Pózuje nahá v mechu, prorazila v New Yorku. Lidi ráda fotím u nich doma, říká Tomanová
Před jedenácti lety se odstěhovala z Mikulova do New Yorku a dnes je jednou z nejvyhledávanějších světových fotografek. Fotí se nahá v mechu nebo na ostrých lávových kamenech a každý den svůj obličej zaznamenává na polaroidy. Otázka hledání identity prostupuje celou tvorbou Marie Tomanové, ať už jde o autoportréty, portréty výstředních mladých lidí v New Yorku, nebo zakázky pro světová média či velké módní značky. 13. 9. se zúčastní umělecké přehlídky Prague Art Week.
V září vychází kniha, která dokumentuje váš první návrat do Mikulova od doby, kdy jste se přestěhovala do Spojených států. Co se za tu dobu změnilo?
Když jsem se v roce 2018 mohla konečně vrátit domů, zažívala jsem vnitřní zmatek. Nebyla jsem tam osm let, to je hrozně dlouhá doba. Místo zůstalo pořád stejné, ale facku mi dalo poznání, jak jsem se změnila já sama. Návrat do známého prostředí pro mě byl konfrontací s mojí teenagerskou identitou. Byla jsem nucena si konečně přiznat, že jsem dospěla. Strávila jsem tam jen dva a půl týdne a bylo pro mě důležité všechno dokumentovat. Schovat se za foťák. Z těchto snímků teď vznikla kniha It Was Once My Universe, kterou vydává japonské nakladatelství SuperLabo.
Proč jste se do Čech vrátila poprvé až po osmi letech?
Komplikací byla imigrační víza. Kdybych mezitím opustila Ameriku, už bych se tam nemohla vrátit. Musela jsem se rozhodnout pro jedno, nebo druhé místo. V Americe jsem měla mnoho příležitostí, vztah, budovala jsem kariéru, na které mi záleželo. Žila jsem život, který jsem si sama vybrala, a ne ten, do kterého jsem se narodila. A nechtěla jsem ho opustit. Stále jsem ale řešila vnitřní dilema, kam patřím, kde jsem doma a co je pro mě důležitější. Návrat do Mikulova mi potvrdil, že je to sice stále můj domov, ale není to místo, kde teď chci žít a kam patřím. Tím je New York.
Podívejte se na fotografie Marie Tomanové v galerii:
Holky se mohly rozkrájet
Do New Yorku jste odjela poté, co jste vystudovala malbu na brněnské fakultě výtvarných umění. Co bylo tím hlavním důvodem, proč jste se vydala za oceán?
Vždycky jsem chtěla být umělkyní a to pro mě v osmnácti letech znamenalo být malířkou. Jsem z učitelské rodiny, nikdo mě k tomu nevedl, ale byla to moje vnitřní motivace a touha, za níž jsem si šla. Než jsem šla na malbu, studovala jsem na Masarykově univerzitě bakaláře v oboru vizuální tvorba. To bylo skvělé období, které pro mě definovalo setkání s Petrem Kamenickým (vizuální umělec a pedagog – pozn. red.). Tohle intelektuální prostředí bylo pro holku z malé farmy v Mikulově, která do té doby trávila odpoledne na vinohradě, jako zjevení.
Když jsem se pak dostala na magistra na FAVU, byla jsem nadšená. Doufala jsem, že ze mě konečně bude ten umělec, jak jsem si vysnila. Jenže jsem si nejspíš vybrala špatný ateliér. Studovala jsem u Martina Mainera a jeho přístup k genderovým rozdílům byl velmi demotivující. U něj bylo dané, že jen kluci dělají skvělé věci. Holky se mohly rozkrájet, ale nikdy z toho nevyšly dobře. Když jsem školu dodělala, malování jsem vzdala a nevěděla jsem, co dál. Tak jsem se vydala do Ameriky jako au-pair.
Cítíte, že se od té doby přístup společnosti k ženám-umělkyním změnil?
Myslím si, že se genderová otázka viditelně posouvá. Letos to bylo krásně vidět na Bienále v Benátkách – tolik skvělého umění od žen umělkyň, taková síla! Před patnácti lety by se tomu kluci akorát smáli. Také v Americe je to zřejmé. Velké výstavy má třeba Barbara Kruger, kterou jsme viděli jak v Benátkách na Bienále, tak pak týden nato v galerii David Zwirner v New Yorku. Je teď všude a je hodně vidět.
Jestli se ale něco změnilo v Čechách, to nevím. S panem Mainerem jsem se potkala minulý rok na sympoziu v Mikulově a doufala jsem, že si to po těch patnácti letech, co jsme se neviděli, třeba vyříkáme. Ale žádnou sebereflexi jsem u něj nezaznamenala. Řekl mi jen, že mám jíst víc knedlíků, protože jsem hrozně hubená a křehká, ale k výstavě, kterou jsem tam měla, ani slovo.
