Z 24 devaťáků jen čtyři Češi. Jak se učí na škole, kde každé druhé dítě nepochází z Česka
Chodí v Česku do školy, česky ale téměř nemluví. A přibývá jich. Dětí s odlišným mateřským jazykem, jiným státním občanstvím nebo i těch, kteří občanství sice mají, ale jejich znalost jazyka je omezená. Jejich rodiče přicházejí do naší země za prací, rodinou, lepším životem. Na českém vzdělávacím systému je, aby si poradil s jejich potomstvem. Jak se to daříí? Pozitivním příkladem může být pražská škola, kde z Česka není téměř polovina žáků.
Fakultní základní škola Mezi Školami stojí pár kroků od metra Hůrka, v pražské čtvrti Nové Butovice. Už cestou od stanice metra jsou vidět obchody s nápisy a vývěsními tabulemi v cyrilici, malá restaurace na rohu nabízí boršč, varenyki i gruzínskou specialitu chačapuri. Praha 13 patří ke čtvrtím, kde dlouhodobě značná část obyvatel pochází ze zemí bývalého Sovětského svazu, a to se odráží i v místních školách.
Podle statistik ministerstva školství chodí cizinců a dětí s odlišným mateřským jazykem do českých škol průměrně 7,5 procenta, v Praze pak jde o cca 17 procent. Například Středočeský kraj má kolem osmi procent dětí s odlišným mateřským jazykem, Plzeňský kraj desetinu, a to hlavně kvůli rozsáhlým průmyslovým zónám. „Tak to u nás všechny statistik strčíme do kapsy,“ směje se zástupkyně ředitele Marta Šefčíková. „My máme 800 dětí a z nich 350 až 400 má odlišný mateřský jazyk nebo občanství.“
Co dalšího se v textu dočtete:
- v čem je výuka ve třídách, kde někdy převažují cizinci nad Čechy náročnější
- jak se dětem dostává podpory psychologů
- v čem vidí škola problém do budoucna
Z 24 vlajek čtyři české
Kráčíme chodbami budovy postavené v klasickém stylu sídlištních škol z doby socialismu. Na zemi lino, na zdech práce žactva. A také vlajky, prezentace o různých státech, barevně ztvárněné názvy jazyků. „V naší škole máme děti z 27 zemí světa. Samozřejmě nejvíc jich je z Ruska a Ukrajiny, ale i ze zbytku bývalého Sovětského svazu, z Rumunska, Číny, Íránu, Vietnamu, Albánie, Makedonie, Brazílie… Když jsme loni vyvěšovali tablo našich deváťáků, ke svým fotkám přimalovávali vlajky podle země původu. Z 24 vlajek byly čtyři české.“ Dosedáme ke stolu v pracovně zástupkyně, kde leží písemné práce z češtiny od třeťáků a třeťaček. Marta Ševčíková je bere do ruky a počítá: „Máme 26 dětí, z toho 15 cizinců. A k tomu děti s dysfázií a různými podpůrnými opatřeními – a to je jen jedna z našich tříd. Některé děti zvládají češtinu a obecně výuku lépe, jiné hůř. Platí to o cizincích i rodilých Češích.“
