„Budeme mít steak,“ oznamuje radostně můj společník s očima upřenýma do degustačního menu, které na první pohled neslibuje žádné výjimečné kulinářské zážitky. „Steak z červené řepy,“ upřesním a pozoruju, jak svěsí koutky. Vedle tohoto chodu nás čeká pět dalších, na první pohled podobně prostých – ředkvičky, celer, bramborový koláček.

Úsměv se nám na tváře ale brzy vrátí. Moderní gastronomie, jak ji dělají v Severní Itálii, pracuje v duchu současných trendů v duchu lokálnosti a jednoduchosti úprav, které dají vyniknout chuti základních ingrediencí. Domácí jemně zauzený divoký pstruh je doplněný lehkou zeleninovou zálivkou a ředvička mu dodává správné „křupnutí“, což je ostatně trademark: s texturami jídla si tu dávají stejnou práci jako s jeho chutí. Kamkoliv během několik dnů na horách vydáme, potkáváme stejný přístup: poctivost, cit pro detail a jednoduchou, byť efektní estetiku.

Severské vlivy

Výlet do Jižního Tyrolska má svůj střed v příhraničním městě, které zná každý Čech z hodin literatury. Německy Brixen, italsky Bressanone a Porsenú v ladínštině, místním jazyku. Město v provincii Bolzano se nachází kousek za frekventovaným Brennerským průsmykem, který slouží jako brána do Itálie. S nadmořskou výškou pouhých 560 metrů nad mořem tu sníh na jaře spíše nečekejte, březen a duben už naopak přinesou příjemné jarní teploty. Za dvacet minut se ale odsud pohodlně dostanete do lyžařských areálů Plose, které patří do oblasti Dolomiti Superski, nebo Gitschberg-Jochtal. 

Jižní Tyrolsko si svojí diverzity považuje a směs italské a rakouské kultury tu vidíte na každém kroku. Občas to vzbudí u návštěvníka lehký zmatek – má při vstupu do obchodu nebo restaurace zvolit „Ciao“ nebo „Buongiorno“, anebo „Hallo“ a „Grüß Gott“? Brzy zjistíte, že je to jedno, místní jsou zvyklí přepínat mezi oběma jazyky a anglicky tu umí také většina lidí (přinejmenším ve službách). Multinárodnostní historii města uvidíte na architektuře a multinárodnostní současnost zase v nabídce obchodů a restaurací: můžete si dát klasický schnitzel a na památku koupit vyšívaný dirndl, ale o restauraci vedle už vám dají tradiční italskou pastu.   

Restaurace, kde nám naservírovali vynikající „steak“ z červené řepy, se nachází stranou centra Brixenu. V „AO“ restaurantu, provozovaném v rámci vinařského hotelu Haller, vaří dvojice mladých kuchařů – chef Simon Pichler, který prošel kuchyněmi v Dánsku a Švýcarsku (a vařil i pod René Redzepim, zakladatelem slavné kodaňské restaurace Noma), a Belgičan Levin Grüten, který se do vinařské rodiny přiženil. Denně obměňované degustační menu si ze severské kuchyně bere mnohé, ale základem zůstávají místní suroviny od lokálních chovatelů a pěstitelů. 


Jezte očima

Simon Pichler z AO Restaurant ve svých menu mísí vlivy nordické kuchyně s regionálními chutěmi. AO restaurace se dostala i do výběru gurmánského průvodce Gault-Millau, obdoby populárního Michelina.


Lyžování jen s green passem

Kdo se vydává v březnu do italských Alp, zřejmě má kromě kulinárních zážitků v plánu i lyžování. Konec sezóny je tu pro lyžaře ideální; většina areálů končí s provozem až v dubnu a jarní lyžování má několik významných výhod. Méně lidí na sjezdovkách a teploty, které přes den nepadají hluboko pod nulu. Možná vás napadá: jaká bude kvalita sněhu? Italové si na úpravě sjezdovek dávají záležet a používají moderní metody zasněžování, které dokážou sníh dostat cíleně tam, kde by mohl chybět, takže vedle efektivity je ve hře i ekologie. Ostatně jako všude.

Z kabiny lanovky vás nevyvedou, ale významně na vás zagestikulují, abyste si respirátor nasadili. V každé restauraci i při nákupu skipassů je také nutné předložit „green pass“, tedy českou Tečku, respektive potvrzení o tom, že jste očkovaní nebo jste nemoc nedávno prodělali.

