Deprese a vyhoření můžou potkat každého. Nezlehčujte je, často jde o čas

31. prosinec 2021
46 022

Lenka Krákorová je zdravá devětatřicetiletá žena, která dělá práci snů na manažerské pozici. Přesto ještě nedávno nejedla, nespala a málem zemřela. „Vypadám jako krásná a úspěšná žena? Je hrozně zvláštní tohle slyšet a říkám si, kolik dalších žen a mužů, které za krásné a úspěšné považuju já sama, takhle klame tělem,“ říká Lenka, která bojuje s depresí. Momentálně se cítí líp, ale ne dobře. „Poznávám mechanismy, které u mě depresi spouští. A učím se seberespektu. Na prahu čtyřicítky.“

Může nás před ní znevýhodňovat genetika a předurčená malá odolnost vůči stresu, může to být prožité trauma, může nás k ní dovést dlouhodobý stres. Odborníci rozeznávají i pacienty, kteří mají kvůli své citlivosti na sezónní vlivy známé „podzimní depky“. Důležité je i to, jaké vzorce chování jsme si osvojili doma – depresi totiž může vyvolat i takzvaná naučená bezmocnost. Pro všechny tyhle příčiny a pro samotnou depresi ale platí, že nepřichází náhle.

Kapku po kapce

Podle psychoterapeutky Martiny Viewegové se může deprese rozvinout kdykoli a prakticky u kohokoli, od kojenců po staré lidi. To, že se objeví, někdy na první pohled nedává smysl. Terapeutka ale říká, že varovné signály je možné často vystopovat dlouho do minulosti. „Setkávám se s dospělými, kteří trpí depresí, ale vzpomínají na to, že stejné příznaky měli už jako děti, často i se sebevražednými myšlenkami,“ popisuje Vieweghová. Velkou skupinu jejích klientů ale tvoří dospělí, u kterých se deprese objevila v pozdějším věku.

Že se venku usmívám a doma pláču? To je přece normální, to se někdy děje každému.

„Deprese nezačíná tím, že vám psychiatr sdělí, že máte depresi,“ říká Lenka Krákorová. „Mým spouštěčem nebyla jedna konkrétní událost, žádná tragická ztráta v rodině nebo životní veletoč. Jen jedna kapka za druhou naplnily můj osobní hrneček odolnosti, který začal přetékat. Nacházím se teď v životní fázi, kdy nevím, proč tu jsem, k čemu jsem dobrá,“ popisuje mladá žena.

Co se tedy v jejím životě pomalu měnilo? „Dokud jsem byla schopná fungovat alespoň navenek, ve smyslu pracovat a relativně normálně komunikovat s blízkými, říkala jsem si, že mám jen smutnější období. Že mě přestávají bavit věci, které mě naplňovaly? Že se zužuje okruh lidí, se kterými jsem schopná mluvit nebo trávit čas? Že to doma vypadá jako po výbuchu a já se na to jen dívám? Že se venku usmívám a doma pláču? To je přece normální, to se někdy děje každému,“ říkala si Lenka. Přesto ale hledala pomoc u psychoterapeuta a proti ní i její nemoci mezitím pracoval čas.

Nevydržet ve vlastním těle

„Lidé mívají různé příznaky, které se postupně díky terapii nebo sebereflexí naučí zachytit,“ vysvětluje Viewegová. „Obecně říkáme, že pro diagnózu je určující dva týdny pokleslá nálada. Někdo ale spíš cítí bolest celého těla, nepřekonatelnou únavu, nechutenství, příznaků je celá řada. Bývá ale přítomen smutek, člověk není schopen prožívat radost, emoce jsou obecně oploštěné, člověk ztrácí smysl, vidí vše černě. Nálada kolísá s tím, že rána bývají horší. Může se objevovat i úzkost. Rizikem deprese jsou sebevražedné myšlenky a sebevražednost,“ říká terapeutka.

Nebyla jsem si jistá, jestli moje životní pojistka kryje i riziko sebevraždy.

