Žena rodí tak, jak žije. Jak by vypadal manuál dobrého porodu?

Bolest, bezmoc a despekt ze strany personálu. Tak popisuje čtyři roky starou zkušenost ze svého prvního porodu pětatřicetiletá lékařka Eva. Vybrala si velkou pražskou porodnici. „Na porod jsem se příliš nepřipravovala. Absolvovala jsem dvoudenní kurz v porodnici a několik lekcí těhotenské jógy. Hlavně jsem se ale dvanáct hodin denně učila na atestaci a řešila víceméně jen materiální věci, oblečení, postýlku a podobně. Do porodnice jsem šla s důvěrou v lékaře i porodní asistentky, že vědí, co dělají,“ říká.

Po odtoku plodové vody dostala hormonální tabletu pro vyvolání porodu, její tělo zareagovalo velmi rychle. „Čtyři hodiny poté se syn narodil. Tempo a intenzita byly náročné a porodní asistentka pro můj stav neměla pochopení. Dávala mi najevo, že mé projevy jsou přehnané, že přeci ještě nerodím,“ vzpomíná. Když poprosila o epidurální analgezii, vyšetření ukázalo, že porod už je v tak pokročilé fázi, že její podání není možné. Zkušenost hodnotí Eva jako velké rozčarování a během druhého těhotenství vyhledala pomoc duly, psychoterapeutky i fyzioterapeutky, aby nepříjemný zážitek zpracovala.

Třicetiletá manažerka komunikace Anna zvolila před čtyřmi lety, rovněž před svým prvním porodem, jiný přístup. Líbila se jí metoda hypnoporodu (soubor filozofie a technik využívajících hypnoterapii pro zpracování strachu a práci s bolestí během porodu – pozn. red.) a velmi si přála porodit přirozeně, bez medicínských zásahů. „Hodně jsem toho přečetla a stala se ze mě trochu hypnoporodní fanatička. Vlastně jsem se tak zahltila informacemi, až jsem se sama vystresovala. A to mi jako člověku, který nemá rád nemocnice a lékařům obecně příliš nedůvěřuje, samozřejmě nepomohlo. Ale věřila jsem, že když udělám všechno, jak mám, bude to fungovat a porod proběhne podle mých představ.“

V posledním měsíci před porodem prožívala velký stres, protože dítě se otočilo koncem pánevním a lékař jí během pravidelné kontroly oznámil, že „to vypadá na císaře“. „Konzultovala jsem to s jinými odborníky, kteří tak jednoznačný postoj neměli, polohu dítěte vyhodnotili jinak, ale nepomohlo mi to. Cvičila jsem, zkoušela aromaterapie, akupresuru, všechno možné. V mezičase jsem brečela a cítila se na dně,“ popisuje závěr svého těhotenství. Anna si našla menší středočeskou porodnici vyhlášenou respektujícím přístupem a podporou přirozeného průběhu porodu. Její první dítě nakonec přišlo na svět akutním císařským řezem.

Představy a realita

Moje vlastní první zkušenost, spadající do stejného období, se přístupem nacházela někde uprostřed. Záměrně jsem kvůli pocitu bezpečí volila jednu z největších pražských porodnic. Zároveň jsem se však domluvila na placené individuální péči s místní porodní asistentkou. S ní jsem absolvovala prohlídku porodních sálů a všechny poradny a věděla, že tato žena se mnou porodí mé dítě případně i mimo svou směnu. Také jsem se učila techniky hypnoporodu a chodila na těhotenskou jógu vedenou dulou. Svůj porod jsem si představovala jako nádherný transformační zážitek, který mi otevře nový rozměr ženství.

Někde vzadu v hlavě jsem se ale cítila jako uprostřed vyhrocené hádky dvou táborů, medicínského a toho akcentujícího přirozenost. Přemítala jsem nad hororovými scénáři, vzájemnými obviněními, nerespektováním. Poprvé jsem se setkala s pojmy jako porodní násilí, s děsivými, jen stěží uvěřitelnými historkami dul a porodních asistentek o chování lékařů i lékařek. Debaty na gravidjóze i na dvoudenním hypnoporodním kurzu se stáčely až do oblasti práva – na co má rodící žena zákonný nárok a co personál v žádném případě bez jejího souhlasu dělat nesmí, ačkoliv k tomu v našich končinách hojně dochází.

Můj porod začal hezky, jenže přes silné a četné kontrakce delší dobu nepostupoval. Nakonec mi pomohl epidurál. Ten epidurál, o kterém jsem tolikrát slyšela, že je to droga, má spoustu vedlejších účinků včetně úporných migrén, zdrogovaná budu já i moje dítě, a proto naše první společné minuty během tzv. bondingu vlastně nebudou probíhat přirozeně. Z porodního pokoje jsem odešla po svých s minimálním poraněním a se zdravým dítětem. Moje porodní asistentka byla obrovskou, až mateřskou oporou. Stejně jsem měla pocit selhání. Nezvládla jsem to sama. Nebyl to přirozený porod, nebyl to hypnoporod.

Mít z porodu jedničku

Medicína je co do péče a schopnosti zachraňovat životy novorozenců i matek na svém vrcholu. Česká republika patří v oboru perinatologie a neonatologie ke světové špičce. Proč je tak snadné si z porodu odnést trauma? Odhlédněme teď od vnějších faktorů, jako je neempatický personál, nadbytečné lékařské intervence, ale i rétorika některých dul či porodních asistentek, jež má u rodiček za následek pocit nedostatečnosti, když se přirozený porod nepodaří. Zaměřme se na vlastní hlavu.

Ať chceme, nebo ne, i k porodům přistupujeme s imperativem výkonnosti typickým pro současnou dobu a měřítkem úspěchu není „jen“ zdravé dítě. Terapeutka, dula a zakladatelka platformy Jemné zrození Michaela Kalusová, která do Česka přinesla osvětu ohledně přirozeného porodu a technik hypnoporodu po své zkušenosti z Velké Británie, říká, že právě připravit na porod ženy s velkými ambicemi a očekáváními bývá nejtěžší. Když ji poslouchám, vím, že jsem se do podobné pasti chytila také. „Tyto ženy chtějí přesný návod a myslí si, že když ho dodrží, když udělají všechno správně, porod bude takový, jaký si ho vysnily. Cílem je, aby veškerá svá očekávání odhodily. Dobře se informovat, vědět, co chci, to ano, ale na ničem nelpět.“ Najít rovnováhu ale není lehký úkol.

„Porodu se stejně aktivně jako matka účastní i dítě. A ne vždy se potřeby dítěte a představa a potřeby matky překrývají a shodují,“ řekla mi při našem setkání kvůli tomuto textu Milada Barešová, porodní asistentka s dvacetiletou zkušeností z porodnice Neratovice, která nyní stojí u zrodu nové soukromé Porodnice Vysočany v Praze. Chvíli mlčím a dochází mi, že kdybych bývala tuhle větu slyšela před čtyřmi lety, nemusela jsem řešit, že s epidurálem si nezasloužím tu pomyslnou jedničku z porodu.

Žena rodí tak, jak žije

Chtěla jsem si věřit, chtěla jsem nemít strach a zůstat napojená na své tělo. Trénovala jsem hlubokou relaxaci, poslouchala jsem afirmace, věty, které fungují jako mantra, a zkoušela techniku vizualizací. To vše má pomoci k posílení sebedůvěry a ke zpracování možných strachů. Proč to nezafungovalo? Kvůli velkým očekáváním, ambicím a zkreslujícím filtrům nám nedochází, že porod, tento skutečně transformační prožitek, na dřeň odkryje to, kým jsme. Takže se o sobě mnohé dozvíme, a nemusí to být vždy lichotivé. Je však potřeba to přijmout, mít empatii i vůči sobě samé.

„Připravit se na porod znamená zjistit, jaký jsem člověk, vědět, co chci. A třeba po cestě dojdu k tomu, že něco ve svém životě potřebuji změnit, abych se jako žena a matka cítila sebejistá. Taková žena si pak dokáže říct ‚teď potřebuji pomoc medikamentů‘ a tak je to v pořádku,“ shrnuje definici dobré přípravy Michaela Kalusová a dodává: „Zároveň klientům říkám: dělejte si, co chcete, ale dělejte to vždy v mezích toho, na co máte.“

Zní to možná tvrdě, ale je to podle mě ta nejlepší rada. Zpětně vím, že ve snaze sebevědomě se vzepřít „zlému a nepřátelskému“ systému jsem byla zaslepená. Nechtěla jsem vidět, kde jsou mé osobní limity. Pokud jsem celý život byla zvyklá podceňovat se, důvěru místo sebe stejně nakonec instinktivně vložím do kohokoliv jiného, kdo projde kolem, i kdyby to byla uklízečka. Věta mé terapeutky „žena rodí tak, jak žije“ je velkou pravdou.

Vizionáři a tichá revoluce

Přejděme teď od nástrah našich vlastních očekávání k institucím. S českými porodnicemi se to má stejně jako s tuzemským školstvím. Místo jednotného standardu na patřičné úrovni u nás existují propastné rozdíly v rámci jednoho okresu a do velké míry vše stojí a padá s personálem, dokonce s konkrétní směnou, na kterou rodička narazí.

Naštěstí tu však potichu vznikají nové projekty, jejichž ambicí je změnit české porodnictví k lepšímu, zejména díky ochotě přiznat větší kompetence porodním asistentkám při vedení fyziologického porodu. Nicméně podmínky stále nejsou lehké. „Přesvědčení, že jedině lékaři mají mít dominantní úlohu, a s tím související jednání úřadů tady přetrvává,“ potvrzuje Zdeněk Stránský, provozní ředitel nově otevřené pražské Porodnice Vysočany. 

Za myšlenkou přijít s úplně novým standardem v péči o těhotné ženy a rodičky stojí porodník a bývalý primář kdysi vyhlášené porodnice ve Vrchlabí Zdeněk Stránský starší. Cílem je vybudovat místo, kam mohou bez obav přijít jak ženy, které si žádají přítomnost lékaře i medikaci, tak rodičky, které chtějí rodit v přítmí, ve vaně jen za přítomnosti partnera a porodní asistentky, případně ty, které musely vyhledat lékařskou pomoc kvůli komplikacím u domácího porodu. „A nikdo tu s nimi nebude proto jednat zle, což se v českých porodnicích bohužel stále děje,“ podotýká Milada Barešová, porodní asistentka, která stojí ve středu organizačního týmu, jenž porodnici ve Vrchlabí zřizoval.

Součástí filozofie nové porodnice je důraz na kontinuitu péče od začátku těhotenství přes porod až po šestinedělí. Za tímto účelem je v objektu zřízena těhotenská poradna s možností navštěvovat předporodní a pohybové kurzy a zahrnující i prostory pro praxi fyzioterapeuta, psychologa. Kromě stálých zaměstnankyň porodnice spolupracuje i s terénními porodními asistentkami, které vedou zmiňované předporodní kurzy a provázejí ženu během těhotenství, případně i po porodu. Za tento druh péče rodička platí dle dohody přímo porodní asistentce. Za pobyt ve vysočanské porodnici, která je zřízena jako nezisková organizace, pak rodička zaplatí od 18 do 30 tisíc korun.

Příklady dobré praxe

Zdá se však, že revoluce pomalu odstartovala i za zdmi velkých porodnic, mnohdy ztělesňujících nedostatky současného systému. Důkazem je mimo jiné vznik několika nových center porodní asistence. V jádru stojí zejména téma samostatnosti porodních asistentek při vedení fyziologických porodů, případně možnost zmíněné individuální péče během těhotenství.

Centrům porodní asistence (CPA), která se vyznačují právě odlišným přístupem k práci porodní asistentky, jíž lékař jen „kryje záda“ v případě nečekaných komplikací, dalo zelenou ministerstvo zdravotnictví a první CPA vzniklo začátkem roku 2019 v pražské Fakultní nemocnici Bulovka. „Základem pro pozitivní změnu je vedení porodnice, bez něj by to nešlo a bylo to pro mě také určující kritérium, když jsem sem nastupovala,“ hodnotí svoje dvouleté působení v CPA porodní asistentka Alžběta Samková, která během své praxe poznala práci v menších i větších porodnicích, včetně spolupráce s Porodním domem U Čápa, a asistenci u domácích porodů.

Koncem loňského roku otevřela své CPA také porodnice ve Frýdku-Místku, do budoucna se plánuje vznik CPA v pražské Krči nebo v porodnici U Apolináře. Poslední jmenovaná zároveň letos spouští ministerstvem akreditovaný celorepublikový kurz pro porodní asistentky, který jim umožní zastoupit lékaře během vybraných úkonů, u nichž to dosud nebylo možné. „Je to přelomová věc, po absolvování kurzu bude mít porodní asistentka například možnost samostatně indikovat některé léky, vést aktivně třetí dobu porodní pro prevenci nadměrného krvácení, a dokonce ve spolupráci s anesteziologem sama indikovat epidurál a samostatně obsluhovat epidurální katétr,“ popisuje Antonín Pařízek, vedoucí lékař perinatologického centra Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, pod niž porodnice U Apolináře spadá.

Respektující přístup by měl být věcí prestiže

Dalším významným faktorem je možnost vybrat si porodní asistentku a navázat s ní vztah už během těhotenství. V nedávno zveřejněném obsáhlém výzkumu Univerzity Karlovy a agentury Focus, který se zaměřoval na motivaci českých žen k domácím porodům, celkem 66 % dotázaných rodiček uvedlo, že by nerodily doma, kdyby si mohly vybrat svou porodní asistentku. Bulovka i brněnská porodnice v duchu tohoto trendu nabízejí zájemkyním za poplatek patnáct tisíc korun tzv. doprovod k porodu. V rámci příslušné služby jejich porodní asistentky do velké míry suplují praxi běžnou pro terénní porodní asistentky – těžiště práce tkví kromě osobních konzultací během těhotenství zejména v držení pohotovosti kolem termínu porodu a schopnosti být rychle k dispozici i mimo směnu.

Jedním z nepopiratelných aspektů celé změny k lepšímu je jednoznačně také nutná generační výměna. Kvůli nedostatku zdravotnického personálu schází na spoustě míst „nová krev“ a místo ní často zůstává rigidní mentalita s absencí empatie a respektu. Naštěstí se zdá, že kromě sílícího hlasu porodních asistentek jako osob nejpovolanějších pro fyziologické porody přibývá i dalších osvícených, ať už jde o vizionáře typu rodiny Stránských, nebo některé přednosty velkých porodnic.

Snad není troufalé tvrdit, že v dohledné době budou koncepty jako centrum porodní asistence a skutečně respektující přístup k rodičkám v očích lékařů i vedoucího managementu otázkou prestiže, nikoliv ojedinělým úkazem.