Žena rodí tak, jak žije. Jak by vypadal manuál dobrého porodu?

Bolest, bezmoc a despekt ze strany personálu. Tak popisuje čtyři roky starou zkušenost ze svého prvního porodu pětatřicetiletá lékařka Eva. Vybrala si velkou pražskou porodnici. „Na porod jsem se příliš nepřipravovala. Absolvovala jsem dvoudenní kurz v porodnici a několik lekcí těhotenské jógy. Hlavně jsem se ale dvanáct hodin denně učila na atestaci a řešila víceméně jen materiální věci, oblečení, postýlku a podobně. Do porodnice jsem šla s důvěrou v lékaře i porodní asistentky, že vědí, co dělají,“ říká.

Po odtoku plodové vody dostala hormonální tabletu pro vyvolání porodu, její tělo zareagovalo velmi rychle. „Čtyři hodiny poté se syn narodil. Tempo a intenzita byly náročné a porodní asistentka pro můj stav neměla pochopení. Dávala mi najevo, že mé projevy jsou přehnané, že přeci ještě nerodím,“ vzpomíná. Když poprosila o epidurální analgezii, vyšetření ukázalo, že porod už je v tak pokročilé fázi, že její podání není možné. Zkušenost hodnotí Eva jako velké rozčarování a během druhého těhotenství vyhledala pomoc duly, psychoterapeutky i fyzioterapeutky, aby nepříjemný zážitek zpracovala.