Je to šilhavej krtek. Urážení učitelů je problém, děti by však měly dostat prostor vyjádřit svůj názor

„Šilhavej krtek.“ „Smrdí. Za dobu mého studia vystřídala tři trička.“ “Je dokonalým příkladem toho, že na školách vyučují sociopatická hovada.” „Násoska, kterej se tahal s žačkama, nadržoval svým oblíbencům a ostatní potápěl.“ „Odpad.“ „Nejhorší učitelka na škole. Jenom řve.“

Toto jsou autentická hodnocení převzatá z webu Oznámkuj učitele. S trochou snahy by bylo možné najít ještě mnohem horší, plná slov, která v televizi nesmí padnout před desátou večer a ve slušné společnosti ideálně nikdy. Web existuje už několik let, až v poslední době se na něj ale zaměřuje pozornost. Podle serveru iRozhlas.cz se některé školy pokoušely „šikanózní“ zprávy z webu odstranit, nikomu včetně policie se však nepovedlo kontaktovat a k zodpovědnosti hnát provozovatele, kterým je pravděpodobně Čech žijící dlouhodobě v USA. Na Facebooku vznikla stránka Oznámkuj učitele je zlo, jejíž členové shromažďují zvlášť šokující komentáře a zapojují se i do různých diskuzí a skupin, kde hledají podporu pro nucené uzavření webu.

Hned na začátek si pojďme říct, že bodyshaming, fatshaming ani jiný shaming nemá mít ve veřejné diskusi místo. Nikdo by nikomu neměl sprostě nadávat, vyjadřovat se k jeho postavě, obličeji nebo stylu oblékání. Nikdo nemá o nikom šířit pomluvy ani své fantazie, které se dotyčného či dotyčné týkají. To aby náhodou nevznikl dojem, že schvaluji posílání vyučujících do p.dele nebo do plynu. Ne, to se opravdu nemá dít a nedivím se školám a pedagogům, kteří schytali největší hejty, že se chtějí bránit. Určitě by bylo dobře, kdyby provozovatel webu spolupracoval a vulgární komentáře mazal nebo skrýval.

Na druhou stranu bychom se ale měli zamyslet i nad tím, proč mají děti (nebo i dospělí, kteří ovšem také bývali dětmi a ze školy si evidentně odnesli silné dojmy a chabý pravopis) potřebu chodit anonymně plivat na svoje vyučující na internet. A nespokojme se s konstatováním, že děti jsou čím dál horší, agresivnější, sprostší, a nic jim není dost dobré. Na webu Oznámkuj učitele se totiž dají najít i komentáře, které ukazují, že děti zároveň nemají problém své vyučující ocenit: „Naše spása a radost. Poslouchat ho je vždy zážitek.“ „Skvělý učitel, i když mám za dva, i přesto mi přijde super, milý a ochotný. Prostě bezva.“ „Je velmi vtipná, ale zároveň přísná. Odlehčuje hodinu svým humorem.“ „Milá, ale také dost náročná, je vidět, že chce, abychom si něco z výuky odnesli.“

Neobstojí ani rozšířená představa, že děti jsou lenoši a učit se vlastně vůbec nechtějí. Značná část pochvalných i kritických komentářů se totiž točí kolem toho, zda vyučující „naučí“ nebo „nenaučí“. Obzvlášť komentující rozčiluje, když výklad nepochopí, nemají prostor klást otázky, musejí práci ze školy dohánět doma, a nakonec když dostanou špatnou známku z testu.

Pojďme chvíli neřešit, jestli by se měl nebo neměl zavírat web, na kterém lze publikovat i sprosté urážky, a pojďme si položit jinou otázku: pro koho jsou tu vlastně školy? A jakou roli v nich hrají nebo mají hrát děti?

Školy můžeme vidět jako instituce, kde se především předává učivo a vytváří se budoucí pracovní síla. Taky je můžeme vnímat jako místo, kam chodí učitelé do práce. Nebo o nich budeme přemýšlet jako o místě, kde děti tráví značnou část svého dětství. Jinou optikou můžeme vidět firmu (školu), která prostřednictvím zaměstnanců (vyučujících a dalších) poskytuje službu (výuku a výchovu) svým klientům (dětem, potažmo jejich rodičům, kteří na provoz školy přispívají ze svých daní).

