnost, že si budu muset vybrat mezi manželem a dětmi. Bylo před námi vždycky tolik času a možností. A najednou se zdá, že je pozdě.“
Jak poznat, že je kvůli zásadním neshodám v otázce rodičovství čas vztah ukončit? Podle Pavly Koucké by se partneři měli hodně dobře znát. Když dokážou o dětech debatovat konstruktivně, dá se leckdy řešení najít. „Někteří lidé jsou velmi zodpovědní a pořízení dítěte podmiňují třeba vlastním bydlením. Pokud to je tak, lze o tom mluvit, spočítat, zda a kdy je to reálné,“ nabízí příklad. Ale zároveň dodává, že úplně stejně může bydlení být zástupným důvodem a pravá příčina leží jinde.
To, jestli se partnerův postoj změní, nejde nikdy úplně předvídat.
To, jestli se partnerův postoj změní, nejde nikdy úplně předvídat. „Ani partner to sám nemusí vědět,“ upozorňuje psycholožka. „Touhy vznikají v našem nevědomí. Proč po něčem toužíme, nebo naopak pociťujeme odpor, nemusíme vědět, a jak se to bude do budoucna vyvíjet, nemusíme ani tušit. Znám případy, kdy se ze zapřisáhlých odpůrců či odpůrkyň rodičovství stali takřka ze dne na den usilovači o početí. Změna může být náhlá, uvnitř se něco překlopí. Může to být třeba to, že se my nebo náš partner ocitneme v ohrožení života, osloví nás nějaký film, zapůsobí něčí slova či příběh, něco se změní v práci,“ říká Koucká.
Kdy si nerozhodný partner podle psycholožky zaslouží dostat další čas? Záleží na věku i na předpokládané délce čekání. A hlavně na tom, jestli je tím jediným, se kterým si dítě přejeme mít, nebo nám na tom upřímně zase tolik nezáleží. Protože i to je varianta, kterou je důležité si umět přiznat.
Článek byl poprvé publikovaný na heroine.cz 07.06.2021.