„Dej ty nohy k sobě, takhle široký boky nemáš!“ Jak pro mě tanec objevil moje tělo

29. říjen 2021

Na svých tělech oceňuje či zatracujeme různé partie, přičemž se mnohdy vztahujeme k nesmyslným ideálům krásy. Nepřijetí vlastního těla nám přitom může zbraňovat v tom, abychom dělali, co máme rádi: dali si dort v cukrárně, pomilovali se při rozsvíceném světle – anebo si třeba jenom s radostí zatančili.

Často potkávám gymnazistky, jež na sobě mají takové modely, které bych si v jejich věku nikdy nevzala: odhalují nevysportované břicho, celulitidu na stehnech, neoholené nohy… Tam někde uvnitř jsem na ně hrdá, že se za sebe nestydí. A dlouho jsem měla pocit, že já už ty svoje ďolíčky na zadku, občas nějakou prasklou žilku a oplácané břicho také přijímám s klidem… Ale pak mi tenhle vnitřní sebeklam rozmetala jedna nevinná, vlastně technická poznámka na lekci contemporary tance: Dej ty nohy víc k sobě, tahle široký boky nemáš!

Jasně, nejsem štíhlá, nemám žádnou závratnou fyzičku ani hybnost, občas mi dělá problémy zkoordinovat pohyby (obzvlášť jde-li pravá ruka jinam než levá noha) a dlouho mi trvá, než se naučím nazpaměť choreografii nebo než vůbec pochopím logiku nějakého konkrétního pohybu. Na základce jsem proto hodiny aerobiku trávila v poslední řadě, na vysoké jsem si jednou troufla přijít na stepaerobic, ale lektorka mi dala poměrně jasně najevo, že tenhle sport pro mě není. Taneční i tzv. pokračovačky jsem sice odchodila dokonce dvakrát, ale pořád ve mně vítězil pocit, že na to prostě nemám. Že na to moje tělo prostě nemá… Zdánlivě banální konstatování lektorky na lekci contemporary mě tím pádem dost překvapilo: Jak že nemám široký boky? Mám, vždycky jsem měla a vždycky mít budu. Anebo ne?

Foto: Shutterstock

Druhý život baletek

Baletky a tanečníci mají na první pohled krásné povolání. Radost z pohybu nebo úspěch v divadle ale obnáší nasazení a hodiny tréninků. Jak se liší kariéra tanečníků od sportovců a co je čeká ve chvíli, kdy už tancovat nemůžou nebo mají děti? Nastartování druhé kariéry řeší mnohdy ve chvíli, kdy na změnu nejsou připraveni.

Konec kariéry v pětatřiceti a začátek od nuly. To je druhý život baletek

Otočka, váha, kladivo

Na čtyřdenním festivalu umění jsem se při lekcích contemporary a jógy čtyři dny všelijak válela po baletizolu, připadala si jako Bridget Jones a v hlavě si pořád dokola převracela úvahy nad tím, jak to vlastně mám se svým tělem – fascinovaně jsem při tom pozorovala, jak si postupně zvyká na různé podivné pohyby, že vůbec není problém zopakovat jeden pohyb třeba dvacetkrát a že zrovna contemporary je báječná věc, která respektuje tělo každého tanečníka bez ohledu na věk nebo zkušenosti. Vybavovala jsem si rok starou zkušenost s workshopem Miřenky Čechové, na který jsem šla jenom proto, že jsem četla její Baletky, a tušila jsem, že bude mít pro moje široké boky jisté pochopení – navíc to byla dílna fyzického divadla, takže jsem doufala, že na něco takového není žádné závratné fyzická kondice zapotřebí. Nebylo. Naštěstí.

Tohle všechno mi běželo hlavou na pozadí stále opakovaných pohybů a pokynů jako špageta, otočka, váha, kladivo, bouchneš, šílená veverka… Tělo makalo, hlava běžela takříkajíc na volnoběh. Ale proč si na lekci contemporary přijdu jako Bridget Jones, když už osm let chodím na lekce orientálního tance? V čem se to liší? Raz dva tři, á dva tři… Odpověď není překvapivá, rozdíl je v mojí hlavě a v tom, jak uvažuju nad svým tělem: orientální tanečnice má mít zadek, větší prsa jsou vítaný benefit, s břichem se počítá. Je to sport, na který se můžu hezky obléknout, navěsit na sebe šperky, pustit si pěknou muziku a klidně si při tom dát decku červeného – takovým sportem se sice nehubne, ale hybnosti kloubů to vcelku prospívá. Navíc jsem tam ve známém prostředí, jsem ze všech nejmladší a naše lektorka ví, že mi všechno musí zopakovat desetkrát.

Foto: Josef Marek

Kladivo, bouchneš, šílená veverka, opakuju ty samé pohyby do zblbnutí, postupně je precizuju a dochází mi, že mi orientální tance sice otevřely cestu k přijetí vlastního těla, jeho ženskosti a jeho pohybových možností – ale právě to poslední platí jen a pouze pro tento konkrétní druh tance. A možná ještě pro ty tance, které nás naučili v tanečních: tam jsem si totiž jistá, že perfektně ovládám techniku, takže si mohu dovolit i ta kila navíc. Forma ovlivňuje funkci.

Pokud si teď kladete otázku, jaký je vlastně vztah mezi šířkou boků, koordinací pohybů a tancem, pak vězte, že v ideálním světe žádný. V naší společnosti je ovšem hluboce zakořeněné přesvědčení, že kdo je hubený, ten je také fyzicky zdatný. Ale každý, kdo se někdy pokoušel nějak kontinuálně sportovat na amatérské úrovni, ví, že tahle přímá úměra zkrátka neplatí. 

Když mě pak ostatní chválili, jak krásně jsem zhubla, byla jsem vlastně v rozpacích: ano, moje tělo zhublo, odpovídá jisté společenské konvenci, ale jen zvnějšku.

A tak přestože jsem měla pocit, že ačkoli se s topmodelkovským idolem 90. let jsem se vyrovnala dávno a vím, že ne každá žena může být Heidi Klum, jakmile jsem vlezla na kurz contemporary, moje sebevědomí bylo fuč: současnému tanci se přece věnují jenom extrémně fyzicky zdatní jedinci, ne? Nechala jsem se zkrátka přesvědčit, že schopnost koordinovat pohyby je závislá na mé fyzické konstituci. Takže mě hodně překvapilo, když lektorka na lekci hodnotila jenom to, jak stojím, a moje konstituce ji vůbec nezajímala.

Štíhlá a nešťastná

Ano, bylo období, kdy se moje figura nebezpečně blížila mírám 90–60–90. Samotnou mě ovšem překvapovalo, že v obdobích, kdy jsem byla štíhlá, jsem zpravidla moc nesportovala. Tenhle nepoměr mě zarážel, dokud mi nedošlo, že mé tělo umí být tzv. štíhlé jenom tehdy, když je nešťastné nebo nemocné. Třeba když jsem se rozešla s klukem, nešťastně se zamilovala, měla brutální chřipku a ve výsledku zhubla během tří měsíců asi 12 kilo. Nebo těsně před maturitou, kdy jsem byla dva týdny téměř v bezvědomí v nemocnici se zánětem ledvin, tehdy jsem zhubla skoro deset kilo...

I kdybych chtěla, tak bych se během svých hubenějších období nějaké fyzicky náročnější aktivitě nemohla věnovat, protože jsem měla stěží dostatek síly na běžné každodenní fungování. Když mě pak ostatní chválili, jak krásně jsem zhubla, byla jsem vlastně v rozpacích: ano, moje tělo zhublo, odpovídá jisté společenské konvenci, ale jen zvnějšku. Nastal rozpor mezi formou a funkcí.

Své uplatnění by tanec jistě našel i v tělesné výchově, kde by mohl být zdravou protiváhou výkonovým či techniku vyžadujícím sportům, přičemž by umožňoval vyniknout těm, kteří mívají v tradičněji pojaté tělesné výchově problém uspět.

Obloukem se můžeme opět vrátit ke contemporary, ale klidně také k tanci pěti rytmů, józe, orientálním tancům nebo klidně jenom banální improvizaci na hudbu. Všechny tyhle aktivity totiž mají společné jedno, a tím je jejich nízkoprahovost: na jedné straně existují náročné jógové asány a složité orientální rytmy, ale na druhé straně máme také asány a rytmy velmi snadné, které zvládne každý. Skvělou vlastností tance navíc je, že v sobě obsahuje rytmus, a tedy implicitní opakování a rutinu, které nám umožňují postupovat vlastním tempem a průběžně se zlepšovat. Pro vyšší úrovně jakéhokoli tance už je jistě velkým benefitem i to, pokud máme rozvinutou nejen fyzickou kondici, ale také hudební sluch. Není to ovšem podmínka nutná k tomu, abychom se vůbec roztančili.

Není třeba přijít v páru

Alternativní pedagogické směry si uvědomují, že tanec a rytmický pohyb je lidem vlastní, a tudíž má i široké pedagogické využití. Není nutné, aby každé dítě umělo vytancovat abecedu, ale učinit intuitivně prožívaný tanec součástí kurikula hudební výchovy by jistě nebylo těžké, a navíc by to mohlo dětem pomáhat od jejich každodenního školního stresu. 

Své uplatnění by tanec našel i v tělesné výchově, kde by mohl být zdravou protiváhou výkonovým či techniku vyžadujícím sportům, přičemž by umožňoval vyniknout těm, kteří mívají v tradičněji pojaté tělesné výchově problém uspět. Jo, a ještě jednu výhodu tyhle méně klasické taneční formy mají: můžete je dělat úplně sami! Jen tak, pro radost. Anebo ve větší skupině lidí, ale přijít v páru tvořeném ženou a mužem není nutné. I za tohle si contemporary a spol. zaslouží malé, ale významné plus.

Aktuální číslo

  • o tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s