Zkusme se na školu podívat očima dětí. Docházejí roky do instituce, kterou si nejspíš nevybraly, a tráví v ní spoustu času. Očekává se od nich, že budou bez odporu plnit příkazy. Jejich osobnost, chování i výkon jsou neustále posuzovány a hodnoceny. Jsou vnímány jako jakási surovina, kterou je třeba zformovat a opracovat. A to je přece v pořádku, vždyť jedině dospělí vědí, co je vhodné a nevhodné, žádoucí a nežádoucí, nebo jak vypadá dobře odvedená práce.

Proč ale děti, kterých se škola bytostně týká, mají tak málo příležitostí vyjádřit se k tomu, jak se tam cítí a co zažívají? Ano, mnoho škol už dnes má svůj školní parlament. Je to velký posun od časů, kdy jsme do školy chodili my, generace 40+. Jenže do školního parlamentu se logicky hlásí ti nejaktivnější žáci a žákyně, kteří mají důvěru v systém a dost sebevědomí - a mnohdy mohou tak maximálně rozhodovat o tom, jestli se třídy vymalují na modro nebo na zeleno nebo kdy se bude konat Den v pyžamu. Kdo se ale opravdu ptá na názor a pocity té tiché Majdy z páté lavice nebo sígra Matěje, který má každé pololetí nejméně důtku třídního učitele?

Ve světě, kde můžete ohodnotit každou kavárnu, restauraci, e-shop, produkt nebo kurýra, který vám mezi dveřmi předal nákup, mi přijde zvláštní tvářit se, že kvalita práce jednotlivých vyučujících by nijak hodnocena být neměla. A to i s odkazem na nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle kterého je pedagog při výkonu své profese osobou veřejného zájmu a „musí strpět vyšší míru veřejné kontroly a kritiky, pokud se kritika týká jeho profesní činnosti“. 

Všichni přece víme, že ve školách působí skvělí učitelé, ale také ti, kteří svou profesi nezvládají. Vyučující mají obrovskou moc nad kvalitou života svých žáků a žákyň. Pokud je jejich vliv destruktivní, kde se děti dovolají pomoci? Není zvláštní, že v době posedlé ratingem a počtem hvězdiček názory dětí v podstatě nikoho nezajímají? Čeho se systém obává, když dětem nedává hlas? Přitom už nyní existují vyučující, kteří evaluaci do svého působení zahrnují, a zatím si na hrubost a agresivitu žactva nestěžují.

Mám takovou (možná naivní a idealistickou) představu, jak by to mohlo vypadat.

Děti od třetí třídy včetně by jednou nebo dvakrát ročně dostaly dotazník, kde by mohly napřed na číselné škále a postupem času i slovně ohodnotit vyučujícího podle zadaných kritérií. Mohly by hodnotit srozumitelnost výkladu, dostatek prostoru na procvičení, ochotu odpovídat na otázky. Stejně důležitá je ale i atmosféra hodin a přístup vyučujících k žactvu. Mají děti pocit, že někomu záleží na tom, aby se v hodině cítily dobře? Dostanou se ke slovu? Nebojí se položit otázku? Dalo by se začít zvolna, napřed jen se třídami, kde to vyučujícímu „šlape“, a až postupně přidávat i ty, kde si není úplně jistý.

Tam, kde by v nějaké třídě vyvstal problém, by si vyučující mohl přivést kolegu nebo kolegyni na hospitaci v hodině s jasným zadáním: sleduj, jak se mi ne/daří zapojit všechny děti, zda zvládnu jasně odpovídat na položené dotazy, v jaký moment začnu ztrácet nervy a zvyšovat hlas. Pokud by se ukázalo, že je problém hlubší, zasáhlo by vedení školy. Vyučujícího by hned nevyhodilo nebo nepotrestalo, ale poskytlo by mu podporu - třeba ho v rámci dalšího vzdělávání vyslalo na kurz respektující komunikace.

Vedení školy, které by v mém ideálním světě nebylo příliš zatížené řešením ucpaných záchodů, chybějícího nářadí v tělocvičně nebo sháněním kuchařky za minimální mzdu, by mělo čas a motivaci pracovat s výsledky evaluací a podle toho nastavovat vizi dalšího zlepšování své školy: například sjednotit způsob zadávání testů a domácích úkolů, pravidla hodnocení, komunikace a chování dětí i vyučujících ve třídě.

Věřím, že až budeme mít ve škole skutečně bezpečné prostředí, kde děti budou moci vyjádřit svůj názor, kde se vyučující nebudou bát požádat o pomoc a podporu, a kde vedení bude záležet na spokojenosti všech, nebudeme potřebovat weby typu Oznámkuj učitele. Do té doby se s jejich existencí ale nejspíš budeme muset smířit.