Deprese a vyhoření můžou potkat každého. Nezlehčujte je, často jde o čas

Může nás před ní znevýhodňovat genetika a předurčená malá odolnost vůči stresu, může to být prožité trauma, může nás k ní dovést dlouhodobý stres. Odborníci rozeznávají i pacienty, kteří mají kvůli své citlivosti na sezónní vlivy známé „podzimní depky“. Důležité je i to, jaké vzorce chování jsme si osvojili doma – depresi totiž může vyvolat i takzvaná naučená bezmocnost. Pro všechny tyhle příčiny a pro samotnou depresi ale platí, že nepřichází náhle.

Kapku po kapce

Podle psychoterapeutky Martiny Viewegové se může deprese rozvinout kdykoli a prakticky u kohokoli, od kojenců po staré lidi. To, že se objeví, někdy na první pohled nedává smysl. Terapeutka ale říká, že varovné signály je možné často vystopovat dlouho do minulosti. „Setkávám se s dospělými, kteří trpí depresí, ale vzpomínají na to, že stejné příznaky měli už jako děti, často i se sebevražednými myšlenkami,“ popisuje Vieweghová. Velkou skupinu jejích klientů ale tvoří dospělí, u kterých se deprese objevila v pozdějším věku.

„Deprese nezačíná tím, že vám psychiatr sdělí, že máte depresi,“ říká Lenka Krákorová. „Mým spouštěčem nebyla jedna konkrétní událost, žádná tragická ztráta v rodině nebo životní veletoč. Jen jedna kapka za druhou naplnily můj osobní hrneček odolnosti, který začal přetékat. Nacházím se teď v životní fázi, kdy nevím, proč tu jsem, k čemu jsem dobrá,“ popisuje mladá žena.

Co se tedy v jejím životě pomalu měnilo? „Dokud jsem byla schopná fungovat alespoň navenek, ve smyslu pracovat a relativně normálně komunikovat s blízkými, říkala jsem si, že mám jen smutnější období. Že mě přestávají bavit věci, které mě naplňovaly? Že se zužuje okruh lidí, se kterými jsem schopná mluvit nebo trávit čas? Že to doma vypadá jako po výbuchu a já se na to jen dívám? Že se venku usmívám a doma pláču? To je přece normální, to se někdy děje každému,“ říkala si Lenka. Přesto ale hledala pomoc u psychoterapeuta a proti ní i její nemoci mezitím pracoval čas.

Nevydržet ve vlastním těle

„Lidé mívají různé příznaky, které se postupně díky terapii nebo sebereflexí naučí zachytit,“ vysvětluje Viewegová. „Obecně říkáme, že pro diagnózu je určující dva týdny pokleslá nálada. Někdo ale spíš cítí bolest celého těla, nepřekonatelnou únavu, nechutenství, příznaků je celá řada. Bývá ale přítomen smutek, člověk není schopen prožívat radost, emoce jsou obecně oploštěné, člověk ztrácí smysl, vidí vše černě. Nálada kolísá s tím, že rána bývají horší. Může se objevovat i úzkost. Rizikem deprese jsou sebevražedné myšlenky a sebevražednost,“ říká terapeutka.

„Ta vnitřní tíha přerostla do pocitu, že nevydržím ve vlastním těle. Nebolelo mě nic konkrétního, a přesto všechno. Šlo o období, kdy i tak racionální, zodpovědný, pragmatický člověk jako já, přemýšlel o ukončení života. O tom, zda by mi fyzická bolest ve formě sebepoškození neulevila od té psychické,“ vzpomíná Lenka na dobu, kdy se cítila nejhůř. Dnes říká, že jí pomohla paradoxně právě její pragmatičnost. „Nebyla jsem si jistá, jestli moje životní pojistka kryje i riziko sebevraždy. Bála jsem se, aby kvůli tomuhle rozhodnutí nepřišel táta o dům, kde společně žijeme a na který mám hypotéku. Nedokázala jsem vstát z postele, abych tu pojistku našla,“ vypráví.

Hra o čas

Diagnostiku i samotnou léčbu deprese v Česku podle Lenčiných zkušeností komplikuje to, že všechno dlouho trvá. „Když si zlomíte nohu, zavoláte si sanitku, hned vám pomohou od bolesti. Když bolí duše, čekáte na volný termín sezení většinou týdny, někdy měsíce. A rozhodně nenásleduje okamžitá úleva, ačkoli může jít o život, jako mně,“ říká Lenka. Vypráví, že jí psychoterapeutka navrhla léčbu na psychiatrii. Následovalo tedy další objednání a další čekání. A pak verdikt – střední až těžká deprese. „Poprvé to někdo vyslovil nahlas. Pak přišel předpis na antidepresiva. Vnitřní boj, že prášky nechci. Že to není řešení. Není, já do toho ale šla. Věřím, že mi dodaly energii v nejhorší době, abych začala aspoň trochu fungovat a měla sílu na to vybudovat si sebeuzdravující mechanismy pro dobu bez léků,“ vysvětluje.

Před Lenkou bylo čekání, kdy a jak antidepresiva zaberou. Její nechutenství přetrvávalo a na pořad dne přišla varianta hospitalizace nebo alespoň využití stacionáře. „Nechtěla jsem ale vypadnout z práce úplně, využívala jsem možnost home office a nízkého úvazku. Vyjít ven mezi lidi bylo stále v rovině sci-fi. Zvládnout online videohovory mi přechodně pomáhal neurol. Práce pro mě představovala stejnou měrou jak stres, tak kotvu zároveň,“ vzpomíná. Kombinace antidepresiv, psychoterapie a podpory přátel postupně zabrala. Lenka začala pomalu, přes období výživových drinků, zase jíst. „Svou snídaňovou misku jogurtu s vločkami a ovocem jsem jedla na pokračování čtyři hodiny. Byl to skvělý úspěch.“

Deprese není Ježíšek

Je možné se do člověka s depresí vcítit, chápat ho? Terapeutka Vieweghová si myslí, že ne. Naopak, stav nemocného může ale jeho okolí svými rádoby podpůrnými radami zhoršovat. Přítelkyním, dcerám, sestrám a dalším ženám ve svém okolí prý často radíme úplné hlouposti typu „Mysli pozitivně, jdi něco dělat, jsi líná, nepoddávej se tomu tolik, moc si to bereš, jsi přecitlivělá, když teď nejíš, tak alespoň zhubneš a další. „Samostatnou kapitolou jsou pak rodinní příslušníci, kteří na duševní onemocnění nevěří,“ upozorňuje Viewegová. „Deprese není Ježíšek, abychom řešili, jestli existuje, nebo neexistuje. Blízcí často demotivují i vlastní děti od vyhledání odborné pomoci, narušují proces léčby a často zhoršují stavy těch, kteří depresí trpí,“ říká.

„Já jsem teď ve fázi, kdy se s ní učím žít. Zjišťuju, co pro mě tahle nemoc vlastně znamená. Co ještě můžu, a co už ne. Učím se zacházet s vlastní duševní a emocionální energií, které už mám nějaký čas omezené množství. Snažím se být vědomě citlivá vůči vlastním hranicím, které celoživotně překračuju,“ říká Lenka. „Deprese s sebou nese stigma psychiatrické diagnózy a vnímám, že do určité míry je v naší kultuře stále trochu tabu.“

Chodící mrtvola

Poruchy spánku, nechutenství i samotná deprese můžou být podle Vieweghové taky doprovodným příznakem syndromu vyhoření. Termín, který poprvé použil v 70. letech minulého století psychiatr Herbert Freudenberger, se dá zjednodušeně označit jako vyčerpání, fyzické nebo psychické. V čem se liší od obyčejné únavy? „Únavu můžeme snadno napravit tím, že se vyspíme, uděláme si volno, regenerace proběhne rychle a tak, jak jsme zvyklí. U vyhoření nemáme ani energii na odpočinek. Tedy na aktivity, které by nám při únavě pomohly. Člověk ztrácí kreativitu, motivaci, mohou se objevit poruchy myšlení, paměti, koncentrace, snižuje se výkonnost, člověk bývá častěji nemocný,“ vyjmenovává psychoterapeutka.