Nejbližším areálem je Plose, bezlesá planina s vrcholem ve výšce 2446 m. Pokud preferujte free ride, zamiřte raději jinam, sjezdovky jsou upravované především s ohledem na rekreační lyžaře. Díky své poloze s jižní orientací svahů je Plose nejslunečnějším areálem Eisacktalu, ideálním pro slunné a mrazivé zimní dny. Občas tu bývá větrno, ale návštěvník ještě rád „rozmrzne“ v některé z mnoha horských chat. Plose nabízí krásné výhledy na dolomitské hřebeny, na jihu je vidět Brenta a na severu Zillertalské Alpy. Mezi nejkrásnější sjezdovky patří červená devítikilometrová Trametsch s převýšením 1400 metrů. Severně od Brixenu najdete menší a méně lidnatý areál Gitschberg-Jochtal, dvojice lanovkou propojených resortů s kratšími sjezdovkami a rodinnou atmosférou.

„Na tuhle sezonu už jsme se opravdu těšili,“ říká Elisabeth Clara z turistické centrály Jižního Tyrolska s odkazem na minulou zimu, kdy byly lyžařské areály kvůli covidu zavřené zcela. Covidové restrikce jsou už v praxi velmi podobné našim, očekává se nošení respirátoru ve vnitřních prostorách a také v kabinách lanovek. Italové jsou mnohem méně benevolentní než čeští vlekaři. Z kabiny lanovky vás sice nevyvedou, ale významně na vás zagestikulují, abyste si respirátor nasadili. V každé restauraci i při nákupu skipassů je také nutné předložit „green pass“, tedy českou Tečku, respektive potvrzení o tom, že jste očkovaní nebo jste nemoc nedávno prodělali.

Foto: Sudtirol

Dokdy trvá lyžařská sezona?

Jestli plánujete letos ještě vyrazit na lyže, počítejte s předběžnými termíny uzavření areálů. Nejdříve skončí Carezza (27. 3.), pak Alta Badia, Seiser Alm a Val Gardena (10. 4.), dále Gitschberg-Jochtal, 3 Zinnen Dolomites a Obereggen (18. 4.), Kronplatz, Ahrntal a Ratschings-Jaufen (24. 4.), a nakonec Sulden a Schnals (1. 5.).

Alto Adige rovná se víno

Alto Adige, tedy italský název pro Jižní Tyrolsko, je nejseverněji položená italská vinařská oblast. Rozhodně ale nijak nová; podle nálezů se tady víno pěstovalo už v době před Kristem. I když se zde réva pěstuje jen asi na 5 tisících hektarů, kvalitou vín patří k nejzajímavějším oblastem. Nejznámější původní odrůdou je červený Lagrein. Produkuje chuťově plná, přitom lehká vína s tóny švestek a třešní a výborně se páruje s klasickými regionálními jídly: zvěřinou, pečeným vepřovým nebo tvrdými sýry. Mezi nejoblíbenější bílé odrůdy patří Pinot Blanc, Gewürztraminer, Chardonnay a Sauvignon Blanc. 

Foto: suedtirol.info

A podobně jako v jiných odvětvích jede i vinařství na zásadách udržitelnosti. Konsorcium zdejších vinařů se přihlásilo k Agendě udržitelnosti 2030, kde se poměrně kriticky vyjadřují k dřívějším nedůsledným ekologickým opatřením a slibují komplexní přístup k péči nejen o révu a vinice, ale o lidi, kterým vinařský byznys dává práci. Přestože jen 7 % vinic má bio certifikaci, i bez ní se můžete být jistí, že lokální vína jsou produkovaná bez zbytečných pesticidů a s ohledem k půdě.    

Ve vinařském hotelu Haller, kde jsme dostali ono okázale neokázalé menu, nám nalévali víno z vlastních vinic. Ukázalo se, že sympatická mladá žena, která nám pomohla víno vybrat, je Teresa Pichler, spolumajitelka a zdejší sommeliérka. „O naše hrozny se stará můj otec Hans,“ usmívá se, „pracujeme tu celá rodina. Někdo v pohostinství, někdo v kuchyni. Je to náš život.“ K jídlu nám doporučí lehoučké bílé z odrůdy Kerner. Když se ptáme na možnost víno si nakoupit, opatrně nás varuje: „Ale jen dvě tři lahve na každého. Sami máme málo!“    

Článek byl připraven ve spolupráci s turistickou centrálou Jižního Tyrolska.

Aktuální číslo

  • o tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s