Litují, že se staly matkami. A bojí se o tom mluvit
Málokterá matka najde odvahu promluvit o tom, že lituje svého mateřství. Stále jde totiž o jedno z největších společenských tabu. Tyto ženy čelí stigmatizaci, a proto své pocity tají. Někdy i samy před sebou.
Litujete, že jste se rozhodly mít děti? Kdybyste mohly vrátit čas, volily byste v otázce mateřství jinak? ptala jsem se známých a jejich známých. Nikdo nelitoval nebo stopy vždycky vyšly nějak do ztracena. Pak jsem tuhle otázku položila na několika maminkovských diskusních webech a ve facebookových skupinách. Napsaly mi adminky, že to je mimo téma a že se to na místě, kde se ženy z mateřství radují nebo si vyměňují tipy, jak otěhotnět, vůbec nehodí. V diskusním éteru odpovídaly ženy nejčastěji tak, že mateřství litovat snad ani nejde, nebo radikálně hlásaly, že nikdo takový neexistuje. Zaznělo i „Která lituje, neříká pravdu. Nelituje žádná.“
Foto: Ronja Jung, eurefamiliengeschichte.de
Jenže mezitím, co jsem od šťastných matek a administrátorek diskusí dostávala rady, ať dělám něco užitečnějšího, mi začaly chodit zprávy. První z nich přišla v půl třetí ráno: „Jsem jedna z těch, které hledáte. Kdybych se měla vrátit zpátky k těm dvěma čárkám na testu, rozhodla bych se jinak.“
Ozvalo se mi jedenáct žen, o kterých se nedá říct vůbec nic zobecňujícího. Z velkých i malých měst. S různou úrovní vzdělání. Samoživitelky, které jen těžko prolamují konvenční bariéry trhu práce. Lékařka s kompletní rodinou. Úspěšná podnikatelka, která ostatním na kurzech radí, co se životem. Některé mi důvody toho, co cítí, vysvětlit neuměly nebo nechtěly. Ty ostatní s rozhovorem souhlasily, aby ukázaly dalším ženám, že v tom nejsou samy a že i na takovéhle pocity má matka právo.
Kdo necítí s námi, cítí proti nám
Psycholožce Pavle Koucké sděluji svůj první dojem. Že mám z dosavadních reakcí pocit, jako by mateřská lítost byla podle všeobecného mínění vlastně nemoc. Něco, co je potřeba změnit, léčit, odbornou pomocí dotyčnou matku opravit. „Trochu mi to připomíná převýchovu a podobné praktiky – když někdo necítí s námi, cítí proti nám a měl by být přenastaven,“ zamýšlí se Koucká. „Často ovšem tyto mateřské pocity pramení zejména z vyčerpání, z toho, že žena nemá čas na sebe a na své koníčky, a tak by okolí těchto matek udělalo lépe, kdyby jim s péčí o děti docela obyčejně pomohlo,“ říká.
Navzdory mé výše popsané zkušenosti s diskusními fóry se i tam občas objeví matka, která chce tabu prolomit. Setkává se buď s vylekaným doporučením, aby rychle vyhledala odbornou pomoc, převládá ale odsouzení a vzájemné ujišťování, že „my to máme jinak“. „Lituji, že jsem si pořídila dítě, že jsem nezauvažovala o potratu, že jsem se nechala natlačit do životní situace, ve které jsem nešťastná. Vadí mi, že nikam nemůžu, vadí mi, že nemám svůj plat, že jsme spadli s penězi dolů, že necestujeme,“ popisuje anonymní návštěvnice jedné z diskusí. „To přejde, zvykneš si,“ reagují sborově přítomné ženy, tedy ty přívětivější z nich. „Syn prospívá, je velice šikovný. Jenže já jsem zoufalá. Není dne, abych nelitovala svého rozhodnutí,“ hledá podle svých slov spřízněnou duši na fóru zase jiná matka. Dozvídá se, že by měla vyhledat pomoc odborníka, že není jediná, protože jedna z přispívajících „zná taky jednu takovou“, i to, že „jestli není provokatérka a myslí to vážně, je extra sobec, který myslí jen na sebe, což je vážně k zblití“.
Pavla Koucká má pro agresivní reakce na pocity neznámých žen dvě možná vysvětlení. „Rodičovské city nechováme výhradně k vlastním potomkům. V rozšířeném smyslu jsme my dospělí tak trochu rodiči všech dětí. S dětmi, jejichž matky litují, že se matkami staly, pak docela obyčejně soucítíme, což může vyústit v agresi. Další možností je ale i vytěsněná lítost agresivní matky, že ona sama se stala matkou. Sama u sebe tyto emoce odmítá a nechce si je uvědomovat, napadne kvůli nim tedy jinou matku. Jde o obranný mechanismus našeho ega – projikujeme si do druhých to, co u sebe samých nechceme vidět.“
Co když se tedy v roli matky dobře necítíme? A co když opravdu ze srdce litujeme? I Pavla Koucká vidí možné východisko v psychoterapii, která osten onoho pocitu otupí. „Litování nemusí zmizet úplně. Ale to, že se zmírní jeho palčivost a objeví se nové radosti, je fajn. Jde o to dobrat se ke smíření se svou mateřskou rolí, k nalezení sebe sama v této roli,“ říká. Klíčové je podle psycholožky najít někoho, kdo dítě skutečně miluje – může to být otec, babička nebo někdo další. „Aby se dítě vyvíjelo, potřebuje mít důvěryhodnou blízkou milující osobu. Nemusí to ovšem být matka. Ta může pomoci rozvíjet tento vztah, netlačit na sebe, a dítěti přitom zajistit to důležité,“ navrhuje Koucká.