Jedna věc je odstěhovat se do Ameriky a začít tam tvořit, ale druhá je se tam prosadit. Jak se to povedlo vám?
Na začátku jsem posílala své práce do takzvaných open callů na výstavy a v roce 2015 mě vybrali na skupinovou do Los Angeles. Skákala jsem radostí. Poslala jsem tam dva autoportréty, které jsem nafotila v horách v Kalifornii – polonahou fotku v přírodě a ve sněhu. Na začátku jsem fotila hlavně autoportréty a pak jsem se posunula k portrétům lidí v New Yorku.
Jak jste se dostala ke své první komerční zakázce?
Editorka New York Magazine viděla moji první knihu Young American a na základě toho si mě pozvala, abych nafotila hlavní editorial pro jejich podzimní číslo. Dvacet stránek! Nikdy předtím jsem nic takového nedělala, byl to pro mě křest ohněm, který mě toho hodně naučil. Sama jsem si dělala casting i vybírala lokace. Během deseti dnů jsem fotila asi třicet lidí všude možně po New Yorku, snímky měly být v duchu mé knihy. Byl to skvělý zážitek. Od té doby jsem fotila se spoustou světových médií od Dazed, GQ, Vogue, V magazine až po italský Lampoon, pro který jsem minulý týden nafotila čtvrtou obálku v řadě.
Mladí Newyorčané byli tématem i vaší další knihy, New York New York. Jak byste popsala jejich životní styl?
New York je taková zlatá bublina, nereprezentuje celé Spojené Státy. Život je tu rychlý a velmi multikulturní. Nic tu není divné, a tak se tu člověk může jednoduše najít. Právě to se odráží v mých knihách. V předmluvě pro New York New York to krásně popsala zpěvačka Kim Gordon, která říká, že New York člověku dovolí být tím, kým chce. Můžete být sebešílenější, ale vždycky se tu najde ještě nějaký další extrém a to vám dává svobodu. Můžete mít modré vlasy nebo žádné vlasy a je to úplně jedno, necítíte se být souzena. To je pro mě hrozně důležité.
Lidé, New York a útěky do přírody
Jakým způsobem si své modely vybíráte? Oslovujete i náhodné kolemjdoucí na ulici, když vás zaujmou?
Někdy ano. Naučila jsem se, že když někoho zajímavého vidím, musím ho oslovit hned, protože další příležitost už nebude. Už ho znova nepotkám. Některé lidi si vybírám na Instagramu, další na akcích. Většinou je nefotím hned, ale domluvíme se na setkání. Ráda fotím u lidí doma, v jejich osobním prostředí, nebo na ulicích.
Vaše práce, ať už jde o portréty, nebo autoportréty, spojuje motiv hledání identity. Co jste se prostřednictvím focení autoportrétů dozvěděla o sobě samé?
Dřívější autoportréty jsem fotila v přírodě, která mi v New Yorku chyběla. Útěky do ní pro mě byly pokusem o propojení se s domovem a nalezení sebe samé a svého místa v americké krajině. Jsou ale vlastně anonymní – málokdy tam byl můj obličej. Jsou spíše o vztahu mezi přírodou a tělem. Jejich focení byla zároveň taková performance: ležela jsem nahá v mechu nebo na ostrých lávových kamenech a díky tomu, že mě skála tlačila do zad, jsem tento moment vnímala ještě o to víc.
Proč jste se rozhodla fotit se nahá?
Nehledejte v tom žádný sexuální motiv. Oblečení pro mě představuje další přidanou vrstvu, která také určitým způsobem definuje identitu. A to jsem na fotkách mít nechtěla. Bylo pro mě důležité, aby byly syrové, abych se neměla za co schovat sama před sebou. Že na fotkách skoro nikdy není můj obličej, mi vlastně došlo až zpětně. Proto jsem se rozhodla začít s novým projektem, kdy od prvního ledna fotím každý den svůj autoportrét na polaroid. A zatím se držím, i když je to občas náročné. Pomáhá mi to zůstat kreativní i v těžké době.
S polaroidy jsem se inspirovala u Andyho Warhola a Ryana McGinleyho. Jsou pro mě pokusem zjistit, kým jsem, a být se sebou spokojená. To je také neustálý proces a boj. Stejně jako je potřeba neustále bojovat za svobody, které máme, týkající se lidských práv, sexuálních menšin nebo interrupcí. Nic se nemá brát jako samozřejmost, což teď tady v Americe cítíme na vlastní kůži.
