Jsou víceletá gymnázia vhodná pro mimořádně nadané děti? Spíše ne. Nedokážou s nimi totiž pracovat

Třináctiletý Sebastian začal číst ve třech letech. A už na začátku školní docházky bylo patrné, že má úplně jiné zájmy než vrstevníci. „Spíš si rozuměl s dospělými a to mu zůstalo doteď. Sleduje politickou situaci ve světě a je schopný o ní komunikovat na úrovni s lidmi, kteří tomu rozumějí,“ vypráví jeho otec Matěj. Na rozhovor si odskočil v pracovním oblečení, zrovna se chystá natírat plot.

Rodina žije v jedné středočeské malé obci a že jsou Sebastian i jeho starší sestra Gabriela mimořádně nadané děti, se zjistilo poměrně brzy. Hlavně kvůli tomu, že chlapec neustále bojoval s problémy ve škole. A to přesto, že ho odmala zajímají jazyky.

„Ovládá nebo se jich učí šest. Angličtinu, španělštinu, norštinu, korejštinu, francouzštinu, ruštinu. Zajímají ho i mrtvé jazyky. Zjistil třeba, že na ostrově Man žijí poslední čtyři lidé, kteří ovládají místní jazyk, a rozhodl se ho studovat proto, že jej chce zachránit,“ vypráví jeho matka Anna, která pracuje jako projektová manažerka.

Na základní škole to nešlo

Kromě toho má taky chlapec i hluboké znalosti IT. „Na darkweb se uměl dostat už před třemi lety. Ale taky se zajímá o umění, hraje v základní umělecké škole na piano, stříhá a natáčí filmy,“ vypočítává matka zájmy, jimž se Sebastian dokáže věnovat do hloubky – a to ještě nejsou všechny.

Na prvním stupni vyměnil dvě základní školy, ani jedna z nich neuměla s jeho nadáním pracovat, a to i přesto, že rodiče zařídili vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, která jeho vysoký intelekt potvrdila. To později doložily i další testy, v nichž mu vyšlo IQ kolem 140. Tak vysoký intelekt mají pouze necelá dvě procenta lidí. Mezi jejich schopnosti patří mimo jiné to, že se dokážou ponořit daleko hlouběji do studia než vrstevníci, pohání je touha pochopit, jak věci fungují, dobrat se jejich smyslu, a jsou frustrovaní, když se jim to z nějakých důvodů nedaří.

Logickým krokem rodiny proto bylo rozhodnutí dát chlapce na blízké víceleté gymnázium, které by mělo z principu jeho hlad po vědomostech uspokojit. Jenže se ukázalo, že ani tato škola nedokáže s mimořádným nadáním Sebastiana pracovat. A to i kvůli tomu, že chlapec je stejně jako téměř všichni mimořádně nadaní hypersenzitivní. I proto je už několik let v péči psychiatričky.

… a na víceletém gymnáziu to není lepší

Přírodovědné gymnázium, kde se musel z týdne na týden naučit nazpaměť třicet názvů kapradin, děti jsou zahlcené obrovským množstvím učiva a neustále píšou testy, někteří učitelé jeho jinakost nezvládají a s jeho nadáním pracují tak, že mu dají práci navíc, se taky rychle ukázalo jako nevhodné. Nepomohl ani individuální vzdělávací plán doporučený poradnou.

„Reakcí většiny škol, které mají dítě diagnostikované jako nadané, je mu ještě přidat práci a učení. Někteří učitelé tyto malé děti doslova terorizují. Takže si začal stěžovat na bolesti hlavy a únavu. Na konci primy se zhroutil. Dostal panickou ataku a ve škole zkolaboval. Přestal dýchat, musela jsem si pro něj přijet a skončil v nemocnici. Vyšetření ale neprokázalo žádnou chorobu,“ vzpomíná matka Anna na náročné období. Na doporučení psycholožky nastoupil Sebastian na domácí výuku a postupně si přidával počet dní v týdnu, kdy šel do školy. Letos je v tercii a už zvládá chodit na vyučování většinu dní v týdnu. Přesto rodiče zvažují, že na škole nezůstane.

„Příští rok bude v deváté třídě, a i když teď docházku do školy zvládá výrazně líp než dřív, uvažovali jsme, že když to přece jen letos nepůjde, zkusíme přestup do Prahy na hudební nebo jazykové gymnázium, kde má kamarády, se kterými si rozumí. Nemáme ale teď jinou možnost než ho posílat na stávající školu. Ale není to ideální, je to přežívání,“ myslí si matka.

Sebastianova starší sestra Gabriela, která má výrazný umělecký talent a výtvarný cit a letos ji čekají přijímačky na střední školu, zvolila jinou strategii. Zvažuje méně náročnou soukromou pedagogickou nebo obchodní školu, kde není tlak na výkon tak velký jako na gymnáziu.

„Hodně ji taky zajímá fyzioterapie, má pro ni neskutečný cit. Pochopili jsme, že pro děti je důležitá maturita, kterou si můžou ale udělat na jakékoliv škole a pak dál pokračovat na vysoké. Nejde o to, aby se děti nic neučily, ale o přístup učitelů. Prestižní školy, jako jsou víceletá gymnázia, příliš nakládají dětem, ničí je zbytečnými informacemi a pocitem elitářství. Ano, mají vysokou úspěšnost přijetí na vysoké školy. Ale tu mají i gymnázia nebo školy, které nejsou tak drsné,“ přemýšlí matka Anna.

Podle ní být rodičem mimořádně nadaných dětí je těžká disciplína. Zahrnuje neustálé vyjednávání se školami a vysvětlování, co takové děti potřebují a jaký přístup jim škodí. Tyto děti také neustále zažívají mezi vrstevníky pocit, že jsou jiné a nikdo jim nerozumí. „Jako rodič jsem pochopila, že je dobré nemít žádné ambice, děti si najdou svou cestu samy. Sebastian i Gabriela potřebují hlavně odpočívat a mít čas urovnat si myšlenky, protože svět je dnes pro děti hodně náročný, často je zahlcuje a jsou vystavené velkému tlaku. Důležité je, aby byly spokojené,“ říká Anna.

Inspekce: gymnázia nadané děti nepodporují

Že víceletá gymnázia mimořádně nadané děti spíš nepodporují, ačkoliv by to měly být pro ně z podstaty nejvhodnější školy, si myslí i Kateřina Emer, která v projektu Synapse školí učitele základních a středních škol, jak pracovat s nadanými dětmi.

„Jde hlavně o neustálou a toxickou atmosféru tlaku, kterou tyhle školy vytvářejí a která extrémně poškozuje právě vysoce citlivé a mimořádně nadané děti. Nejde ani tak o velké množství učiva, které musejí zvládnout, protože toho jsou schopné. Problém je v tom, že kvůli neustálé hrozbě písemek, testů a zkoušení jsou udržované v dlouhodobém stresu, o kterém víme, že je škodlivý,“ vysvětluje Emer, která sama patří mezi mimořádně nadané a také víceleté gymnázium absolvovala.

Je přesvědčená, že nadané děti míří na gymnázia i proto, aby našly sobě podobné vrstevníky. Podle ní víceletá gymnázia ale tak, jak jsou dnes nastavená, poškozují tyto děti psychicky a fyziologicky, což se pak projevuje třeba na častějších psychiatrických diagnózách, různých poruchách, úzkostech a depresích, kterými mladí lidé častěji trpí.

„Umí tyto děti podpořit tak, že je vymáčknou jako pastu. Ale výsledek je prázdná zubní pasta. Myšlenku, že absolvent má být duševně zdravý, ochotný se vzdělávat, nadšený do života, že to má být někdo, kdo chce přispívat společnosti svou zdravou užitečností, tu tam nevídáme,“ říká Emer s tím, že kvůli velkému množství učiva, které neustále přibývá a zároveň pokaždé neodpovídá typu talentu či zaměření jednotlivého dítěte, a kvůli neustálému toxickému stresu hrozí vyhoření studentům už před maturitou.

S tím, že víceletá gymnázia zpravidla nepodporují mimořádně nadané děti, se Emer shodne s konstatováním České školní inspekce. Ta se ve své zprávě před dvěma lety zaměřila právě na tento segment škol a její zjištění byla zdrcující: „Podpora rozvoje nadaných a mimořádně nadaných žáků není přes její deklaraci ze strany škol příliš patrná ani v samotné výuce. Místo individualizovaného přístupu vycházejícího z kvalitní diagnostiky většina škol pro své žáky tradičně pořádá školní kola soutěží a olympiád, kde nadaní a mimořádně nadaní sice mohou uplatnit své nadstandardní schopnosti a dovednosti, ale ve většině případů se nejedná o rozvoj jejich nadání,“ píše ve zprávě ČŠI. Mimo jiné také konstatuje, že ačkoliv by měla víceletá gymnázia především rozvíjet nadané žáky, v jejich podpoře se zásadním způsobem neliší od ostatních škol.

Zajděte na rezonanci, nemá mozek v pořádku

Zda náročné gymnázium mimořádně nadanému dítěti sedne, je tak často spíš věcí dobré konstelace a štěstí než pravidlem. Například patnáctiletá Natálie, která studuje prestižní přírodovědné gymnázium v Praze, měla na základní škole podobné problémy jako Sebastian. Stejně jako on vystřídala dvě nevyhovující školy, než odešla na víceleté gymnázium.

„Ve dvou letech četla písmena a pak najednou četla všechno, naučila se to sama. Problém ale nastal na základní škole. I když jsme měli papíry na to, že je to dítě s mimořádným nadáním, bylo to jedno, protože tempo výuky zůstalo stejné jako u ostatních dětí. Třídní učitelka mi jednou řekla, že je Natálie divná a že bych s ní měla jít na magnetickou rezonanci, protože nemá mozek zcela v pořádku. Takže od té doby, co je na gymnáziu, se mi výrazně ulevilo,“ vzpomíná matka Natálie Kristýna.

Samotná Natálie vzpomíná, že ve třetí třídě přečetla celou sérii knih Harryho Pottera, ve druhé zvládla dělit desetinná čísla a ve čtvrté mluvila plynule anglicky. Říká, že je na gymnáziu spokojená a má dobré vztahy s učiteli: „Jsou fajn, berou nás jako lidi, ne jako podřízené. Mám tu i dost kamarádů, našla jsem tu lidi s podobnými zájmy, kteří něčemu rozumí do hloubky stejně jako já a můžu se s nimi o tom bavit,“ říká Natálie, která exceluje kromě jazyků, matematiky a fyziky především v chemii.

„Chodím na všechny olympiády, účastním se odborných soustředění, pomáhala jsem s organizací Noci vědců na VŠCHT, snažím se mít kontakty ve vědeckém světě. Nejvíc mě zajímá jaderná část chemie. Je to ta nejtěžší, ale taky nejzajímavější. Fyzikální chemie zkoumá třeba chemické složení materiálů různých planet ve vesmíru,“ popisuje tmavovlasá dívka. Dodává, že na olympiády nechodí kvůli tomu, že je soutěživá, ale protože se může ulít ze školy. A to i když jí stále pro vysvědčení se samými jedničkami většinou stačí zopakovat si učivo o přestávce před testem.

Chemii by chtěla studovat na jedné z německých univerzit. Je to i proto, že je to její oblíbený jazyk, který se sice nikdy neučila, ale „nějak se mi najednou objevil v hlavě“. Vypráví, jak už předminulý rok vypracovávala ve škole veškeré protokoly k chemickým pokusům v němčině, protože jí to šlo líp než v češtině. „Němčina je totiž organizovanější jazyk než čeština,“ dodává.

Také ona je hypersenzitivní, ale říká, že se svoji vysokou citlivost naučila zvládat a žít s ní. „Nevadí mi hlasité zvuky, ale když je jich hodně najednou. Fyzicky je mi odporné, když jím jídlo a dotýkají se studené a teplé části, například salát a teplé těstoviny. Nebo mi vadí některé typy povrchů, třeba když beru do rukou hodně špinavé nádobí, musím mít rukavice,“ vypočítává.

Hlavně to nepokazit

„Škola má být dílnou lidskosti, nikoliv mučírnou ducha,“ cituje ředitel gymnázia v Poličce Josef Dvořák Jana Amose Komenského, když sedí za stolem ve své kanceláři. Škola v Pardubickém kraji s více než stoletou tradicí, kterou vede, patří k nejžádanějším gymnáziím. Může se pochlubit úspěšnými absolventy, mezi něž patří například biochemik Libor Grubhoffer, diplomat a současný velvyslanec v Belgii Jakub Skalník nebo básník Jan Vladislav.

Vedení gymnázia se před dvěma lety rozhodlo vydat na cestu podpory nadaných studentů a rozšířit ji na víc aktivit, než pouze posílat je na soutěže a olympiády. „Naším přáním je vytvářet školu, která bude místem příležitostí; místem, kde studenti vnímají bezpečné prostředí, ve kterém je jim dobře a mohou v něm při zachování vymezených hranic a pravidel svobodně tvořit. Moje velké přání je, aby se sem každý student těšil,“ říká ředitel, který v pátek před podzimními prázdninami jako většina učitelů a žáků přišel do vyučování v kravatě a obleku. Studentská rada na dnešek naplánovala Suit Up Day, tedy den, který stráví osazenstvo školy ve společenském oblečení.

