Incelové a redpilleři. Komu prospívá radikalizace zmatených mužů?

Do smrti zůstaneš sám. Žádná tě nikdy nebude chtít. Nepomůžou ti peníze ani posilovna, vzdej to rovnou. Šprtal jsi na zkoušky, abys ohromil spolužačky, a ony zatím spaly s namakanými fotbalisty. I kdyby sis nějakou našel, stejně ti zahne s černochem. Jsi ošklivý. Zbývají ti jen slzy nebo provaz. Zabij se… To není přepis nějakého zvlášť odporného případu online šikany, ale jen ty mírnější z životních rad a názorů, které si na fórech r/Braincels nebo r/ForeverAlone na diskuzním portálu Reddit vyměňují členové komunity incelů. Zkratkou pro „involuntary celibate“ se označují lidé žijící v tzv. nedobrovolném celibátu.

Brouzdat debatami kluků přesvědčených, že zcela selhali na pomyslném sexuálním trhu a v životě si nemůžou najít partnerku, byla jedna z nejotřesnějších věcí, které jsem na internetu zažil. A to už jsem v bahně sítě viděl leccos. Incelové se nepoučenému pozorovateli můžou jevit jako jedna z tisíců obskurních komunit, které nemá smysl věnovat pozornost. Jenže tohle prostředí už zformovalo několik masových vrahů. Po jejich tragických akcích se do širšího povědomí dostalo celé spektrum misogynních aktivistů, kteří zásadně posouvají způsob, jakým hovoříme o mužské identitě.

O sex jde až v první řadě

V roce 2014 dvadvacetiletý Elliot Rodger v Kalifornii zavraždil šest lidí a poté sám sebe. Na internetu se označoval za incela a ve svém manifestu se vyznal ze sexuální frustrace a nenávisti k ženám. Bohužel nebyl zdaleka posledním útočníkem tohoto typu. V dubnu 2018 v Torontu pětadvacetiletý Alek Minassian najel dodávkou na chodník, zabil deset lidí a těsně před útokem se ve facebookovém příspěvku také označil za incela a odvolal se na inspiraci činy Elliota Rodgera.

Podle Google Trends v té době taky začal raketově stoupat počet vyhledávání slova incel a dalších souvisejících termínů. Začínalo být jasné, že bujení mužského šovinismu v temných koutech internetu se začíná vymykat kontrole. Potvrzují to nejen častější projevy extrémního násilí, ale i analýzy jazykových prostředků v redditových fórech. Ještě před několika lety většina diskuzí bojovníků za mužská práva točila kolem duševního zdraví či otázek rodinného práva, od roku 2016 začala stoupat jejich radikalita, agresivita vůči feminismu a těsná provázanost s rasismem a homofobií. Argument, že jde jen o výmysl stále citlivějších liberálů a feministek, tak těžko obstojí.

Kasty sexuálního trhu

Ideologie šířená v debatách incelů je účinná především proto, že vytváří sebepotvrzující systém odolný racionálním argumentům. Frustrovaní mladíci (většina aktivních diskutérů má pod třicet) vidí muže rozdělené do sexuálních kast. Nejvýš stojí bílí alfasamci (tzv. chads), sexuálně ovládající drtivou většinu žen (přezdívaných Stacy či Becky). Pod nimi jsou méně atraktivní betas nebo normies, které ženy využívají jen pro finanční a emocionální podporu, a na úplném dně incelové, často navíc z minoritních etnik, kteří jsou zcela vyřazeni ze sexuálního trhu. 

Sex, který je tu alfou a omegou lidské existence, je dostupný jen podle absurdních a nespravedlivých mechanismů, nastolených ženami. A ženy samy jsou povrchní a promiskuitní, ubližují mužům a jde jim jen o víc atraktivní partnery. Celé je to podepřeno primitivním biologickým determinismem. Rozhodující kritérium pro přístup k ženám a sexu je vzhled, a tak se diskuze hemží často dost brutálními recepty na formování brady nebo lícních kostí.

Červený a černý

Muže, kteří to vzdají a rezignují na hledání partnerky, propadnou nihilismu a případně vztahy se ženami začnou zcela odmítat, označují fóra jako blackpillers. Muže, kteří si vybrali černou pilulku. Slova blackpill a blackpiller jsou ale až druhotná, vznikla proto, aby se tito pasivní muži odlišili od těch, kteří zvolili pilulku červenou. Redpillerů.

Asi si vybavíte scénu z Matrixu, ve které záhadný Morpheus dává hlavnímu hrdinovi Neovi na výběr ze dvou tablet. Když si vybere modrou, bude dál žít v příjemném snu. Červená mu ukáže skutečnou podstatu světa. V širším kontextu filozofie redpillerů může pomyslný Matrix označovat obecně spiknutí liberálů, levičáků, případně i etnických menšin, často je ale podstatou domnělé společenské lži a přetvářky konkrétně feminismus. Po spolknutí červené pilulky mužům hledajícím své místo ve společnosti najednou dochází, že svět se snaží ovládnout ženy.

Redpilleři se od nihilistických blackpill incelů liší především v tom, že na vztahy se ženami nerezignovali, ale snaží se o jejich ovládnutí a návrat na tradiční, podřízené místo. Objevuje se mezi nimi celá řada názorových a zájmových proudů, od banálních sériových baličů holek (tzv. PUAs - Pick Up Artists) až po náboženské fanatiky a veterány extrémní pravice. Společná je jim hlavně panika a úzkost z postupu ženské emancipace a ztráty mužské dominance ve společnosti.

