Ulice bezpečné pro ženy s dětmi jsou bezpečné pro všechny, říká žena, která změnila tvář New Yorku

Na závěr vašeho vystoupení v rámci konference Pěšky městem jste řekla větu, kterou jsem našla i na přebalu vaší knihy Streetfight, a sice: Když dokážete změnit ulici, dokážete změnit svět. Jak?

Když se nad tím zamyslíte, tak ulice nabízí spoustu možností. Většinu prostoru ve městech zabírají ulice, ale my je vnímáme jen jako prostor pro auta. K tomu přece vždycky byly. Ale když poodstoupíte a zkusíte se na ně podívat jinak, dojde vám, že nabízejí nekonečné možnosti. Můžete na prostoru, který tam už je, vytvořit pruh pro kola nebo pro autobusy, z prostoru který vám zbyde, může vzniknout malé náměstí pro pěší. Změnit ulici, pozvat lidi do ulic, zapojit komunitu a vystoupit z bubliny svého auta znamená kompletní transformaci. Změní to vás, vaši ulici, vaše město a změní to svět.

Často zdůrazňujete, že když se vrátí ulice lidem, prospěje to celé společnosti. Místním obchodníkům se zvednou tržby, lidem se lépe žije, ulice jsou bezpečnější pro chodce a dokonce i lidem, kteří dojíždějí do práce, se pak autem lépe jezdí. Zmínila jste to i dnes ve své prezentaci v Centru architektury a městského plánování. Proč je tedy tak těžké tyto změny prosadit?

Lidé obecně nemají rádi změny. Chtějí, aby věci radši zůstaly tak, jak jsou zvyklí. Naše kultura byla dlouho zaměřená na auta. Už jen ta představa, jak jedete autem do zapadajícího slunce… Automobilové společnosti nám vnutili jasnou představu o tom, jak vypadá úspěch v Americe. Auta jsou součástí naší DNA. Dá se to změnit, ale musíte ukázat lidem, jaké jsou alternativy.

Měli jsme vizi a všem jsme řekli, co se chystáme udělat. Vytvořili jsme strategický plán, ve kterém bylo napsáno, jaké projekty zrealizujeme a také do kdy. To bylo hodně důležité. Lidé věděli, co se chystá. Nemuseli souhlasit s každým cyklopruhem nebo přeměněným náměstím, ale věděli, co se děje a také proč. Klíčová pak byla rychlost. Okamžitě jsme ukázali, co se dá dělat, a co všechno je možné. Nebyl to jen nějaký projekt uložený v šanonu na polici.

Nečekali jsme roky, než se něco schválí a napevno postaví, ale rychle jsme ulice přemalovali barvou. Pokud by to nefungovalo, tak bychom ulice prostě přemalovali zpátky. Neplýtvali jsme časem na studie něčeho, co by nakonec třeba vůbec nevzniklo. Lidi byli překvapení, nedokázali si něco takového představit, dokud to neviděli namalované. Ale pak přišli lidé z dalších oblastí a chtěli to mít ve své čtvrti také. Nemyslím si, že kdybychom jim bývali ukázali jen nějaké návrhy na papíře, že by to mělo podobný efekt.

Nebylo to tak, že jste jen nahodile namalovali cyklopruhy a přemalovali náměstí, šlo o promyšlenou vizi a také jste si změřili, jak změny fungují. Jak se vám to povedlo?

Mít vizi je pro vedení města klíčové. V New Yorku měl Michael Bloomberg strategický plán PlaNYC, který měl připravit město na to, že v něm do roku 2030 přibude milion obyvatel. A to nedokážete tím, že postavíte víc tunelů, mostů nebo mimoúrovňových křižovatek. Museli jsme vymyslet, jak to udělat, aby se lidé mohli po městě pohybovat pohodlněji bez auta. To je totiž základ udržitelné mobility ve městě a nejde to bez robustní infrastruktury pro cyklisty a fungujícího systému autobusové dopravy. 

A měření efektivity byla důležitá část celé té změny. Jak říkám, lidé obecně nemají rádi změny: Proč sem dáváte stoličky a židle? Proč mi rušíte parkovací místa? Ale jakmile místní obchodníci zjistili, že to je vlastně dobré pro jejich byznys, že mají lepší obchodní výsledky, stali se z největších oponentů našimi největšími podporovateli. Kdybychom neměli data, která to ukázala, nemohli bychom pracovat tak efektivně.

A ano, data byla důležitá. Lidé obecně nemají rádi změnu: Proč sem dáváte stoličky a židle? Proč mi rušíte parkovací místa? Ale jakmile místní obchodníci zjistili, že to je vlastně dobré pro jejich byznys, že mají lepší obchodní výsledky, stali se z největších oponentů našimi největšími podporovateli. Kdybychom neměli data, která to ukázala, nemohli bychom pracovat tak efektivně. To je důležitá část celé té změny.

Věděli jste, že opatření budou mít takový pozitivní efekt pro všechny? Čekali jste to?

Trochu to dává rozum, že když je pro lidi jednodušší se do obchodu dostat, tak tam spíš přijdou a nakoupí. To přece musí být pro váš byznys lepší, než když vám před obchodem stojí auta v zácpě. Mysleli jsme si, že by to tak mohlo fungovat, a ukázalo se, že to opravdu funguje. Když chcete zjistit, jaké dopady má váš dopravní projekt, nestačí jen měřit, jak rychle se dostanete autem z bodu A do bodu B. Muselo se změnit také to, co vlastně měříme a jaký problém se snažíme řešit. Začali jsme tím, že jsme se vydali do místních komunit a nenesli jsme s sebou žádný hotový projekt. Přišli jsme s prostou otázkou, jaké problémy chtějí vyřešit. Tím jsme začali konverzaci a dostali jsme se například k tomu, že je potřeba zúžit ulici, přidat světlo na přechod nebo zřídit cyklopruh.

Když jste na přednášce zmiňovala příklady dobré praxe ve městech po celém světě, nešlo si nevšimnout, že to byla většinou města vedená ženami. Je to shoda okolností? Nebo jsou podle vás ženy obecně otevřenější tomuhle uvažování o veřejném prostoru?

To, že se ženy zabývají udržitelnou mobilitou a přinášejí nové pohledy, podle mě není náhoda. Ženy často o někoho pečují, starají se o stárnoucí rodiče, o malé děti, takže i jejich pohled na využití ulic je jiný.

Zmínila jste také, že nedávno otevřený pražský most pro pěší přezdívaný Hol-ka je podle vás „Karlův most dvacátého prvního století“. Čím je podle vás tak významný?

Je to fantastické propojení Prahy pro lidi na kolech a pro pěší. Chodí tam lidé se psy, chodí tam děti. Je to fantastické, takové propojení tam chybělo. Most spojuje části města, je to infrastruktura na světové úrovni, která není pro auta. Je to silný signál, jak bude vypadat Praha budoucnosti.

Rozhovor proběhl díky spolupráci s Centrem architektury a městského plánování v rámci návštěvy Janette Sadik-Khan na konferenci Pěšky městem.