Ředitel Dvořák zdůrazňuje, že pokud se studenti budou ve škole cítit dobře, bude to mít vliv nejen na rozvoj nadaných, ale všech. A začíná to už způsobem výuky. Například tercie momentálně v biologii probírá savce. Třída s vitrínami s mrtvými motýly a modely orgánů z umělé hmoty vypadá jako každá jiná. Ale jen do chvíle, kdy učitel Petr Tišl vysvětlí žákům, že dnes budou hodnotit práci ostatních.

Děti se už dříve rozdělily na skupinky po třech a každá měla za úkol vybrat si nějakého savce, o němž natočí krátkou rozhlasovou reportáž. Její základy jim představil místní rozhlasový reportér a učitel teď v hodině pouští hotové reportáže. Jejich témata jsou dost různorodá: od kočkovitých šelem přes prase až po delfíny. Studenti ale dostali čas na to, aby dokázali nastudovat do hloubky každé zvíře včetně takového detailu, jako třeba kolikrát mrskne delfín za den ocasem.

Kreativitě se meze nekladly, některé reportáže jsou ve formě hraného rozhovoru redaktora s odborníkem na dané zvíře, jiné děti sestříhaly i s nápaditým hudebním doprovodem. Na konci hodiny každá skupina hodnotí práci ostatních. Ve třídě rozhodně nevládne ticho, děti sedí po trojicích, baví se a pokaždé svým spolužákům zatleskají. Kromě toho, že se učí zábavnou formou fakta, zkoušejí si také vzájemnou spolupráci a komunikaci, technické dovednosti, jak sestříhat zvukovou stopu nebo jak vymyslet obsah a scénář reportáže.

Ani písemky se v biologii nepíšou tradičně. Děti můžou používat při testech svoje poznámky z výkladu. „Pokud si je vedou poctivě, je u testu těžké neuspět,“ říká učitel Tišl. „Nedělal jsem to tak vždycky. Ale když si uvědomím, že když máme jako účastníci školení, na kterých jsem byl, zpracovat na závěr nějaký výstup, tak málokdy je to test. Až vyjdou děti ze školy, v životě už málokdy zažijí testování. K dobře udělaným poznámkám se ale můžou vracet a pracovat podle nich,“ myslí si učitel.

Podle něj je někdy těžké poznat mimořádně nadaného studenta. „Tendence hlavně na gymnáziích je taková, že je to ten, kdo má samé jedničky, kdo umí správně reprodukovat učivo, což není pravda. To jsou lidé nepostradatelní pro určité typy zaměstnavatelů. Ale není to nejlepší dovednost, když budou mít něco vymyslet nebo pracovat kreativně,“ popisuje s tím, že jeho cílem je, aby měl každý žák šanci uspět.

„Je potřeba zbořit mýtus, že nadané dítě je to se samými jedničkami a všechno mu jde. Naopak to může být to, které je samo někde v koutě, protože mu nikdo nerozumí, válí se po lavici, nenosí úkoly a nedává pozor. Protože co když to dělá proto, že se ve škole už nic nového nedozví a je natolik napřed, že ho triviální věci nezajímají,“ vysvětluje Erika Jiroušová, školní metodička prevence, která vyučuje také angličtinu.

Právě ona byla jednou z těch, kdo téma podpory mimořádně nadaných studentů na gymnázium přinesl. Říká, že je to i proto, že se požadavek společnosti vůči gymnáziím změnil. „Společnost nechce, aby děti byly schopné vyjmenovat padesát druhů přesliček, ale aby byly kreativní a spolupracovaly. Máme děti formovat, ne deformovat,“ myslí si.

Všechno podle ředitele Dvořáka směřuje k tomu, aby vzdělávání bylo smysluplné. „Je prokázané, a na to jsou čísla, že přátelská atmosféra přináší větší potenciál pro rozvoj a růst studentů,“ říká ředitel. „Nabízíme teď vějíř příležitostí. A je nám jasné, že když nemůžeme nadané momentálně rozvinout, jak by ideálně potřebovali, neměli bychom jim alespoň škodit,“ doplňuje jej Jana Feltlová, výchovná poradkyně a češtinářka.

„S nadáním jsme teď v bodě, kdy ještě neumíme dělat oddělené hodiny pro skupiny nadaných dětí, individuální studijní plány taky nemrskáme jak Baťa cvičky, zatím si ještě netroufáme na jejich vyhledávání přímo na škole. Ale cesta, kterou jsme se vydali, je jasná. Škola má studenty podporovat a otevírat příležitosti pro jejich rozvoj,“ dodává ředitel Dvořák.

Autorka je redaktorkou Deníku N a vyučuje žurnalistiku na Masarykově univerzitě.
Je spoluautorkou dokumentárního filmu ČT o mimořádně nadaných dětech Gepardi v kleci.