Byli jsme my sami vůbec chtěné děti? Průvodce inspirativními knihami, které ukazují mateřství bez příkras

Jedna čtenářka tehdy poznamenala, že mateřství je možná jeden z mála vztahů, možná dokonce jediný, ze kterého se nedá odejít. Vztah, kde člověk nese zodpovědnost za druhou bytost, dlouhá léta zcela bezbrannou. Vztah, ve kterém se žena snaží růst – a zároveň nechat růst toho druhého. Vztah, ve kterém se odehrává celá škála emocí, ale ne o všech se dá snadno mluvit. Nebo psát. Často se totiž mluví především o radosti z dětí, o lásce, o štěstí. Méně už o rozporech, hněvu, výčitkách, únavě a někdy i o lítosti.

V posledních letech se to ale výrazně mění. Přibývá beletrie, v níž se vyskytují ženy-matky, které nejsou za všech okolností milující, laskavé a chápající, ale taky unavené, ztracené, naštvané. Matky, které se svými dětmi někdy neumějí být, a jindy zase neumějí být bez nich. Přibývá postav, které mateřství zpochybňují, oddalují nebo se k němu staví s pochybami a strachem. Objevují se hrdinky, které děti nechtějí, a přesto nejsou zobrazovány jako zraněné, sobecké nebo neúplné. Nejsou to ženy, které jednou „konečně pochopí“ nebo „budou trpce litovat“. Jsou to ženy, které – zkrátka jsou.