Devítiletá dcera mě uklidňuje, že nás agenti ICE nezatknou. Ve škole držíme hlídky, říká česká matka v Minneapolisu

Minneapolis, dříve aglomerace plná ruchu a imigrantů, je dnes tišší a prázdnější. Razie podle místních v posledních dnech mírně polevily, mnoho lidí se ale kvůli obavám ze zadržení stále skrývá. „Patrné je to například v supermarketech, kam nyní chodí nakupovat téměř výhradně bílá populace. Během nákupní špičky, zhruba mezi pátou a sedmou hodinou, kdy lidé odcházejí z práce, se mi stalo, že jsme v místním diskontu byli jen samí běloši. To není normální. Lidé se na sebe navíc podivně dívali, celá situace působila zvláštně,“ popisuje atmosféru ve městě poblíž kanadských hranic Češka Lenka. 

Situace dopadá i na její dvě děti. Škola, do které chodí, zorganizovala speciální hlídky, které dohlíží na to, jestli se poblíž areálu nevyskytují protiimigrační agenti. Pokud ano, dobrovolníci vše zaznamenávají do aplikace, která pohyb zaměstnanců ICE mapuje, a varují tak ostatní. Tato aplikace se stala každodenní součástí života i Lenky. „Ráda chodím běhat a předtím, než vyběhnu, se podívám na mapu – je to pro mě stejně normální jako vzít si do kapsy zelenou kartu. To jsem dřív také nedělala,“ říká mladá matka.

O tom, co se ve městě děje, a co imigrantům hrozí, mluví i se svými dětmi. „Vím, že se bojí. A myslím, že žádné děti by tohle neměly zažívat,“ říká Lenka. Otevřenou komunikaci v podobných případech doporučují i odborníci. V šesti letech už totiž děti dokážou přemýšlet o vlastní smrti a smrti svých rodičů. Další zlom je kolem dvanáctého roku a výše, odtud je pak dobré s dospívajícími mluvit zcela otevřeně, upozorňuje Molly Wheeler, profesorka a vedouci programu pedagogiky na zaměřené na rané dětství na Univerzitě sv. Kateřiny v Minneapolisu. 

Jak takovou konverzaci s dětmi začít? Jak se Lenka snaží pomáhat lidem, kteří se před ICE schovávají? A proč se někteří imigranti raději vzdávají rodičovských práv? Více na webu Heroine.cz.