Nevěř nikomu nad třicet. Nová kniha Eleny Ferrante vypráví o těžkostech dívčího dospívání

Čtení z Neapole
Apolena Rychlíková
| 30. 9. 2020 | 3 666
Nevěř nikomu nad třicet. Nová kniha Eleny Ferrante vypráví o těžkostech dívčího dospívání
Detail obálky anglického vydání druhého dílu tetralogie Geniální přítelkyně

Dlouho očekávaný nový román italské prozaičky skrývající se za jménem Elena Ferrante vyšel v českém překladu začátkem září, klasicky v Nakladatelství Prostor. Kniha s názvem Prolhaný život dospělých přináší příběh dospívající Giovanny, dívky z neapolské středostavovské rodiny. Půdorys románu zasadila Ferrante do známého prostředí: Neapol je městem, kde se odehrává i její románová tetralogie Geniální přítelkyně.

Mladé Giovanně se během několika týdnů zhroutí celý svět: její rodiče, kteří vždy vytvářeli dojem stabilního páru, se po provalení otcovy letité nevěry rozejdou. Spolu s tím se začnou drolit i Giovannina stará přátelství a dívčin školní prospěch upadá. Její mladistvé tělo se najednou rychle mění a poutá na sebe pozornost mužů. Do života jí vstoupí teta, rodinou zavrhovaná postava z dávné minulosti, která s sebou kromě řady nečekaných dobrodružství přinese hlavně nezvladatelný chaos. A k tomu všemu začíná Giovanna objevovat svou sexualitu. Zhruba tak by se dal shrnout příběh, který Ferrante na více než 350 stranách knihy rozvíjí. To hlavní, co Prolhaný život dospělých popisuje, by se ale dalo shrnout slovem deziluze.

Dívčí román pro dospělé

Mnozí kritici Elenu Ferrante považují za nejlepší vypravěčku současnosti. Jiní jí naopak vyčítají přílišnou obyčejnost, která prý do světa vysoké literatury nepatří. Její umění ale opravdu spočívá především ve schopnosti důvěryhodně vykreslit psychologii všech postav a udělat z nich plastické bytosti, se kterými se čtenáři a čtenářky mohou bez problémů ztotožnit, aniž by se skrz ně Ferrante povyšovala.

Na jejich konci ale nacházíme vyrovnanou osobnost, která se s realitou života dospělých dokáže popasovat líp, než oni samotní.

Číst její dílo znamená neustále se udivovat nad přesnými popisy důvěrně známých věcí, zkušeností, míst i okamžiků, a Prolhaný život dospělých to znovu potvrzuje. Navzdory tomu, že je kniha popisovaná optikou dívky, která se pomalu a klopotně mění v někoho dospělejšího (používat v kontextu Giovanny slovo žena by bylo přehnané), je Prolhaný život dospělých víc než cokoliv jiného dívčím románem pro dospělé.

Autorčin jazyk je sebevědomý, příběh komplexní a přitom jednoduchý. Ferrante v něm znovu pracuje s konceptem rodiny jako svébytného společenského celku a stejně jako dřív má její kniha třídní rozměr: intelektuální rodina, ze které Giovanna pochází, je deformovaná tíživou minulostí otcova chudinského původu, před kterým se všichni urputně uzavírají.

Vztah Giovannina otce ke své vlastní rodině reprezentuje jeho nenáviděná sestra Vittorie, která se však důsledkem omylem vyslechnutého rozhovoru rodičů stane pro Giovannu doslova magnetem. Skutečnost, že milovaný a tolik obdivovaný otec Giovannu v návalu emocí přirovná právě ke své sestře, hlavní hrdinkou otřese a spustí řetězec nových situací, ve kterých se mladá dívka ocitá. Na jejich konci ale nacházíme vyrovnanou osobnost, která se s realitou života dospělých dokáže popasovat líp než oni samotní.

Lžeme všichni

Zdánlivě bezpečný a všeobecně známý půdorys každodennosti dává Ferrante v sedmi kapitolách možnost popsat celou řadu konfliktů: současnosti s minulostí, centra s periferií, vnějších okolností s vnitřními touhami, dětství s dospělostí. Objevování dosud nepoznaných momentů, které pečlivě podstupujeme společně s dospívající hrdinkou, tyto spory ještě vyostřuje a ukazuje je ve specifickém světle. V něm se dospělí chovají hloupě, zbytečně tvrdohlavě, manipulují, podléhají vlastním slabostem a vytvářejí tak problémy, které přímo ovlivňují životy jejich nejbližších. Dosud důvěřivá dívka najednou vidí své okolí úplně jinak a toto nové poznání se sama pokouší dál aplikovat na ostatní: kamarádky z dětství, spolužáky, na chlapce, které přitahuje, i na vlastní rodiče, kteří ji tolik zklamali.

S tím, jak Giovanna poznává složitost mezilidských vztahů, mění se i ona samotná. Pubertální tělo, které nenávidí, stejně jako nově zažívané situace a z nich plynoucí pocity, jí dávají maximální prostor pro zkoumání sama sebe. Psychologie pubertální dívky však není primitivním sladkobolným trápením, které tak často přinášejí klasické dívčí romány, ale tvrdým zápasem o vlastní integritu, který – jak ukazují životy Giovanniných rodičů i dalších dospělých – nikdy nekončí.

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Giovanna v knize postupně prolamuje jednu bariéru za druhou a začíná chápat, že život, který dosud žila, byl z velké části nějakou formou lži. Aby se s novou životní situací vyrovnala, snaží se někdy strategie dospělých napodobovat a lže sama. Občas upadá do letargické pasivity, jindy s problémy naopak bojuje se zuřivou upřímností. Tomu odpovídá i schéma knihy, které někdy dává tušit záměrnou hru s obelháváním sama sebe a jindy na nás mluví napřímo a bez obalu. Pozorujeme dívku, před kterou zdánlivě banální životní situace staví nové výzvy, abychom si coby čtenářky z pozice dospělých sami uvědomovaly, jak je náš každodenní život zatížený neupřímností a co všechno to pro naše blízké může znamenat.

Stejně jako v řadě dalších knih Eleny Ferrante, i v Prolhaném životě dospělých se točíme kolem předmětu, na němž ulpívá nános lží a polopravd, a který – podobně jako ukradená panenka v jiném autorčině románu Temná dcera – na sebe navazuje různá tajemství. Tentokrát jde o náramek, v němž jsou uloženy všechny útrapy Giovanniny rodiny, a který se nakonec i pro ni stává možností, jak se svým okolím manipulovat.

Leckomu by se mohlo zdát, že se ve své nové knize Elena Ferrante vydala do příliš bezpečných vod. Částečně to tak je: slavná italská prozaička v Prolhaném životě dospělých skutečně moc neriskuje a operuje na možná až moc dobře známém poli. Na její schopnosti vnášet do světa literatury strhující příběhy a vyprávět vrstevnatým, ale naprosto přístupným způsobem, to však nic nemění.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

…a mnohem víc! Kupte si číslo do schránky (poštovné platíme my), předplaťte si nás.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze