Řízek s rýží, macesy i boršč. S migranty cestuje i jejich jídlo
Pro většinu kultur jsou klíčové dva orgány – jazyk a žaludek. Zatímco jazyk určuje to, jak realitu pojmenováváme, chutě a přístup k jídlu a vaření reflektují více vrstev našeho života. V jídle, které nám přijde na stůl, se zdaleka neodráží jen historická dostupnost surovin podle zeměpisné polohy, ale také sociální zařazení, svoboda či nesvoboda, etika, morálka, vzdělání a mnoho dalšího. Jsme totiž doslova to, co jíme – klišé neklišé.
Z útlého dětství si pamatuju spíše málo, mnohem jasnější jsou vzpomínky z doby po desátém roce života. Tehdy se moje rodina rozhodla přestěhovat z Moskvy (v 90. letech poměrně divokého a nebezpečného velkoměsta) do malého klidného evropského maloměsta, kterým v té době byla Praha. Kromě jazykové bariéry si výrazněji pamatuju bariéru kulinářskou – chutě i textury školní jídelny mi byly bytostně cizí. Maso plovoucí v jakési tekutině, omáčkou nasáklé chlebové knedlíky či nastrouhaná okurka topící se v octové vodě – tak jsem vnímala svá první jídla z české kuchyně.
U nás doma se totiž vařilo imigrantsky, tedy především jednoduše, efektivně a z čerstvých surovin. Byla to jídla bez receptu, inspirovaná východoevropskou nebo spíše aškenázskou židovskou kuchyní. A tak jsem si v jedenácti letech po škole doma ohřívala šoulet (směs luštěnin s obilovinami, například rýže s čočkou), kuřecí vývar (což je univerzální všelék, v jidiš goldene jojch) nebo hovězí karbanátky s pohankou.
Život přistěhovalců často obnáší nejistotu. Rozpolcenost jazyková i kulturní a rozkročení mezi více životy je součástí přistěhovalecké zkušenosti. Dobře známé domácí jídlo je v takových chvílích skvělou kotvou.
Pro řadu lidi jsou cizinci ti, kteří jinak vypadají. Jakožto ruská Židovka vypadám v České republice spíše neexoticky, o to viditelnější jsou ale rozdíly v kuchyni. Pamatuji si, jak k nám na návštěvu přišla spolužačka, to mi bylo asi patnáct. Když viděla prosklenou almaru s cizrnou, čočkou, pohankou a ovesnými otrubami, zcela bezelstně se ptala, zda tyto věci opravdu jíme.
Řízek s rýží
Postupně jsem zjistila, jak zásadní mohou být rozdíly i mezi kuchyněmi v rámci Evropy. Řízek s rýží se u nás běžně nekombinuje, ale v Rakousku ano. Ve Francii namáčejí mastné croissanty do kávy s mlékem a okousané je odkládají na bílý ubrus. Zároveň tam na Vánoce jedí mořské plody a foie gras a nad českým kaprem se salátem by asi omdleli. Italové místo polévky jedí nejdříve těstoviny s omáčkou, teprve potom hlavní jídlo. V Izraeli se vše dochucuje tahini, sezamem a čerstvou petrželkou. Velmi rozdílné jsou i časy, kdy se obvykle jí – například středomořské ultra pozdní večeře jsou moje smrt.
Ochutnáváte rádi jídla, která neznáte?
Život přistěhovalců často obnáší nejistotu, vlastní identitu tak trochu stále schovanou v krabicích, pocity odcizení od okolí a někdy i fantomový stesk po již neexistujícím domově. V Rusku jsem v podstatě nikdy pořádně kořeny nezapustila, přesto nejsem ani tak úplně Češka. V Izraeli jsem sice ráda, ale intenzitou a temperamentem mě ta země také míjí. Rozpolcenost jazyková i kulturní a rozkročení mezi více životy je součástí přistěhovalecké zkušenosti.
Dobře známé domácí jídlo je v takových chvílích skvělou kotvou. Ne nadarmo jsou země jako USA, kde žije velký podíl přistěhovalců, plné různorodého etnického jídla, které si s sebou do nového života přivezli lidé z celého světa. Proto také ukrajinské ženy v Česku hned začaly vařit boršč. Jídlo s sebou totiž nese kus domova, je to často to jediné, co můžeme téměř kdekoliv na světě replikovat, a navodit si tak pocit známého prostředí a normálnosti. Jídlo nám zároveň umí hodně prozradit o jiných kulturách, o čemž jsme se během lockdownů na vlastní kůži přesvědčili. Když nešlo cestovat, šlo alespoň vařit a ochutnávat.
I dnes, po 26 letech v Praze, kde dnes žiju s českým partnerem, zcestovalým a celkově osvíceným mužem, na kulturní rozdíly stále narážím a často právě v kuchyni. Zatímco pro mě je podávat plátek masa či řízek s rýží normální, pro mého muže je kombinace suchého se suchým nepochopitelná. Já si během dne ráda vařím čaj a nabízím ho i návštěvám, můj muž si ho dá výhradně, když je nemocný. Ovesná kaše k snídani? To je nějaký ruský zvyk, říká můj muž a ukrajuje si bábovku či míchá vejce. Pohanku do něj nedostanu (má totiž v Česku stigma čehosi příliš zdravého a alternativního), macesy s kuřecím vývarem si během židovského svátku Pesach dá rád a ocení i můj domácí hummus. Stejně jako jsem se i já naučila občas udělat kuře na paprice či rajskou. Vytváříme si tak unikátní domácí kuchyni, na kterou třeba jednou budou nostalgicky vzpomínat naše děti, až vyrazí do světa.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