Z vašich nedávných autoportrétů mě zaujal ten, kde sedíte ve dřepu před Guggenheimovým muzeem nahá, jen v bílých botách. Jak vznikl?
Bylo to focení pro Vogue CS během pandemie. Liduprázdný New York byl neuvěřitelný zážitek, s nímž se při focení dobře pracovalo. Měla jsem na sobě boty, ve kterých jsem se vdávala! Ale svatební fotky jako takové jsem nikdy nezveřejnila, protože si držím osobní život od své práce stranou.
Přistupují ženy fotografky k focení modelek jinak než muži?
Myslím, že ano. Zrovna včera jsem seděla na patníku v SoHo a koukala jsem, jak jeden pán fotí mladou slečnu na ulici. Neustále jí říkal, co a jak má dělat. Jeho přístup byl, že on je ten boss. Bylo na ní vidět, jak postupně ztrácí sebevědomí, protože má pocit, že něco dělá špatně. To nikam nevede. Nejistota se na fotkách ukáže. Já se snažím, aby se člověk, kterého fotografuji, cítil dobře a sebevědomě. Komunikace během focení je strašně důležitá a v tom si myslím, že jsou ženy často citlivější než muži. Ti do práce totiž často propisují své ego, což mě vůbec nezajímá. Jde mi o to, zachytit ten správný okamžik, a když se mi to podaří, cítím v břiše takové šimrání. Nediriguju, nenastavuju, neopravuju, neberu člověka jako svůj objekt, focení vnímám jako spolupráci.
Fotky musela kvůli nahotě schvalovat samotná Anna Wintour
Jaké to bylo, když vás fotil Ryan McGinley?
To bylo jiné. Fotil mě u sebe ve studiu, ale zároveň tam byla moje kamarádka Luisa, která s ním spolupracuje. Její úlohou je, že člověka při focení uvolní a rozhýbe. Ona je ten motivační zdroj, komunikuje s lidmi, zatímco je Ryan fotografuje. Dvacet minut jsem tam tančila a poskakovala naprosto nahá po studiu a vůbec jsem se necítila jako objekt.
Marie Tomanová
Narodila se ve Valticích, vystudovala vizuální tvorbu na Masarykově univerzitě v Brně a malbu na FAVU. V té době také začínala fotografovat. V roce 2011 odjela do Spojených států jako au-pair, začala tam tvořit a usadila se v New Yorku. Fotografuje pro velké módní značky jako Louis Vuitton nebo Gucci či významná média jako Vogue nebo New York Times, vystavuje v prestižních světových galeriích. Vydala knihy Young American a New York New York a na konci září jí v Tokiu vyjde kniha It Was Once My Universe. Zúčastní se Prague Art Weeku, kde 13. 9. vystoupí během doprovodného programu v Superstudiu na Nové scéně Národního divadla. Na masterclass programu promluví o své kariéře umělkyně, kterou vybudovala v New Yorku. V listopadu ji čeká křest nové knihy v pražské galerii Fotograf a také výstava v Českém centru v Paříži v rámci Saint Germain Photo festivalu.
Loni jste pro Vogue CS nafotila supermodelku Pavlínu Pořízkovou. Tak odvážné fotky na obálkách módních časopisů nebývají zvykem. Jak se vám je povedlo prosadit?
Myslím, že tomu nahrávalo právě to, že jsem je fotila já jakožto žena. Nešlo o to, představit Pavlínu jako objekt sexuální touhy, ale ženu, která má vnitřní sílu, charisma a je sama sebou. V české Vogue se přitom obávali, že taková obálka vzhledem k určité nahotě, která na fotce je, neprojde. Musela to schválit až samotná Anna Wintour. Cením si jak Pavlíny, tak celého týmu Vogue CS, že měli odvahu do toho jít. Pár měsíců předtím přitom měli na obálce slečnu s pootevřeným sakem, pod nímž byla nahá, i když prsa nebyla vidět. Fotil to nějaký pán a v redakci mu řekli, že modelku příliš objektivizuje.
Režisérka a bývalá programová ředitelka Českého centra v New Yorku Marie Dvořáková o vašem životě právě točí dokument. V jaké je fázi?
Točíme od roku 2018, začaly jsme dva týdny před mou první sólo výstavou Young American. Dokument bude mezinárodní a měl by být hotový na začátku příštího roku.
Lákalo vás někdy fotit i něco jiného než lidi?
Určitě, i nová kniha je úplně jiná než to, co jsem fotila předtím. Je v ní hodně krajin, zátiší, různých objektů a běžného denního života. Je to jiný typ fotografie, ve které chci také dále pokračovat. Taková práce je více meditativní, v něčem podobná malování.