Chlaposféra

Mnoho mužů se neumí nebo nechce vyznat ve světě, kde ženy získaly rovnocenné postavení. Nevědí si rady bez předepsané a nezasloužené role, neumějí vyjednávat různé modely partnerských vztahů, trpí pocity méněcennosti, jsou úzkostní a nervózní z toho, že neobstojí při rovnocenném seznamování. Přirozeně pak hledají hodnotový systém, který by jim umožnil se zorientovat. Od prostých a pochopitelných otázek – jak si najít partnerku, jak být dobrým otcem – se dostávají k hledání viníka. Toho mylně nacházejí buď sami v sobě (jsem ošklivý a neschopný, málo se snažím), nebo právě ve feministické konspiraci a zkažených ženách. A pak se ptají po řešení, které najdou ve snaze o větší kontrolu a útlak žen.

Dalo by se nad tím mávnout rukou, že je to jen stará známá, mírně nechutná chlapácká debata ve fotbalové šatně. Problém je ale v tom, že z šatny muži většinou dřív nebo později vylezou a okolní svět a ženy jejich úzkosti a nejistoty zmírní a konfrontují s realitou. Internetové fórum se pro ně ale může stát jediným životním prostorem a zdrojem světonázoru.

Volná konstelace internetových komunit redpillerů, incelů, PUAs a nejrůznějších aktivistů za práva mužů se často označuje jako manosféra (manosphere). Můžeme si ji samozřejmě představovat jako klasickou názorovou bublinu, místo, jehož obyvatelé jsou chráněni před jinými názory, ale výstižnější a užitečnější metafora by mohl být trychtýř. Nejistý teenager řeší běžné problémy svého věku. Ve škole a doma se toho bohužel často moc nedozví, a tak začne pátrat na internetu.

Nejdřív najde názory a pravdy, se kterými nejde nesouhlasit – muži mají v dnešním světě nejisté postavení, ženy si můžou jít vlastní cestou, atraktivnější lidé mají statisticky víc partnerů. Pak začne hledat příčinu a dřív nebo později v nějaké diskuzi natrefí na mentora, který mu podá pomyslnou rudou pilulku. Když se čerstvě osvícený kluk o své nově získané názory na feministický útlak podělí s rodiči či spolužačkami, dočká se odmítnutí a výsměchu. Vrátí se proto do své online komunity, ta mu poskytne oporu a sebepotvrzení – a cesta k radikalizaci je otevřená. Funguje to prakticky stejně jako triky teroristických skupin získávajících nové rekruty.

Manosféra je přirozenou živnou půdou pro populisty a radikální pravičáky, kteří mají podobné cíle a vidění světa a mezi příslušníky manosféry snadno nacházejí spojence; případně se rovnou jedná o tytéž postavy. V debatách redpillerů se taky často objevuje rasistická konspirační teorie velkého nahrazení (great replacement), podle které mají bílou rasu, prolezlou feminismem a emancipací, nahradit plodní barevní migranti. Zastavit to může jen renesance tradiční společnosti dominantních mužů a submisivních bílých matek se zástupy dětí, které jako by vypadly z plakátů nacistické propagandy. Redpillerské vize světa s jasně vymezenými rolemi mužů a žen, nebo dokonce přidělováním sexuálních partnerů ze všeho nejvíc připomínají dystopický Příběh služebnice Margaret Atwoodové.

Kudy z bažiny

Radikalizace „mužských aktivistů“ a jejich provázání s politickým extremismem je dnes už docela dobře popsaná záležitost, ale najít funkční řešení bude dost složité. Potíže a nejistoty, které řeší mnoho rekrutů manosféry, jsou skutečné a redpillerská filozofie na ně nabízí srozumitelnou, lákavou a promyšlenou odpověď, ke které mainstreamová liberální společnost často neumí nabídnout alternativu. Mnoho frustrovaných mužů pochází z chudších a méně vzdělaných vrstev a odsoudit jejich chování nálepkou „toxická maskulinita“ ničemu nepomůže, naopak může věc jen zhoršit.

Problematické jsou i prvoplánové útoky na dílčí projevy a prvky manosféry jako třeba triky profesionálních baličů nebo manipulativní lifestylové rady krysaře redpillerů Jordana Petersona. Ty by samy o sobě nezpůsobovaly takovou škodu, místo jednoduchého výsměchu a odsouzení by bylo lepší je spíš vysvětlit a ukázat, jak nebezpečnou roli hrají v pádech do výš popsaného trychtýře internetové radikalizace.

Agresivní mužské frustraci navíc propadají hlavně dospívající kluci, kteří na autority ve škole a rodině moc nedají (a stejně se od nich bohužel pořád moc nedozvědí). Důležité jsou pro ně proto pozitivní mužské vzory a obrazy chování v populární kultuře (díky za každého feministického sportovce, kapelu nebo herce) a hlavně online prostory, ve kterých místo nenávisti a červené pilulky najdou rozumné rady do života.

V Česku například citelně chybějí dobré rubriky vztahových poraden na populárních webech, mužské podcasty a média, která by umožnila sdílení zkušeností a kontakt s odborníky vyvracejícími bludy redpillerských debat. Proto je také tak důležitá práce spolků a iniciativ, jako jsou třeba Konsent či Genderman, i když je jich pořád zoufale málo. Nemusíme se hystericky strachovat, že se z dospívajících kluků nutně stanou náckové nebo vrazi, ale můžeme si být jistí tím, že pokud o jejich úzkostech a obavách nezačne společnost citlivě a otevřeně debatovat, určitě se dočkáme nové generace mužů, kteří budou jen dál zbytečně ubližovat ženám ve svém okolí i sami sobě.