„Říkám tomu aura zoufalkyň.“ Dlouho odkládají mateřství, za důvody si ale samy nemohou

Tyto hlasy, často jsou mezi nimi lékaři a bohužel i lékařky, takto hledají vysvětlení pro podle nich pobuřující věc – ženy mateřství odkládají na pozdější a pozdější dobu svého života. To s sebou nese velké nevýhody. Ženské tělo je k mateřství nejvíce nakloněné po dvacítce, v reálném světě ale svoje děti nosíme a rodíme stále blíž čtyřicítce. Jenže co když to není naší volbou? Co když za dlouhými roky odkládání není touha vidět Ekvádor nebo mít PhD ze sociologie? Co když důvodem je mnohem obtížnější meta – touha mít dítě s někým, s kým si rozumíme, koho milujeme a kdo naše dítě chce taky. 

Malé kroky, které nejdou vzít zpátky

„Můj gynekolog nikdy ale skutečně nikdy nezapomene poznamenat, že už mám nejvyšší čas. Říká mi to od osmadvaceti, takže už sedm let v kuse. Poslední roky mám chuť mu vyškrábat oči. Ne kvůli jeho poznámkám, doktor sám je mi dost ukradený, ale proto, že to samé slyším od mámy, babiček, vdaných kamarádek. Říká to i hlas, který mi po nocích zní v hlavě. Slyším to od všech, kromě svého muže. Ten má času dost a stále se necítí připravený,“ říká Pavla. Je jí pětatřicet, je pět let vdaná, má byt, práci, psa. S mužem o své touze mít dítě moc nemluví, cítí, že nejsou úplně na stejné vlně.

Tlak, o kterém mluví, bude sílit, a Pavla má s tím, jak se otázka rodičovství stává naléhavější, strach, kam se bude manželství, které bez dětí funguje harmonicky, vyvíjet. „Jsme spolu deset let. Na děti bylo pořád dost času a mluvilo se o nich míň a míň. Nějak jsme sem prostě došli. Malými kroky, které teď nemůžu vzít zpátky,“ říká Pavla.

Pavla Koucká tuhle situaci ze své praxe dobře zná. Je podle ní důležité mluvit o pocitech, protože rozumem některé oblasti našich životů zkrátka obsáhnout nedokážeme. „Proč toužíte po dítěti, se těžko vysvětluje. Prostě toužíte. Nebo netoužíte. U partnera, který nechce děti, se často objevují různé strachy – žena se třeba bojí, že by přišla o práci, která ji baví, nebo že by přišla o postavu. Muž se zase může obávat, že by se nemohl věnovat svým koníčkům, že by byl odsunut na druhou kolej atd. Těmto obavám se věnujeme, probíráme, z čeho pramení a jak by se to dalo zařídit, aby se takovému scénáři vyhnuli. Občas také nechám partnery představit si situaci, že jim selhala antikoncepce. Jaké mají pocity?“ vysvětluje Koucká a připomíná, že často se taky vlastního rodičovství obávají lidé, kteří zažili neradostné dětství, a vedle nepříjemných vzpomínek jsou ovlivněni i různými předsudky.

Eva Raušová připouští, že zmraženými vajíčky jde získat nějaký čas navíc. Je ale podle ní potřeba začít včas. „Tato možnost má oslovovat zhruba třicetileté ženy, ve skutečnosti je průměrný věk žen, které podstupují tuto metodu, kolem sedmatřiceti let, což už není optimální z hlediska kvality a počtu vajíček,“ upozorňuje.

Jaké má tahle metoda úspěchy? „Vzhledem k tomu, že jen jedno z 20–25 odebraných vajíček vyústí do porodu dítěte, je vhodné absolvovat alespoň dva cykly odběru vajíček. V Česku ženy za jeden cyklus platí zhruba třicet tisíc korun,“ říká a dodává, že podle studií využívají ženy svá zmražená vajíčka jen asi ve 3 až 9 % případů. Stane se, že otěhotní spontánně, nebo nedokážou vhodného partnera najít ani později. Později se myslí do čtyřicátých devátých narozenin. Do tohoto věku se v Česku provádí umělé oplodnění pomocí vlastních nebo darovaných vajíček.

„Děti chci a chci žít ve světě, kde je se mnou někdo chce mít. Nechci tohle nějak obejít a pořídit si dítě sama,“ uvažuje Veronika. O alternativních metodách početí nepřemýšlí, i když představa, že by zůstala bezdětná, ji děsí. „Vidina, že mám děti, v mém životě vždycky byla. A nemám strach, že mi vezmou svobodu, vnímám je jako logické vyústění partnerského vztahu,“ dodává. Veroniku doplňuje i vdaná Pavla: „Ubíjí mě možnost, že si budu muset vybrat mezi manželem a dětmi. Bylo před námi vždycky tolik času a možností. A najednou se zdá, že je pozdě.“

Něco se překlopí

Jak poznat, že je kvůli zásadním neshodám v otázce rodičovství čas vztah ukončit? Podle Pavly Koucké by se partneři měli hodně dobře znát. Když dokážou o dětech debatovat konstruktivně, dá se leckdy řešení najít. „Někteří lidé jsou velmi zodpovědní a pořízení dítěte podmiňují třeba vlastním bydlením. Pokud to je tak, lze o tom mluvit, spočítat, zda a kdy je to reálné,“ nabízí příklad. Ale zároveň dodává, že úplně stejně může bydlení být zástupným důvodem a pravá příčina leží jinde.

To, jestli se partnerův postoj změní, nejde nikdy úplně předvídat. „Ani partner to sám nemusí vědět,“ upozorňuje psycholožka. „Touhy vznikají v našem nevědomí. Proč po něčem toužíme, nebo naopak pociťujeme odpor, nemusíme vědět, a jak se to bude do budoucna vyvíjet, nemusíme ani tušit. Znám případy, kdy se ze zapřisáhlých odpůrců či odpůrkyň rodičovství stali takřka ze dne na den usilovači o početí. Změna může být náhlá, uvnitř se něco překlopí. Může to být třeba to, že se my nebo náš partner ocitneme v ohrožení života, osloví nás nějaký film, zapůsobí něčí slova či příběh, něco se změní v práci,“ říká Koucká.

Kdy si nerozhodný partner podle psycholožky zaslouží dostat další čas? Záleží na věku i na předpokládané délce čekání. A hlavně na tom, jestli je tím jediným, se kterým si dítě přejeme mít, nebo nám na tom upřímně zase tolik nezáleží. Protože i to je varianta, kterou je důležité si umět přiznat.

Článek byl poprvé publikovaný na heroine.cz 07.06.2021.