„Ta vnitřní tíha přerostla do pocitu, že nevydržím ve vlastním těle. Nebolelo mě nic konkrétního, a přesto všechno. Šlo o období, kdy i tak racionální, zodpovědný, pragmatický člověk jako já, přemýšlel o ukončení života. O tom, zda by mi fyzická bolest ve formě sebepoškození neulevila od té psychické,“ vzpomíná Lenka na dobu, kdy se cítila nejhůř. Dnes říká, že jí pomohla paradoxně právě její pragmatičnost. „Nebyla jsem si jistá, jestli moje životní pojistka kryje i riziko sebevraždy. Bála jsem se, aby kvůli tomuhle rozhodnutí nepřišel táta o dům, kde společně žijeme a na který mám hypotéku. Nedokázala jsem vstát z postele, abych tu pojistku našla,“ vypráví.

Hra o čas

Diagnostiku i samotnou léčbu deprese v Česku podle Lenčiných zkušeností komplikuje to, že všechno dlouho trvá. „Když si zlomíte nohu, zavoláte si sanitku, hned vám pomohou od bolesti. Když bolí duše, čekáte na volný termín sezení většinou týdny, někdy měsíce. A rozhodně nenásleduje okamžitá úleva, ačkoli může jít o život, jako mně,“ říká Lenka. Vypráví, že jí psychoterapeutka navrhla léčbu na psychiatrii. Následovalo tedy další objednání a další čekání. A pak verdikt – střední až těžká deprese. „Poprvé to někdo vyslovil nahlas. Pak přišel předpis na antidepresiva. Vnitřní boj, že prášky nechci. Že to není řešení. Není, já do toho ale šla. Věřím, že mi dodaly energii v nejhorší době, abych začala aspoň trochu fungovat a měla sílu na to vybudovat si sebeuzdravující mechanismy pro dobu bez léků,“ vysvětluje.

Blízcí často demotivují i vlastní děti od vyhledání odborné pomoci.

Před Lenkou bylo čekání, kdy a jak antidepresiva zaberou. Její nechutenství přetrvávalo a na pořad dne přišla varianta hospitalizace nebo alespoň využití stacionáře. „Nechtěla jsem ale vypadnout z práce úplně, využívala jsem možnost home office a nízkého úvazku. Vyjít ven mezi lidi bylo stále v rovině sci-fi. Zvládnout online videohovory mi přechodně pomáhal neurol. Práce pro mě představovala stejnou měrou jak stres, tak kotvu zároveň,“ vzpomíná. Kombinace antidepresiv, psychoterapie a podpory přátel postupně zabrala. Lenka začala pomalu, přes období výživových drinků, zase jíst. „Svou snídaňovou misku jogurtu s vločkami a ovocem jsem jedla na pokračování čtyři hodiny. Byl to skvělý úspěch.“

Deprese není Ježíšek

Je možné se do člověka s depresí vcítit, chápat ho? Terapeutka Vieweghová si myslí, že ne. Naopak, stav nemocného může ale jeho okolí svými rádoby podpůrnými radami zhoršovat. Přítelkyním, dcerám, sestrám a dalším ženám ve svém okolí prý často radíme úplné hlouposti typu „Mysli pozitivně, jdi něco dělat, jsi líná, nepoddávej se tomu tolik, moc si to bereš, jsi přecitlivělá, když teď nejíš, tak alespoň zhubneš a další. „Samostatnou kapitolou jsou pak rodinní příslušníci, kteří na duševní onemocnění nevěří,“ upozorňuje Viewegová. „Deprese není Ježíšek, abychom řešili, jestli existuje, nebo neexistuje. Blízcí často demotivují i vlastní děti od vyhledání odborné pomoci, narušují proces léčby a často zhoršují stavy těch, kteří depresí trpí,“ říká.

