Ve veřejném prostoru by se měl každý cítit dobře. Co plyne z kauzy o pravidlech chování pro děti?

Kauza, kterou vyvolalo jedno pražské bistro tím, že si napsalo ne zrovna přívětivá pravidla pro vstup dětí, už pomalu vychladla. Můžeme se tedy na ni podívat s odstupem, se zamyšlením nad diskuzí, kterou vyvolala, a třeba trochu zahrabat příkopy, které podle ostrosti některých výměn, zdá se, existují.

Ono to ale nebude tak horké. Drtivá většina lidí by se nejspíš neoznačila striktně za zastánce či zastánkyně názoru „děti do bister nepatří“, nebo „děti musí mít přístup kamkoliv“. To zase jen zkratkovitost sociálních sítí a nemožnost více rozvinout, jak máme kdo prožité a nacítěné všechny zahrnuté koncepty, působí, že tu jsou dva jasně oddělitelné tábory. Nemyslím si. Věřím, že kdyby si ti zdánlivě nesmiřitelní diskutující sedli u kafe, po chvíli hovoru by se ukázalo, že jsou z většiny ve shodě.

Nemyslím si například, že někdo popírá, že by si podnik nemohl sám určit nějaká pravidla provozu. Tedy oficiálně podle zákona nemůže. Ale všichni asi chápeme, že neformálně může dát najevo, jaké hodnoty zastává. Tak jako má někdo na dveřích baby-friendly, duhovou nebo ukrajinskou vlajku, někdo holt naznačí, že děti u nich vítány nejsou. Mně to přijde v pořádku. Máme volný trh. Oni naznačí svoje preference a zákazníci a zákaznice se rozhodnou, zda jim to vyhovuje, nebo ne.

Myslím, že největší část toho zdánlivě obrovského nedorozumění v celé diskuzi je dána tím, jak konkrétně nebo obecně každý z nás uvažuje a k čemu se vlastně vyjadřuje. Jedna věc je tahle konkrétní kauza, tenhle podnik a jeho pojetí provozu. Už trošku jiná věc je, jak moc se rodiče menších dětí cítí obecně vítáni a přijímáni ve veřejném prostoru – v různých podnicích, na úřadech či v hromadné dopravě. A ještě další věc je, jak se jako společnost stavíme k dětem. Jak očekáváme, že se malé děti budou chovat a projevovat, a jak moc přijímáme respektující výchovu.

Někdo třeba přemýšlí (a prožívá věci) víc abstraktně, v kontextu souvislostí a dlouhodobého pozorování. Pokud jde o kauzu konkrétního bistra, takový člověk si může říct: „No jasně, ať si ten podnik naznačí svoje pravidla, je pochopitelné, že ne všechna místa jsou pro malé děti uzpůsobena, a jsou lidé, kteří naopak taková místa vyhledávají. A vůbec to nemusí být nějací ‚bezdětní sobci‘, ale třeba přímo rodiče malých dětí, kteří si chtějí na chvíli oddychnout.“

Vedle toho si ale ten samý člověk v kontextu tématu dětí ve městě může pomyslet: „Ty jo, my ty děcka v tom veřejným prostoru prostě nechceme“. Dojem, že si to někteří lidé myslí, sdílí mnoho rodičů malých dětí. Matky, které s kočárkem nebo dvouletým či tříletým pobíhajícím skřítkem vyrazí do kavárny či restaurace, tu a tam čelí znechuceným pohledům, když dítě pláče, nebo rovnou nepřátelským poznámkám, které v součtu říkají: „Proč nás s tím smradem obtěžuješ? Proč nesedíš doma na zadku?“

Já tohle přijímání dětí, matek a rodičů obecně ve veřejném prostoru sleduju a promýšlím už dlouhé roky. V kavárnách vysedávám skoro denně, v průměru jsem v kavárně, bistru nebo restauraci asi desetkrát týdně. Jsem bezdětná a dost citlivá na okolní zvuky. Do kaváren chodím především sama, pracovat. Jsem ráda, když mám na práci klid, a nepřívětivě zbystřím nad každým hlasitějším zvukem nebo prudším pohybem. Moje zkušenost a můj postoj?

Kromě toho jsem nezažila situaci, o které mluví tolik lidí: „dítě hodinu brečí a rodičům je to šumák“, případně „dítě běhá kolem, kope ostatní hosty, háže po nich věci a rodiče si ho vůbec nevšímají“. Neříkám, že se to nemůže stát, jen se mi nezdá, že se to děje tak často, jak někteří popisují. Já vidím rodiče děti usměrňovat a utišovat, a když nějaké malé děcko pláče delší dobu, očividně je z toho v největším stresu právě rodič, který se zvedne od nedopitého kafe a s dítětem odchází právě proto, že je mu nepříjemné ostatní rušit.

Když odhlédnu od toho, že v téhle diskuzi mluví různí lidé o různých věcech (pravidla konkrétního bistra versus přívětivost veřejného prostoru k dětem), máme každý jinak nastavené, co považujeme za přirozené projevy dětí a jaké projevy jsme ochotni tolerovat. Já opravdu nebývám svědkyní nějakého dlouhého pláče. Bývám svědkyní toho, že dítě prostě je, jaké děti jsou: vydává zvuky, někdy hlasitější než ostatní, často jaksi méně smysluplné než dospělí, někdy nesedí na židli, ale chodí kolem. Co jiného od dítěte čekat?

Někteří namítají: „No tak s ním choďte do kavárny, až vyroste a naučí se svoje projevy regulovat.“ Jak se má ale dítě učit společenská pravidla a regulovat svoje projevy, když ho ve společných zařízeních nechceme? Mají mu to rodiče přednášet doma na powerpointové prezentaci a vypustit ho do terénu až od určitého věku? Matky, rodiče a malé děti jsou taky lidi a patří do společného prostoru jako kdokoliv jiný, a to včetně toho, že děti prostě dělají zvuky.

Jak říkám, příkopy bych raději zahrabávala než kopala. Ať klidně existují místa, kde děti nejsou tolik vítané, pokud existuje dost jiných, kde vítané jsou, nebo se jejich přítomnost prostě neřeší. Úplně chápu lidi, kteří chtějí klid a cíleně hledají místa bez dětí. Sama jsem velmi citlivá na svůj prostor a klid. A můj postoj je, že bychom jako společnost v celku mohli být k matkám, rodičům a dětem a jejich přirozeným projevům o fous přívětivější.