Nepřátelské reakce na ženy aktivní ve veřejném prostoru nás neopouštějí. Pokud se ozvou, jsou označeny za přecitlivělé zamindrákované hysterky, které nepochopí vtip. Lidé na sítích konstantně dělají z žen jen sexuální objekty – bez ohledu na jejich práci a schopnosti. A podle častých reakcí se zdá, že by tím ženy měly být ještě polichoceny. Sexistický komentář není pochvala.
Na hodnocení žen jako „lidí“ není nic špatného. Komentovat výkony, schopnosti a odvedenou práci věcnou argumentací je žádoucí – zvlášť pokud je placená z veřejných peněz. Bez kritiky se nerozvíjíme a neposouváme. Ale hodnocení žen za jejich „ženské“ atributy, jako je vzhled, fyzická atraktivita nebo to, jak moc by s nimi diskutující chtěli mít sex, je jen sexualizace a objektifikace.
Použiju aktuální příklad: na Twitteru se objevila anketa na téma, se kterou z dua moderátorek a novinářek, Lindou Bartošovou a Janou Peroutkovou, by pánové raději měli sex. Anketu komentovala Linda Bartošová: „Občas se fakt nedivím ženám, které se na působení ve veřejném prostoru vykašlou.“
Ráda dodám, že autor ankety ji později smazal a omluvil se. To u nás není moc zvykem. Nemám potřebu se vozit po autorovi ankety a po konkrétním člověku. Jde mi spíš o diskusi, která se rozběhla, když se vůči té anketě Linda Bartošová ohradila povzdechem, který popsal obecnější jev, nikoliv její vlastní újmu. Pojďme se podívat na reakce, jaké se v podobných diskusích téměř vždy opakují. A také na to, jak snadno lze argumentovat proti nim.
Když se člověk proti znevažujícím, sexistickým a nenávistným komentářům ohradí, tvoří velký podíl komentářů variace na větu: „Je to jen vtip.“ Autor to přece nemyslel „vážně“, a kdo si stěžuje, „nemá smysl pro humor“. Ne. Není to „jen“ vtip. Každé naše vyjádření je střípkem diskurzu, spoluvytváří kulturu, ve které žijeme. Každý projev má normotvornou hodnotu: říká, co považujeme za normální a v pořádku a co hodnotíme pozitivně nebo negativně. I vtipy.
Obvyklá námitka je, že od toho přece vtipy jsou – to, co říkají, nemyslí vážně. Jenže tak psychologie jazyka nefunguje. I kdyby záměrem mluvčího bylo pouze pobavení ostatních, humor je nesmírně subjektivní. Co jednomu přijde legrační a neškodné, může jiného nejen nepobavit, ale taky urazit.
Některé „vtipy“ lze dokonce označit za přímo nebezpečné. Třeba ty, které dělají z žen objekty a implikují, že mají sloužit mužskému uspokojení. Podložím pro nenávistné projevy a časem i třeba agresi a násilí jsou také „vtipy“ o LGBTQ+ lidech, o Romech, Ukrajincích, seniorech nebo o lidech s postižením.
To, že jednomu něco přijde jako „jen vtip“, neznamená, že to je „jen vtip“ pro ostatní. Někoho to může skutečně bolet, protože takové „vtipy“ na svou osobu možná poslouchá celý život. Jinému to může dodat pocit, že některé skupiny lidí jsou podlidé a že je v pořádku někomu z takové skupiny lidí ublížit. „Je to jen vtip“ je figura, nad kterou by se každý měl zamyslet a zvážit, jestli do veřejného prostoru přináší nějaký užitek, nebo spíš škodu. Úleva v humoru je hezká věc, ale přispívat k nenávistné atmosféře nemá s legrací nic společného.
Bagatelizace toxických vyjádření se dále děje také prostřednictvím věty: „Je to jeden blbec, mávněte nad tím rukou.“ Kdyby to byl „jeden blbec“, samozřejmě že bychom nad tím mávli rukou. Jenže on to právě není jeden blbec, jeden vtip, jeden náhodný hloupý tweet. Je to konstantní proud „vtípků“, zesměšňování, urážení a drobných agresí. Každý den, ze všech stran. Od blízkých, od kolegů, od náhodných lidí, z televize, z rádia, z internetu. Po nějaké době člověka přestane bavit to přecházet mlčením. Mlčením totiž ten toxický proud nezastavíte.
Někdy na sebe výzvy k ignorování berou podobu hodnocení: „Skutečně sebevědomá žena by se nad to povznesla. Vy musíte mít spoustu mindráků, že to tolik řešíte.“ A to pak plynule přechází v oblíbené „Když to takhle hrotíš, jsi přecitlivělá hysterka.“ Kdykoli se žena postaví na odpor nějakému znevažujímu komentáři, slétne se na ni dav s tím, že přehání. Že ji tyhle řeči nemají co urážet. Že si je má nechat líbit.
Žena, která se ozývá a oponuje, je pro patriarchát největší nebezpečí. Označit každou ženu, která se ozve, za přecitlivělou hysterku je velmi funkční taktika – protože nikdo přece nechce být přecitlivělá hysterka. Ostatní ženy to dobře vidí, a tak i když samy cítí nespokojenost a chtěly by se ozvat, často raději mlčí, aby k sobě nepřitáhly podobně znehodnocující nálepky. Když se ale některá ohradí, přestože ví, že se na ni snese mocný hněv lidu, otevírá a prošlapává cestu i dalším, které už mlčet nechtějí.
„Jsi veřejná osoba, musíš něco snést.“ Jak už jsem řekla v úvodu, kritiku práce a hodnocení schopností by veřejně činní lidé opravdu měli snášet. Jak s tím ale souvisí, když si z ženy náhodní lidé dělají terč a nezávisle na její práci hodnotí její tělo, vzhled a vyzývají ostatní, aby se vyjádřili, zda by s ní chtěli mít sex? I veřejně aktivní lidé jsou lidé. Ne veřejný majetek. Nejsou to objekty pro naše pobavení.
Pokud chceme, aby prostředí, ve kterém žijeme, bylo přátelštější a slušnější, potřebujeme lidi, kteří se ozývají proti hulvátství a obtěžování. Nejen kvůli tomu, aby byly ženy ochotné setrvat ve veřejném prostoru, ale kvůli nám všem. Protože náš veřejný prostor opravdu snese víc kultivovanosti a slušnosti. Nejen obecně. Zároveň inspiruje mnoho lidí, aby se proti hrubosti a nespravedlnosti ozývali i ve svých individuálních životech. Protože ozvat se proti urážkám a výsměchu JE normální. Svět pak bude slušnější, kultivovanější a přátelštější. A to je dobré pro všechny.