Pochybnosti kolem Zátopkova hesla. Ovládat bolest a posouvat hranice? Dnes už by to neobstálo
V pondělí si připomínáme sté výročí narození legendárního běžce Emila Zátopka. Má smysl se jeho pověstným maximálním nasazením a heslem "Když nemůžeš, tak přidej" inspirovat?
Na olympiádě v Helsinkách roku 1952 si vysloužil přezdívku Satupekka, Pohádkový Péťa, když získal zlatou medaili za běh na pět kilometrů, na deset kilometrů a za maraton, který tehdy běžel poprvé v životě. V každé z těchto disciplín zároveň vytvořil nový olympijský rekord. Stal se běžeckou legendou a inspirací nejen pro generace běžců, ale i pro všechny, kdo úspěch považují za otázku disciplíny, pevné vůle a sebepřekonání.
Šestnáctiletý Emil Zátopek pracoval v Baťových továrnách a začínal běhat v Baťově atletickém klubu. Jeho vzestup je ostatně legendě Tomáše Bati v mnohém podobný. Stejně jako obuvnický magnát vyznával střídmost, neúnavnou píli, sebekázeň a vymýšlel si svérázné metody pro zvýšení výkonu. Dobře známé jsou historky o tom, že trénoval v kanadách namísto speciálních běžeckých bot, takže při závodech měl pocit lehčích nohou, anebo běhal s manželkou na zádech.
Po absolvování vojenské akademie roku 1949 působil v Milovicích jako velitel tankové čety. Čas na trénování tak měl až v noci, kdy v naprosté tmě běhal na hřišti s okraji vyznačenými bílým vápnem, které mu umožňovaly aspoň trochu se orientovat a nespadnout do příkopu. Běhu zcela podřizoval svou životosprávu, ale v dobách, kdy ještě neexistovali výživoví poradci, prováděl na poli jídelníčku nejrůznější svépomocné experimenty: pojídal syrová obilná zrna, listí z pampelišek, česnekové stroužky anebo požíval citronovou šťávu, kterou si míchal s nastrouhanou křídou, aby ji neutralizoval.
Ovládnout bolest
„Je to hranice bolesti a utrpení, která dělí chlapce od mužů,“ říká Emil Zátopek v životopisné knize Jana Nováka. Byl pověstný bolestným výrazem při běhu a meze svých možností dokázal stále posouvat právě díky schopnosti ovládnout bolest a únavu. Pavel Kosatík v životopisu Emil Běžec popisuje historku, která je pro Zátopka charakteristická: „Jeho cesta do práce vedla ve Zlíně z kopce alejí topolů. Jednou ho napadlo, že vyzkouší, jak dlouho vydrží jít se zatajeným dechem, a dal si za úkol, že to vydrží ke čtvrtému topolu v řadě. (…) Když to dokázal, přidal si druhý den jeden topol navíc. A další den zase. Každý den o jeden topol navíc a celou cestu k němu bez jediného nadechnutí, s čím dál větším tlakem v hlavě a v prsou. (…) Jednoho dne, kdy bez dechu konečně dorazil až na konec aleje, vyčerpáním omdlel.“
Jeho tréninky se zakládaly především na intervalech rychlého sprintu a pomalého meziklusu, které střídal v ohromném množství: například čtyřicetkrát čtyřistametrový sprint prokládaný sto padesáti metry meziklusu. Současní odborníci ovšem doporučují opačný postup: zhruba osmdesát procent tréninku by měl sportovec absolvovat při nízké zátěži, dvacet procent při vysoké. Většina běžců podle nich dělá chybu, když se většinu času pohybují ve střední intenzitě, kterou považují za nízkou zátěž, a tak trvale atakují hranici svých možností. Bolest a vyčerpání pokládají za nutnou daň podle zátopkovského hesla „když nemůžeš, tak přidej“.
Když nemůžeš, naber síly
Jak ale Zátopkovo heslo obstojí v reálném životě? Zrodilo se v době, kdy tlak na výkon nebyl zdaleka tak všudypřítomný jako dnes. Jistě, Baťa se snažil maximalizovat výkon dělníků ve svých továrnách a komunisté v padesátých letech v honbě za údernickými rekordy stachanovců zašli ještě o něco dál. V současnosti ovšem vedle pracovního zápřahu startujeme i v celé řadě jiných „závodů“, ať se jedná o vzhled, zdravou stravu, ekologický životní styl, nebo výchovu dětí. S heslem „když nemůžeš, tak přidej“ se tak snadno můžeme ocitnout v pozici běžce, který na začátku nasadil příliš vysoké tempo a na „přidávání“ už prostě nemá kde brát.
Nezapomeňme, že Emil Zátopek své teorie o překonávání sebe sama uskutečňoval pouze a jedině na běžecké trati. Běhu podřídil celý život, s manželkou Danou neměli děti, a přestože v běhu se trénoval ke zvládání diskomfortu, jeho osobní situace byla naopak velmi komfortní v tom smyslu, že dělal jen to, co považoval za své životní poslání.
Ostatně v mnoha osobních a občanských situacích naopak selhal: v padesátých letech spolupracoval s vojenskou kontrarozvědkou a vícekrát posloužil totalitnímu režimu k propagaci jeho ideologie. V roce 1968 sice podporoval Pražské jaro, takže v době normalizace zmizel ze světa vrcholového sportu a musel hloubit studny pro podnik Stavební geologie, ale ještě v roce 1984 v Rudém právu podpořil neúčast československých sportovců na olympiádě v Los Angeles.
Přesto se mnozí z nás k jeho sloganu obracejí zejména v náročných životních situacích a dlouhodobých krizích. Snadno uvěříme tomu, že když zatneme zuby a vydržíme, nasadíme na vyřešení problému všechny dostupné síly, rychleji se probijeme do lepších časů. Psychologové ovšem upozorňují, že se v první řadě musíme zaměřit na doplňování zdrojů energie, nesmíme se nechat strhnout k bezhlavému honu za co nejrychlejším řešením. „V dlouhodobé krizi nemůže být na prvním místě její řešení. Na prvním místě musí být zachování energie, jinak dojde nevyhnutelně dříve nebo později k vyhoření,“ říká terapeut Michal Mynář. Lepší než zakousnout se a investovat veškeré síly do toho, co nás nejvíc trápí, je tedy i v nejnáročnějších obdobích hledat zdroje naděje a pozitivních prožitků, okamžiky bezpečí, blízkosti a třeba i zábavy.
Řídíte se heslem, že když už člověk nemůže, má naopak přidat?
Najít vlastní styl
Zátopkův zlatý hattrick na olympiádě v Helsinkách před sedmdesáti lety se už s největší pravděpodobností nedá zopakovat. Běh se od jeho časů výrazně změnil a vrcholoví běžci se úzce specializují, takže šampioni tratí na pět a deset kilometrů nevyhrávají maratony, a naopak. Podnětem k zamyšlení tak pro nás dnes může být paradoxně spíše skutečnost, že Emil Zátopek běhal podle dobových odborníků úplně špatně. Nejenže přitom nepůsobil ani trochu elegantně, ale navíc údajně běžel neekonomicky, s nepřirozeně vytočenou hlavou, takže vynakládal zbytečně moc energie. Přes všechny výtky teoretiků ale na závodech vyhrával. Chceme-li si tedy dnes z jeho legendy odnést kus inspirace, tak v tom, že na běžecké dráze si dokázal vytvořit vlastní, nenapodobitelný styl, který mu vyhovoval, bez ohledu na posměšky i názory kritiků.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
