Svět vzdělání nabízí za peníze „lepší" třídy na státních školách. Pomáhá ale hlavně těm, kdo už mají náskok

Představte si, že jste rodič budoucího prvňáka a dostanete na vybranou. Vaše dítě může chodit do „áčka“, kde bude mít 26 spolužáků a spolužaček, včetně těch s poruchami učení a odlišným mateřským jazykem, angličtinu povede česká paní učitelka a matematika bude nevstřícná klasika se sloupečky příkladů. Nebo může jít do „béčka“, kde bude působit rodilý mluvčí angličtiny a celkem 22 vybraných bystrých dětí se bude rozvíjet také díky osobnostně-sociální výchově, osvojí si základy programování, logiky a matematiky podle Hejného.

Kterou třídu byste pro své dítě zvolili?

Tuším, že naprostá většina rodičů by dala cokoliv za to, aby mohla potomka umístit do „lepší“ třídy, a to zvlášť v situaci, kdy by taková třída fungovala na běžné veřejné základní škole a za veškerý program a aktivity navíc se doplácely zhruba dva tisíc měsíčně. Není se čemu divit, protože všichni rodiče pro své děti chtějí to nejlepší – milou a erudovanou paní učitelku a taky znalosti a dovednosti, které jim pomohou uspět v dnešním světě.

Dvojkolejné vzdělávání na veřejné škole

Přesně to nabízí třídy soukromé společnosti Svět vzdělání. V roce 2015 – možná je to jen shoda náhod, ale právě v tom roce byla v českých školách zavedena inkluze – ji založil Tomáš Blumenstein, regionální moravský politik a zároveň jeden z čelních představitelů společnosti Mensa ČR, který se angažuje v podpoře nadaných dětí. Třídy Světa vzdělání dnes fungují na veřejných základních školách ve více než dvaceti především moravských a slezských městech. Rodiče, kteří stojí o zařazení svého dítěte, se s ním musejí ještě před oficiálním zápisem do prvních tříd dostavit k výběrovému řízení. Poptávka vysoce převyšuje nabídku. Výsledkem je, že už desátým rokem na tuctech základních škol funguje dvojkolejné vzdělávání, kdy „obyčejné“ nebo dokonce „horší“ děti dostávají „klasiku“, zatímco „lepší“ získávají nadstandardní vzdělání v prostředí, kde je neruší ani sociálně slabší, ani cizinci, ani děti s dyslexií, dysgrafií nebo ADHD. Jelikož jsou veškeré aktivity navíc vedené v rozvrhu jako kroužky, jde o legální praxi a ani Česká školní inspekce mnoho nezmůže.

Naposledy na praxi Světa vzdělání upozornil server Novinky.cz. Tomáš Blumenstein reagoval obratem otevřeným dopisem, k němuž připojil desítky ohlasů od rodičů a spolupracovníků. Jak v dopise, tak i na webu vzdělávací společnosti Blumenstein tvrdí, že „do našich tříd hledáme především ty žáky, jejichž rodičům záleží na vzdělání a rozvoji jejich dětí. Naší filozofií je i cenová dostupnost a mezi našimi rodiči nejsou primárně lidé bohatí, ale jsou to lidé, kteří na žebříčku hodnot mají vzdělání jako prioritu. Článek se snaží pošlapat naši snahu o zkvalitňování českého vzdělávání jako celku“. Nechme nyní stranou, že pro spoustu rodin není dvoutisícový měsíční náklad na každé dítě navíc žádná prkotina. Rodiče, kteří se k dopisu připojili, projevují ostřejší názory a nejdou daleko pro slova jako „závist“, „brak“, „žvásty“ nebo „bulvár“. Podobně se vyjadřují i mnozí čtenáři a čtenářky v diskusi pod článkem.

Jsou opravdu „lepší“, nebo jen „lépe narození“?

Rodičům se samozřejmě nelze divit, že se na novinářku zlobí, když poukazuje na nerovnosti, které Svět vzdělání ve školách vytváří. Je pochopitelné, že využijí možnosti, které se jim a jejich dětem nabízejí. Hlavní problém je, že vůbec dopustíme, aby podobné nerovnosti vznikaly – a ještě naskočíme na tvrzení, že se takto „zkvalitňuje české vzdělávání“. Přitom je to právě naopak.

Česko je dlouhodobě zemí, která převážně neumí – a možná ani nechce –vytahovat nahoru děti z rodin s nízkým socio-ekonomickým statusem. Dítě, které se narodí vysokoškolsky vzdělaným rodičům s nadprůměrným příjmem, už v podstatě vyhrálo životní loterii. Destabilizující chudoba, tedy řetězící se problémy s nezaměstnaností, exekucemi a živořením na ubytovnách nebo v předražených a přeplněných bytech placených ze státního příspěvku na bydlení dítě v podstatě automaticky odsuzuje ke vzdělávacímu neúspěchu: vysokým absencím, opakování ročníků, předčasným odchodům ze vzdělávání. Na to máme data, třeba skvělou Mapu vzdělávání od PAQ Research. Stejně tak Česká školní inspekce opakovaně upozorňuje na to, že žactvo ze sociálně slabších regionů zaostává mnohdy za vrstevníky z bohatších lokalit natolik, že to odpovídá i třem letům školní docházky. V rámci jednoho státu a mnohdy jednoho města tu máme třídy a školy na úrovni Singapuru, ale také na úrovni rozvojových zemí. A navíc: „Žáci s nižším SES (socio-ekonomickým statusem) vykazují nižší úroveň sebedůvěry ve svém učení se matematice a českému jazyku, častěji se setkávají s výskytem demotivujícího chování učitele a především na 2. stupni základní školy se méně často těší na setkání se svými spolužáky ve škole,“ stojí ve vyhodnocení srovnávací testů páťáků a deváťáků.

Komu se má pomáhat?

Co mají tyto smutné statistiky společného s výběrovými a placenými třídami Světa vzdělání? Zdánlivě málo, a přece víc než dost. Děti, které do nich chodí, mají štěstí. Pro jejich rodiče je vzdělání důležité, svoje potomstvo dobře vedou a rozvíjejí od prvních dnů života a ve správný čas vědí, kde pro ně najít a zaplatit „něco navíc“. Ve škole pak tyto děti skvěle prospívají a ze startovní čáry, kterou mají posunutou už tak hodně dopředu, běží lehkým krokem bez překážek vstříc světlým zítřkům. Učí se s radostí, bádají, přemýšlejí a jsou vedeny k hezkým vztahům k sobě samým i spolužactvu – na základě toho, že byly už před šestým rokem života vyhodnoceny jako perspektivní.

Pár stovek dětí ve výběrových třídách se může jevit jako marginálie, ale současně jako ozvěna devadesátkového kapitalismu ve stylu „do or die“, jehož ovoce sklízíme doteď. Chápu, že případné zrušení Světa vzdělání by objektivně zhoršilo situaci dětí, které tam nyní chodí a jsou velmi spokojené. Mnohem férovější by ovšem bylo, kdyby si pan Blumenstein zkrátka založil síť soukromých škol se vším, co k tomu náleží, a nevyzobával si do svých tříd děti, s nimiž jsou objektivně vzato nejmenší problémy, zatímco většinu nákladů spojených s jejich docházkou do školy platí daňoví poplatníci. A dětem z těch „horších“ tříd bych přála, aby se jejich zřizovatel chytil za nos a zařídil jim také hodiny logiky, osobnostně-sociálního rozvoje a anglické konverzace. Protože právě ti, kteří si je (nejen) podle Světa vzdělání „zaslouží“ nejmíň, by z nich měli největší prospěch.