Beru antidepresiva. No a co? Moje cesta k přijetí psychofarmak
Markéta Lukášková bere antidepresiva a nebojí se o tom mluvit. I když ve společnosti přestává být duševní zdraví a hlavně duševní potíže tabu, braní antidepresiv pořád halí stín předsudků. Řešit nedostatek serotoninu léky není slabost. Klinickou depresi nevyřeší procházka a po antidepresivech člověk není „omámený“.
„Já jsem si nevzal prášek na alergii, jsem pak unavenej a mimo. Tak se asi cejtí lidi, co berou antidepresiva, haha.”
„Já je beru a jsem celkem fresh a přítomná.”
[trapné ticho]
„Tak to já to braní AD ještě zvážím, haha!”
Tento dialog se odehrál mezi mnou a jedním vzdělaným mužem ve středním věku, jehož přednášky jsem se nedávno účastnila. Zažila jsem takových dialogů desítky. Po letech braní antidepresiv už jsem dost otrlá a ráda takhle beru lidem vítr z plachet svou otevřeností. Oni pak většinou reagují podobně hloupě jako onen muž. Moje cesta k takové upřímnosti ovšem byla podobně trnitá, jako byla moje cesta k antidepresivům samotným.
Až teprve když jsem se podívala na dno, poslechla jsem svého praktického doktora, kterému jsem naprosto důvěřovala.
Byla jsem vlastně člověk naprosto nepolíbený jakoukoliv osvětou o duševním zdraví. Ačkoliv jsem se roky cítila naprosto příšerně a počet hodin, kdy jsem během dne dovedla fungovat, se scvrknul na jednu, striktně jsem odmítala pomoc. Žila jsem v zajetí klasické představy: „Když je to v hlavě, je to jen nálada, zpovykanost, to se dá vyřešit procházkou.“ Až teprve když jsem se podívala na dno, poslechla jsem svého praktického doktora, kterému jsem naprosto důvěřovala. Radil mi, ať zkusím brát léky. „Dostane vás to do stavu, kdy vám bude normálně, a pak můžete na terapii vyřešit, kde to celý vzniklo.“
Máte zkušenost s depresí?
Tak jsem před lety spolkla první tabletku. A změnilo mi to život. K lepšímu. Leckdo to možná nerad uslyší, ale to, jak prožíváme věci, určují chemické procesy v mozku. Je to vyplavování různých hormonů, které můžou za naše štěstí, radost, smutek, napětí, nervozitu, stres i zamilovanost. A antidepresiva pak fungují podobně jako antikoncepce – dlouhodobě hladinu hormonů v mozku upravují a člověk, který trpí depresemi či úzkostmi, má tak díky nim (antidepresivům nové generace typu SSRI) v těle víc serotoninu, a tudíž v životě víc „radosti“.
A to je velmi ve zkratce vlastně všechno. Antidepresiva způsobí, že chmurné myšlenky či nekonečné řetězce nutkavých myšlenek se přestanou cyklit. Dovedete snáze ony myšlenky opustit, leccos po vás prostě steče, místo aby se to zažralo. Leckdo neznalý si při slově antidepresiva představí otupělost, únavu, přibírání na váze, ale to jsou vedlejší účinky, které vesměs vyvolávají spíš jiné typy léků, například benzodiazepiny, mezi které patří například neurol. Ty umějí člověka do minuty „vypnout“ a rozhodně by se neměly brát dlouhodobě.
Klasická antidepresiva nové generace, která berou lidi na úzkosti, paniku a deprese, jim prostě jen pomáhají se serotoninem. Jistě že to má vedlejší účinky, jako každé léky. Tak to prostě chodí a cílem by mělo být je dřív nebo později vysadit a žít bez nich. Cesta k tomu vede jedině skrz terapii, kde člověk přichází na to, proč je mu zle, kde je prapůvod jeho běsů. To je mnohdy proces na několik let.
Já si před časem řekla, že nebudu svoje antidepresiva tajit a občas trpělivě, občas drze všem okolo vysvětluji, že je beru, proč a co to způsobuje. Vnímám, že za poslední roky se povědomí o nich zvýšilo. Už tak často neslýchám „Já bych to práškama neřešila“ nebo „To se cejtíš nonstop sjetá, co“ nebo „Máš moc času řešit blbosti“. Spotřeba psychofarmak se za posledních 25 let celosvětově zvedla šestkrát a psychiatři to vesměs kvitují. Neznamená to totiž, že lidé více trpí nebo si vymýšlejí, znamená to, že už se tolik nebojí říct si o pomoc. V Česku bere antidepresiva asi půl milionu lidí, bohužel jen čtyři procenta z nich navštěvují terapii.
Lidé v mém okolí více chápou analogii, že když máte angínu, berete antibiotika, a když máte deprese, berete antidepresiva. Že psychické nemoci jsou nemoci, které potřebují léčbu, stejně jako ty fyzické. Že za nemoc těla by vás nenapadlo se stydět, tak proč se stydět za nemoc duše. Že lidé s léky nejsou mimo, je jich docela dost a pravděpodobně to na nich na první pohled nepoznáte. Proto vyzývám všechny, aby se o tom nebáli mluvit, protože jakmile toto téma znormalizujeme, spousta lidé ztratí ostych a strach a půjdou svoji duši léčit. A čím víc psychicky zdravých lidí na světě bude, tím míň bude válek a nesmyslných konfliktů.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
