Feministky nemůžou za vaše zkažený životy

Téma
Eva Marková
| 23. 12. 2020 | 40 komentářů | 6 341
Feministky nemůžou za vaše zkažený životy
Lucia Dovičáková. „Good Intentions“

V letošním roce jsme se feminismu věnovali ze všech možných stran. Snad proto, že tušíme – anebo spíš vidíme a zažíváme –, že je to stále pojem nepochopený a zkreslený. Ale zároveň máme pochybnosti. Jako poděkování vám všem, kdo nás pravidelně čtete, dnes odemykáme článek z tištěného čísla zářijové Heroine, která byla feminismu věnovaná. Pokouší se odpovědět na to, odkud čerpáme povědomí o feminismu – a snad i ukazuje, jak diskusi o něm dál vést.

Se svými nepříjemnými až traumatizujícími zážitky se slovenskému deníku SME svěřilo 22 žen včetně prezidentky Čaputové, u nás tuhle hozenou rukavici zdvihl Deník N a uveřejnil příběhy 35 žen. Nejedná se tu primárně o příběhy o znásilnění, daleko spíš ženy mluví o tom, že hranici své intimní zóny má každý jinde a mnohdy to závisí na kontextu: jinak zní pochvala nových lodiček od stejně starého kolegy z kanceláře a jinak od šéfa, s jinou razancí se umíme ohradit proti košilatým komentářům v hospodě plné lidí a navečer v prázdném parku. Těmi příběhy se ovšem vinou ještě dvě témata popisující naprosto nepřípustné chování: zneužití moci, třeba lékaře nad pacientkou nebo režiséra nad herečkou, a sexuální útoky na náctiletá děvčata.

Někteří kritici výše zmíněným deníkům vytýka­jí, že nadřazují ženy nad muže, na sociálních sítích se pak můžeme v nesčetných varian­tách setkat s povzdechem, že to už ty feministky fakt přehnaly, když muži ani nesmějí ženám pochválit nohy. Feministické je přitom na celé situaci snad jen to, že tu ženy bojují za rovný přístup – naučíme-li se jako společnost mluvit otevřeně o tom, že na cizí ženy se bez dovolení nesahá, pomůžeme tak obecné debatě o tom, že se bez vyžádání nesahá ani na cizí muže a už vůbec ne na děti. A to je první premisa feminismu: zlepší-li se životní podmínky jedné skupiny obyvatel, zlepší se životní podmínky i těch ostatních. Ve fyzice se tomu říká zákon akce a reakce.

Kam zmizelo harašení?

Ze současných diskusí naštěstí téměř vymizel termín sexuální harašení: ten se v české publicistice začal vyskytovat po roce 1989 spolu s tím, jak se ve veřej­ném prostoru čím dál tím častěji objevovaly články inspirované především americkým feminismem. Za oceánem už tou dobou ovšem mělo feministické hnutí dlouhou tradici, zatímco u nás do vývoje ženského hnutí nejprve zasáhly obě války a rok 1948: to neznamená, že by se v té době po feministkách slehla zem, v posledních týdnech jsme si například mohli v řadě různých textů připomenout, že důležitou postavou českého poválečného feminismu byla třeba Milada Horáková. Také v pracích umělkyň 70. a 80. let se často setkáváme s tematizací rozvodů, potratů, kyretáží či společenské závislosti žen na mužích – jsou to ale zkrátka jiná témata a jiný společenský kontext než na Západě.

Lucia Dovičáková. „Má ráda pořádek“

Když se po sametové revoluci k českému publiku začaly dostávat zásadní feministické texty ze zahraničí, dělo se tak značně živelně – a tak se stalo, že mnoho stěžejních děl doposud není přeloženo do češtiny, tudíž nám chybí povědomí o kontextu a vnitřní kontinuitě západního feminismu. Přesně to se stalo sexual harassmentu: jako termín se začal používat ve Spojených státech v 70. letech pro popis nevhodného, obtěžujícího chování na pracovišti. Abychom takové chování vyhodnotili jako nevhodné, je nutné, aby ve společnosti panoval­ určitý konsenzus: u nás si tyto hranice začínáme pomalu stanovovat až v posledních letech. V porevoluční době ovšem způsobily texty o harašení tako­vé pozdvižení právě proto, že vstupovaly do společnosti, která na to nebyla připravená a považo­vala diskuse o tom, kdo koho může plácnout přes zadek, za nepřístojné – třeba už jen proto, že v té době tu byly palčivé jiné otázky.

Zlatý prciny. Anebo devadesátky?

V 90. letech se česká společnost musela ve vztahu k ženám začít vyrovnávat s daleko zásadněj­šími skutečnostmi, než byla záměna soudružky za paní. Dlouhodobě se tu podporoval celonárodní sexismus, jehož příkladem budiž oslavy MDŽ: jistě, je určitě vhodné oslavit ženy, které kromě domácnosti zvládají ještě osmihodinovou pracovní nálož, jsou ovšem karafiát, mýdlo a opilí kolegové adekvátním oceněním? Do českého kulturního vzorce také patřilo povědomí o ženách v disentu, které ovšem většinou hrály roli partnerek podporujících své muže: po příkladech nemusíme dlouho pátrat, velmi dobře lze v této souvislosti poukázat na osud Madly Vaculíkové či Olgy Havlové.

Specifickou atmosféru v té době vytvářela nejen dobová popkultura, ale i do té doby zakázaná, v exi­lu vydávaná literatura, která začala po roce 1989 vycházet také u nás: Kundera, Škvorecký, Lustig… Není pochyb o literární hodnotě těchto děl, ale jejich hrdinky jsou obvykle nyvé, roztoužené a drzé – jenže být drzá ještě neznamená být emancipovaná. Do této sexualizované atmosféry najednou vpadají západní témata: sexuální obtěžování patří k nejzávažněj­ším, ale vzpomeňme i na celospolečenské diskuse o tom, zda holit, či neholit a podprsenku ­nosit, nebo nenosit…

V celorepublikových denících se začaly názory věnované problematice rozdílů mezi pohlavími objevovat až v polovině 90. let a často se omezovaly na úvahy o tom, jak si rozdělit domácí práce a jak skloubit kariéru s péčí o děti. A z této poněkud bizarní debaty jsme se dosud nevybabrali: jak dojde v parlamentu na otázky předškolního vzdělávání nebo porodnictví, opět se v médiích setkáváme s all male panely a posloucháme, že zásadní je pro dítě vazba na matku. Dalším dílkem do devadesátkové mozaiky mohou být nekriticky přijímané soutěže krásy či rozmach modelingu a sexi­stických reklam. Onen západní import nemohl být rozporuplnější!

Lucia Dovičáková: „Uroboros“

Feministické snahy mimochodem označil za dada i Václav Havel. Vedla ho k tomu prostá úvaha: z čistě právního hlediska na tom české ženy nebyly vůbec špatně. Mohly pracovat, měly nárok na stej­né finanční ohodnocení jako muži, rozvinutá u nás byla také institucionální péče o děti – existovala síť jeslí, školek, družin a jíde­len. To všechno jsou vymoženosti, které třeba v bývalém západním Německu stále nepatří ke standardu. Na první pohled tedy nebylo zřejmé, co vlastně feministky chtějí, a ruku na srdce, v mnohém to asi nebylo zřejmé ani ženám samotným.

Když se česká společnost připravovala na vstup do Evropské unie, součástí našeho právního řádu se poměrně přirozeně stávaly také legislativní úpravy, které si ženy v západní Evropě musely doslova vybojovat – nám však byly do určité míry oktrojovány. To, co se jevilo jako zásadní témata třeba ve Spojených státech, se u nás dělo tak nějak samo: postupně se ovšem začalo ukazovat, že rovnost pohlaví v České republice platí spíše jen de iure. Boj o rovnoprávnost je tedy často vnímaný jako import ze Západu. Přitom má český feminismus dlouhou tradici, již ale násilně přerval právě rok 1948. Nůžky mezi chápáním pojmu feminismus (a jeho všech možných variací a odnoží) na Východě a Západě se začaly rozevírat tak, že už se dnes jen špatně svírají.

Kde se u nás vzala ženská otázka?

Zatímco Západoevropanky se v první polovině 19. století zasazovaly především o rovná práva v manžel­ství, což jim umožnilo vydělávat si vlastní peníze nebo získat po rozvodu do péče své děti, české ženy měly už tehdy trochu jiná přání: toužily po vzdělání. Je dobré si uvědomit, že české země nebyly řídicí kultu­rou, naopak byly těmi podřízenými, a tak se postupně začaly projevovat celospolečenské emancipační snahy vůči rakousko-uher­ské monarchii. Pro ženské hnutí to mělo jasné konsekvence. České ženy a čeští mužové v tomto ohledu sledovali stejné emancipační cíle – chtěli si v rámci monarchie vydobýt důstojné postavení. Poukazovat přitom na skutečnost, že Češky mají možnost účastnit se veřejného života, přišla obrozencům vhod: působilo to zkrátka prozápadně. Navíc si jistě uvědomovali, že pokud budou mít angažované ženy na své straně, bude se i jim lépe vymaňovat z menšinového a nerovnoprávného postavení.