Frustrované, unavené, vyhořelé
„Představa těhotenství a mateřství pro mě byla plná něhy a lásky. Realita byla jiná. Kdybych věděla, co nás čeká a kolik bolesti zažijeme, asi bych na těhotenství ani nepomyslela. Lituji toho,“ píše mi Jarka, která ve Středočeském kraji sama vychovává třináctiletou dceru. Její příběh je plný utrpení – předčasně ukončená školní docházka, nefunkční vztahy s muži, pobyt v azylovém domě, neustálá existenční nejistota a tíseň, šikana dcery ve škole, která vyústila do sebepoškozování. Jarčin život se zdá být nekonečným a nevyrovnaným bojem se systémem i s obyčejnou smůlou. Ve výsledku zdeptané a vyčerpané matce vychází – vychovávat v téhle situaci dceru štěstí zkrátka není a radovat se nedokáže.
V příbězích žen se několik věcí často opakuje. Frustrace z únavy. Jsou na všechno samy, některé bez partnera, některé navzdory jeho přítomnosti. Starost o finanční zajištění. Malý věkový rozdíl mezi dětmi a nonstop péče, která trvá bez přestávky roky, a z toho kolotoče není možné ani na chvíli odejít. A pak tíha tabu. Že ženu péče nenaplňuje stoprocentně. Že má pochyby o svých dětech nebo o svém vztahu k nim. Že „správná“ matka lásku po narození prostě nahodí a pak z ní radostně rozdává na úkor svého pohodlí, vzdělání, fyzických i psychických sil.
V mateřství se dá totiž vyhořet úplně stejně jako v profesi lékaře nebo řidiče autobusu. „Často vyhoří právě ty mámy, které se snažily být stoprocentní. Svým dětem se plně oddaly, stále se jim věnovaly, všestranně je rozvíjely, zdravě vařily. Přitom zapomínaly na sebe a na své rezervy. Podle mých zkušeností to lidé v okolí těchto matek tuší, často je dokonce sami nabádají, aby zvolnily. Bohužel má většina lidí představu, že když si na týden děti vezmou nebo je tu a tam vyzvednou ze školky, vše se rázem zlepší. Ale pokud jde opravdu o vyhoření, je třeba s dětmi pomáhat dlouhodobě a intenzivně,“ varuje Pavla Koucká.
Kateřina má tři syny ve věku šest, pět a tři roky. Během pandemie přišla o práci, momentálně jí nejvíc chybí finance a čas. „Když se na to podívám zpětně, tři děti, a ještě v tak malém věkovém rozpětí, bych si podruhé nepořídila,“ říká. Dodává ale, že situaci takhle vnímá až od rozvodu. „Během manželství mi na mateřství nic těžkého nepřišlo,“ krčí rameny. Teď jako samoživitelka bojuje, podobně jako Jarka, se systémem, nestíhá chodit do práce a děti zároveň vodit i vyzvedávat ze škol a školek. Časová a finanční tíseň jsou podle ní důvody, kvůli kterým by dnes změnila rozhodnutí, kolik bude mít dětí a kdy.
Jak hluboké jsou pochyby
Lucie vychovává v Praze své tři děti po boku manžela. Navzdory funkčnímu partnerskému vztahu popisuje, že mívá svá „období“. „V nich jsem si představovala, že někam odejdu a nevrátím se. Jsou to chvíle, kdy si připadám jak ve vězení nebo jako divoký kůň zavřený v ohradě. Štvalo mě, jak mě rodina, děti i samotné manželství, omezují. Že si prostě nemůžu dělat, co chci. Záviděla jsem stejně starým holkám bez dětí, kam to dotáhly,“ dodává.
Podobné myšlenky se podle Pavly Koucké v hlavách matek malých dětí líhnou velmi často, jde spíš o to, jak hluboké pochyby v nich doopravdy vzbuzují. „Skoro každá se někdy zasníme, jak by to bylo hezké, kdybychom mohly neuvařit, protože se nám zrovna nechce, dosyta se vyspat, budovat kariéru nebo si nalehko vyšlápnout do hor. Otázka je, jak hluboce po něčem jiném, než je péče o potomky, skutečně toužíme. Lucie bych se ptala, co by zrovna teď dělala, kdyby neměla děti. Co jí nejvíc chybí a jak často by to potřebovala. A hledaly bychom někoho, kdo by jí v tom mohl pomoci. Každá máma by měla mít čas pro sebe. Někdy to dělá divy,“ říká psycholožka.
Často vyhoří právě ty mámy, které se snažily být stoprocentní. Svým dětem se plně oddaly, stále se jim věnovaly, všestranně je rozvíjely, zdravě vařily. Přitom zapomínaly na sebe a na své rezervy.
I Marika, která žije v Brně, má tři děti. Problematický vztah má k tomu nejmladšímu, což je syn, kterého si původně velmi přála. K jejím pocitům vede dlouhá a komplikovaná cesta – nejdřív narození dvou dcer, třetí těhotenství, které přišlo nečekaně brzo, předčasný porod syna, se kterým nemohla v porodnici zůstat. Chlapec sice všechno ve zdraví přestál, Maričin vztah k němu ale jako by zůstal za sklem inkubátoru, ke kterému ho nejdřív týdny jezdila navštěvovat. „Od chvíle, kdy jsme ho konečně přivezli domů, dělala jsem pro něj jen to nejnutnější. Takže krmení a plíny. Teď, po těch letech, už mám pocit, že kdyby tu nebyl, byla bych rozhodně šťastnější. Bohužel. Necítím k němu víc než k dětem svých kamarádek. Je mi ze sebe kolikrát zle. Už to trvá pět let a můj postoj k němu je spíš horší,“ svěřuje se.
Marika si myslí, že na jejích pocitech se negativně podepsalo dlouhé odloučení, které přišlo po synově narození. Pavla Koucká s ní souhlasí a dodává: „Je tu pořád možnost vztah se synem navázat, pokud si to matka přeje. Znám takové případy. Někdy k tomu dojde v důsledku nějaké události, změny, kterou přinese život. A jindy v rámci psychoterapie.“ I Silvie Novotná z organizace Aperio, která provozuje poradny nebo krizovou linku pro rodiče, má z terénu zkušenost s přetíženými a vyčerpanými matkami, které mají po narození problém navázat k dítěti citový vztah. „Snaží se o dítě dobře starat, ale v porovnání s předchozími dětmi k němu necítí tu silnou vazbu,“ říká Novotná, jedním dechem nicméně dodává: „Za patnáct let, co dělám krizovou intervenci a poradenství, jsem se ale nesetkala s matkou, která by nahlas vyslovila, že lituje svého mateřství, toho, že dítě přivedla na svět.“
Stalo se vám, že jste někdy litovaly svého mateřství?
Čtyři roky natvrdo?
Často zaznívá argument, že české matky mají pro naplnění svého „poslání“ ideální podmínky. Tou základní je až čtyři roky dlouhá rodičovská dovolená. Jde o nadstandardní výhodu, nebo o přežitek, který ženy prakticky i pocitově zatlačuje hlouběji do rodinného hnízda, kde má být jejich pověstné místo, kde ale ony samy často být nechtějí? „Pro někoho je to výhoda, pro jiného ne,“ hodnotí až čtyřletou možnost čerpání Koucká. „Já jsem pro svobodu volby. Většina žen, které mají svou práci rády, dlouho studovaly a hodně své práci obětovaly, potřebuje alespoň trochu pracovat i v době, kdy mají malé děti. I pro maličké dítě je lepší mít spokojenou mámu, která dvě či tři hodiny denně pracuje, než mámu, která je frustrovaná, že nemůže dělat nic jiného než pečovat,“ uzavírá Pavla Koucká.
Chudoba, únava, zklamání, frustrace, zničená kariéra. Důvodů, proč ženy litují, že se staly matkami, je spousta. Většina příběhů ale nejspíš nikdy nezazní. Ženy svůj pocit, že se zpronevěřily mateřskému poslání, skrývají a žijí s ním v tichosti a pod velkým tlakem veřejnosti i svých přísných očekávání. Ozvala se mi také jedna žena s tím, že by ráda do článku přispěla svými zkušenostmi a názorem. Ptala se mě, jestli mě zajímá všechno, co prožila. Odpověděla jsem, že rozhodně ano. Reagovala až po několika dnech. „Sepsala jsem celý příběh, ještě nikdy jsem to takto neshrnula. Nemám ale odvahu ty strašné věci odeslat. Je to bolestivé. Omlouvám se, nezlobte se.“
Článek byl poprvé publikován v časopise Heroine 3/2020 a na webu Heroine.cz 14. 1. 2021.
Aktuální číslo
- Swap - nový životní styl, pro který je podstatné nacházet radost jinde než v nezřízené spotřebě.
- Co by ženy měly dělat, pokud by chtěly mít v důchodu stejně peněz jako muži?
- Ani umělá inteligence není objektivní a nestranná. Proč má AI předsudky?
- Náš feel good speciál jsme tentokrát věnovali chůzi. Jak to udělat, aby nás po dlouhém výšlapu nebolely nohy ani duše?
- K ročnímu předplatnému balíček pečujících krémů od L'Occitane zdarma