„Já jsem teď ve fázi, kdy se s ní učím žít. Zjišťuju, co pro mě tahle nemoc vlastně znamená. Co ještě můžu, a co už ne. Učím se zacházet s vlastní duševní a emocionální energií, které už mám nějaký čas omezené množství. Snažím se být vědomě citlivá vůči vlastním hranicím, které celoživotně překračuju,“ říká Lenka. „Deprese s sebou nese stigma psychiatrické diagnózy a vnímám, že do určité míry je v naší kultuře stále trochu tabu.“

Chodící mrtvola

Poruchy spánku, nechutenství i samotná deprese můžou být podle Vieweghové taky doprovodným příznakem syndromu vyhoření. Termín, který poprvé použil v 70. letech minulého století psychiatr Herbert Freudenberger, se dá zjednodušeně označit jako vyčerpání, fyzické nebo psychické. V čem se liší od obyčejné únavy? „Únavu můžeme snadno napravit tím, že se vyspíme, uděláme si volno, regenerace proběhne rychle a tak, jak jsme zvyklí. U vyhoření nemáme ani energii na odpočinek. Tedy na aktivity, které by nám při únavě pomohly. Člověk ztrácí kreativitu, motivaci, mohou se objevit poruchy myšlení, paměti, koncentrace, snižuje se výkonnost, člověk bývá častěji nemocný,“ vyjmenovává psychoterapeutka.

Foto: Shutterstock

Heroine má newsletter!

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Všechny tyhle příznaky zná pětadvacetiletá Tereza, ředitelka malé školky. Se syndromem vyhoření je doma na neschopence. „Problémy jsem pociťovala už několik měsíců, ale to nejhorší přišlo asi před měsícem. Přestala jsem absolutně komunikovat s lidmi i se svou rodinou, jen jsem brečela a ležela v posteli,“ říká Tereza. Syndrom vyhoření jí byl diagnostikován dílem vinou velkého pracovního nasazení a dílem kvůli dlouhodobému stresu s nemocnou sestrou. Svoje pocity dodnes nedokáže přesně popsat. „Je to něco tak strašného. Přesně, jak říká můj přítel, z člověka se stane chodící mrtvola.“

Tereza se díky rychlé reakci rodiny dostala brzy do péče lékařů. Léčí se zatím měsíc. „Docházím pravidelně k psychologovi a beru antidepresiva. Teď, po čtyřech týdnech, se konečně zase cítím aspoň trošku jako já,“ dodává. Martina Viewegová zdůrazňuje, že i u téhle diagnózy jde o čas. „Čím dřív se situace podchytí, tím lépe. V časnějších stádiích stačí změna denního režimu, úprava zvyklostí, relaxační techniky. Později je často nutné podpořit člověka medikací, někdy je nutné alespoň půlroční volno, v krajním případě je nutné úplně změnit profesi,“ popisuje.

Vyhoří i rodiče nebo studenti

Depresi i syndrom vyhoření spojují podle zkušeností Lenky i Terezy témata, na kterých je při léčení potřeba intenzivně pracovat – přehnaná odpovědnost, velké nároky na sebe samu, neschopnost odpočívat, neschopnost říct ne a upozaďování vlastních potřeb na úkor všeho ostatního. Ohrožení syndromem vyhoření totiž nejsou jen lékaři nebo další pomáhající profese, jak se často uvádí. Velké zastoupení mají právě i pedagogové, umělci, politici nebo rodiče a studenti. „Někdo může vyhořet v důsledku velkého množství práce, někdo v důsledku toho, že má práce málo. Samozřejmě hrají roli i další faktory. Osobnost člověka, vztahy na pracovišti nebo schopnost a dovednost odpočívat. A překvapivě i základní sebepéče, kam patří spánek, jídlo a pohyb. A tím nemyslím posilovna, ale obyčejná procházka,“ uzavírá psychoterapeutka.

Článek byl na Heroine.cz poprvé publikován 16. září 2020.

Aktuální číslo

  • Žijí s postižením, ale to nedefinuje jejich osobnost ani přístup ke světu
  • Máte odvahu zpomalit? Být offline, žít svým vlastním tempem a být v klidu? Inspiraci najdete v rubrice Feel good
  • Foto na titulní straně: Eliška Sky x Midjourney
  • Speciální příloha o umělé inteligenci. Co bychom jï měli naučit především?
  • Více než 180 stran čtení, které způsobuje nezávislost
Popup se zavře za 8s