S trochou nadsázky lze říct, že největším nepřítelem českého emancipačního hnutí už tehdy byly samy ženy, konkrétně spokojené buržoazní paničky využívající materiálního i intelektuálního bezpečí rodinného krbu: právě tuhle lenost, nekritičnost a neochotu přijmout zodpovědnost za vlastní život jim tehdejší feministky vyčítaly. Dnes se také setkáváme s tím, že se k antifemi­nismu hlásí ženy z tzv. zajištěné střední třídy. Využívají výhod, které jim dřívěj­ší emancipační boje přinesly, ale nerady o sobě hovoří jako o femi­nistkách; snad proto, aby nebyly považo­vány za dryjáčnice, které nemají rády muže.

Ženská otázka se pozvolna transformovala: ženské hnutí a aktivity ve veřej­ném prostoru propůjčovaly ženám, které měly odvahu nést odpovědnost za svůj život, vnitřní sílu a sebevě­domí.

Důležitou roli v životě emancipovaných žen a dívek 19. století sehrávali vzdělaní otcové, uvědomělí bratři či starší přátelé, kteří je uváděli do intelektuální společnosti a suplovali jim chybějící vzdělání. Děvčata spolu s chlapci navštěvovala obecnou a následně měšťanskou školu. Movitější rodiče svým dcerám platili soukromé hodiny, zpra­vidla se však jednalo o hru na hudební nástroj nebo cizí jazyk. Vstup na univerzitu byl dívkám až do konce 19. století zapovězen. Ženám nezbylo než se o své vzdělání postarat jinak – a muži (i když mnohdy ne ti jejich) je v tom podporovali.

Jistým zlomem bylo založení Amerického spolku dam, který údajně vznikl spontánně po jedné přednášce Vojty Náprstka, během níž vykládal o tom, co viděl na svých cestách: nadšené reakce přítomných dívek a žen vedly k dohodě, že se po vzoru ame­rických žen budou nadále setkávat. U zrodu klubu teh­dy stála Karolína Světlá, která spolu s dalšími ženami (a s Náprstkem) dbala o to, aby spolek plnil nejen činnost osvětovou, ale také nabízel pomoc potřebným – právě péče o společnost byla dalším velkým tématem, které spoluutvářelo podobu českého feminismu.

Po čem ženy touží

Materiální tíseň, v níž se mnohé české ženy ocitly po prusko-rakouské válce, vedla ke zveřejnění Provolání k matkám a dívkám českomoravským (1871). Apelovalo se v něm na zřízení spolku, jenž by především ovdovělým ženám pomáhal najít práci a jejich dcerám by umožňoval vzdělání, které následně zlepší jejich situ­aci na pracovním trhu: tak vznikl Ženský výrobní spolek a jeho první předsedkyní se stala neúnavná Karolína Světlá. Stovky absolventek ročně dokazují, jak potřebný a zároveň úspěšný počin to byl. Světlá stála také u zrodu dívčího gymnázia Minerva – to se stalo první tako­vou institucí v celé habsburské monarchii! Nebyl to první po­kus o zřízení podobné školy, ale teprve na konci 19. století se podařilo tento nápad uskutečnit. Patronát nad Spolkem pro ženské studium Minerva měla Eliška Krásnohorská, významná česká spisovatelka a kritička, ale také o generaci mladší blízká přítelkyně Karolíny Světlé.

Osvětová fáze na přelomu 19. a 20. století dosáhla vrcholu a naplnila mnohé představy, které v jeho polovině vypadaly jako naprostá utopie: ženy se postupně stávaly součástí veřej­ného i univerzitního života, česká společnost si začínala zvykat na existenci lékařek či učite­lek a ženská otázka se pozvolna transformovala: ženské hnutí a aktivity ve veřej­ném prostoru propůjčovaly ženám, které měly odvahu nést odpovědnost za svůj život, vnitřní sílu a sebevě­domí, čímž ony samy působily na své okolí a postupně je pře­tvářely a pomáhaly posunovat společnost dál – a pozor, užití množného čísla je tu opravdu namístě, protože různé ženské organizace často využívaly kolek­tivního, ne­hierarchizovaného vedení.

Za první republiky ženy získaly volební právo, ale začínaly se prosazovat i na poli akademickém, obě války ještě posílily potřebu, aby i ony každodenně docházely do práce. V české společnosti tehdy zazářilo mnoho žen i v přírodovědných oborech: a máme-li dnes pocit, že nám chybí ženské vzory, lze zapátrat právě ve 20. a 30. letech, najde se tam celá řada pozoruhodných, inspirativních osobností! Na začátku 20. století se i v českém prostředí začalo hodně mluvit o svobodném mateřství, o manželství a sexualitě, diskutovalo se o tom, má-li být zachován celibát pro učitelky – stále však převažoval názor, že pracovním světem ženy by měla být především péče o druhé.

Můžou feministky i za váš rozvod?

Akcenty jednotlivých ženských hnutí se liší v závislosti na sociokulturní situaci v té které zemi. Někde je silným tématem rasismus, jinde se řeší závislost ženy na manželovi či otci, u nás je stále důležitějším tématem existence tzv. skleněného stropu – na ten narážely zastánkyně ženské otázky už v 19. století a pociťovaly jej ženy různých profesí po celé 20. století. Kolik umělkyň či vědkyň jste během svých studií potkali v učebnicích? Moc jich tam není, ale to neznamená, že neexistují! A dnes? Oficiálně mají ženy stej­né možnosti jako muži – mívají ovšem nižší úvazky a zastávají častěji takové typy pracovních pozic, které lze snadněji zrušit, na úkor práce se věnují péči… I takhle vznikají rozdíly v platech, tzv. pay gap.

Lucia Dovičáková: „Hurts Me More“

Předpokládá se, že skupinou obyvatel, ktero­u výrazně zasáhne nárůst neza­městnanosti v rámci tzv. koronavirové epidemie, budou právě ženy – a můžeme jen doufat, že nám to opět někteří politici nebudou vysvětlovat skrz dávno přežité deterministické teorie, jimiž se obhajují třeba nízké počty žen ve vedoucích pozicích: ženy podle nich nejsou od přírody soutěživé, nemají rády stres… Tyhle podivné domněnky v konečném důsledku ovlivňují třeba i to, proč u nás v evropském srovnání stále velmi málo dívek a žen studuje technické obory. Předpokládá se, že holky na tu matematiku zkrátka moc nejsou, pro chirur­gii či ortopedii také nemají předpoklady, vždyť jim chybí fyzická síla, a programování je prostě spíš pro kluky. Tenhle každodenní sexismus pak nepřímo a u mnohých nevědomky ovlivňuje to, jak se k dětem chováme jako rodiče nebo učitelé, čímž – jak naznačují výzkumy – určujeme jejich pozdější profesní zaměření.

Podobných dezinterpretací se čím dál tím častěji dopouštějí novináři i politici také ve vztahu k poj­mům gender nebo feminismus: nejsme zvyklí pře­kládat je do češtiny a zařazovat do našeho kulturního kontextu, působí cizorodě. Toho následně využívají různé populistické a konzervativní politické skupiny, jejichž hlavním cílem je najít společného nepřítele. Snadno se pak dospěje k tvrzení, že za rozklad tradičních hodnot a zvýšenou rozvodovost můžou feministky. Nemůžou. A taky to zpravidla nejsou šílené, ošklivé a neukojené sufražetky – jen občas trochu šílí z toho, že jejich rozhodnutí o tom, jestli budou, nebo nebudou mít oholené podpaží, jejich právo na orgasmus nebo odmítnutí soulože se stále můžou stávat součástí veřejných debat.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

…a mnohem víc! Kupte si číslo do schránky (poštovné platíme my), předplaťte si nás.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 40 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

coto | 23. 12. 2020 12:54

Nelži. Žádná nenávist, vůči rodinám, ženám, dětem, knihám a pluralitě názorů se zde nekoná.

+19
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Nitch | 23. 12. 2020 13:11

"Dnes se také setkáváme s tím, že se k antifemi­nismu hlásí ženy z tzv. zajištěné střední třídy. Využívají výhod, které jim dřívěj­ší emancipační boje přinesly, ale nerady o sobě hovoří jako o femi­nistkách. snad proto, aby nebyly považo­vány za dryjáčnice, které nemají rády muže."

Typicky komentar bolsevicke svoloci a rozdmychavani nenavisti vuci stredni tride, ktera je uspesnejsi, protoze pracuje, studuje a nebreci, tak jak to delaji feministky, ktere chcou vsechno zadarmo a nejlepe, aby nemel nikdo nic. Vlastne vy ani nemate nic spolecneho s feminismes. To co zde hlasate je typicky bolsevismus.

-27
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu